Znáte příběh o tom, jak si jakýsi Franta chtěl udělat legraci ze všech kolem, a tak vlezl do rybníka a začal křičet, že se topí? Lidé se okamžitě seběhli a chtěli ho vytáhnout na břeh, on se jim ale vysmál. Náramně se u toho bavil. Rozzlobení zachránci se rozešli s mumláním o hloupých vtipech.
Zanedlouho si tu srandu zopakoval. Jak se tak chechtal, že se ti troubové zase nechali napálit, ani si nevšiml, že přiběhlo o dost méně lidí než poprvé. Pak se mu jednoho dne zakousla při koupání křeč do nohy a začal se skutečně topit. Když křičel o pomoc, nikdo ho už neposlouchal a on se utopil. A dobře mu tak.
Je to poučná pohádka, ve které snadno najdeme paralelu s chováním uruguayského fotbalisty Luise Suáreze. Ukazuje, že střílet si z lidí se nemusí vyplácet.
„Něco jsem provedl? Mám-li být upřímný, nejsem si tím úplně jistý. Nebylo by moudré dělat nějaké předčasné závěry. Ale pokud tvrdíte, že k něčemu došlo v důsledku mého chování, pak je mi to líto. V každém případě to bylo naprosto výjimečné a neslučitelné se zásadami, které zastávám a už se to nikdy nestane.“
VIDEO: Suárez se omluvil. Opravdu už ale nikoho nepokouše?
Tak nějak by se také dala „přeložit“ omluva Luise Suáreze za kousnutí italského obránce Giorgia Chielliniho v utkání základní skupiny na mistrovství světa v Brazílii. Může si někdo s mozkem v hlavě opravdu myslet, že jde o upřímnou omluvu a kajícné sypání si popela na hlavu?
Styl Suárezova ospravedlnění není ve sportovním světě ničím neobvyklým. Vyznívá z něj, že hříšník je vlastně dobrý člověk, jemuž se prakticky bez jeho vědomí přihodila ošklivá věc, za kterou ani moc nemůže. V případě Suáreze šlo o nešťastný pád s otevřenými ústy, při němž se jeho zuby nedopatřením zaryly do ramene oběti.
Je docela úsměvné, že po nepřesvědčivé omluvě už stačil potenciální budoucí zaměstnavatel (FC Barcelona) pochválit Suáreze za statečnost, s níž se k věci postavil a téměř všechna světová média tuhle pokryteckou frašku s uznáním odhýkala do světa. Copak se zapomnělo, že takhle se už Suárez omlouval několikrát?
Když ještě v dresu Ajaxu Amsterdam v roce 2010 pokousal v holandské Eredivisie záložníka PSV Eindhoven Otmana Bakkalu, zveřejnil na své facebookové stránce „srdceryvnou omluvu.“ „Jsem si vědom toho, že jsem udělal špatnou věc… je mi to líto… bla bla bla bla…“
O tři roky později kousl Suárez v utkání anglické Premier League obránce Chelsea Branislava Ivanoviče. Hádejte, co následovalo? Pokud míníte, že přišlo na řadu omlouvání, máte pozoruhodné analytické schopnosti.
Kanibal Suarez: všichni mu spílají, uchohryz Tyson mu na Twitteru fandí
Uruguayec zřejmě svého činu opravdu litoval (už proto, že dostal zákaz startu v deseti ligových zápasech), protože příštích 14 měsíců se na hřišti do žádného soupeře nezahryzl. Až přišel inkriminovaný duel na šampionátu v Brazílii a do cesty se mu připletl Chiellini.
A zase tu máme omluvu a slib, že „už se to nikdy nestane.“ Nezní vám to trochu jako volání o pomoc onoho topícího se plavce z úvodu tohoto článku – falešně a narcisticky?
Slovní spojení „je mi líto, co jsem provedl“ nebo „omlouvám se XY za to, co jsem udělal“ případně „už se to nikdy nestane“, se i díky Suárezovi změnily jen v prázdnou frází. Staly se čímsi, co se povinně řekne a tím je případ uzavřen. To je důvod, proč většina sportovních omluv vyznívá tak formálně a nepřesvědčivě (že ano, pane Robbene?)...