Pokud bude Alexandr Ovečkin sázet branky stejným tempem jako dosud, pak ještě než mu vyprší stávající kontrakt v roce 2026, stane se nejlepším kanonýrem v historii NHL. Ruský útočník Washingtonu Capitals se už dávno zařadil po bok největších legend prestižní ligy. V mnohém však řadu z nich zastiňuje.
Když přijdou na řadu analýzy hokejových expertů či fanoušků, většinou se všechno motá kolem nedostatků a chyb. Dvojnásob to platí u těch nejlepších hráčů, jako by kritici měli vždycky o důvod víc strhnout jim aspoň část hvězdné hokejové svatozáře. A tak se především mluví a píše o tom, co ten či onen nedělá dobře, místo toho, aby se velebily jeho nepopiratelné přednosti.
Jeden příklad za všechny? Joe Thornton.
Thornton se bezpochyby řadil mezi největší tvůrce hry v historii NHL. Dominantní útočník, který byl stejně skvělý v útoku jako v defenzívě, patří pravděpodobně mezi desítku nejlepších hokejistů všech dob. Přitom ho média během velké části jeho kariéry líčila málem jako ztroskotance, protože kolem sebe nikdy neměl dost dobrý tým na to, aby dosáhl v NHL nějakého výraznějšího úspěchu. Teprve když se jeho kariéra chýlila k závěru, se mu dostávalo oprávněného uznání za jeho schopnosti.
Ale ani Thornton se nikdy nedočkal takové míry nedocenění jako Alexandr Ovečkin. Alespoň, když vezmeme v potaz míru jeho dominance v NHL.
Ruský snajpr musel dlouho čelit kritice, že je vrahem trenérů. To jemu se dávalo za vinu, že Washington cyklicky měnil kouče jako obnošené prádlo. Bruce Boudreau, Dale Hunter, Adam Oates, Barry Trotz, Todd Reirden, Peter Laviolette – ti všichni se během uplynulých let museli střetnout s „faktorem Ovečkin“, ale dávat mu za vinu, že v bojích o Stanley Cup až do roku 2018 nedosáhli na vytoužený úspěch, to už trochu zavánělo paranoiou.
Samozřejmě že kritikové se s oblibou vždycky trefovali do jeho obranné hry a „chytře ho nabádali“ ke zlepšení defenzivní činnosti. A proč by to měl, proboha, dělat, když patří už bezmála dvacet let k největším ofenzivním esům v NHL?
Ve světle faktu, že je Ovečkin jednoznačně nejlepším střelcem své generace a jedním ze tří nejlepších kanonýrů v dějinách NHL, je jakákoli kritika jeho herního stylu naprosto absurdní. Můžeme klidně tvrdit, že je to ryze ofenzivní hokejista, ale v jeho případě je to jedině plus.
Pojďme trochu rekapitulovat a nechat mluvit čísla. Ovečkin se stal už devětkrát nejlepším střelcem základní části soutěže. Víckrát to nedokázal nikdo. Legendární Bobby Hull to zvládl sedmkrát. Devětkrát dokázal nasázet za sezonu aspoň padesát gólů a nebýt zkrácení ročníku 2019/20, zvládl by to i během něj. Jediným hráčem, který to dovedl víckrát byl Wayne Gretzky.
Od sezony 2005/06, kdy vstoupil „ruský car“ do NHL, se některému z hráčů podařilo pokořit padesátigólovou hranici v základní části jen Jednařicetkrát – devětkrát to byl právě Ovečkin, kdo tuto metu překonal. Jen další čtyři borci to zvládli více než jednou – Leon Draisaitl, Steven Stamkos, Dany Heatley a Ilja Kovalčuk. Jen Draisaitl to dokázal více než dvakrát.
A ještě jednu věc je třeba mít na paměti – Ovečkinovi je 37 let. V mimosportovním kontextu je to stále muž v nejlepších letech, ale jako profesionální sportovec je na výkonnostní sestupné křivce. Nejspíš už nebude střílet v každé sezoně padesát branek, ale pořád může mít před sebou tři sezony na slušné úrovni.
Sečteno a podtrženo – Alexandr Ovečkin je typem hokejisty, kterého lze vidět jednou nebo dvakrát za život. Nejlepší věc, jakou můžete udělat, je posadit se a užívat si toho, co dokáže, protože bude sakra dlouho trvat, než uvidíte někoho podobného…