Atletika napsala v minulosti spoustu velkých příběhů, ale v její historii najdeme i několik temných dopingových kapitol. Nejvíc hříšníků bychom patrně našli mezi sprintery.
Už od osmdesátých let minulého století čelili nejlepší závodníci na nejkratších běžeckých tratích podezření z dopingu. Většina z nich trvala a trvá na tom, že byli čistí, někteří se však k používání zakázaných látek po čase (často pod tíhou důkazů) přiznali. V následujících kapitolách najdete přehled nejpamátnějších dopingových skandálů sprinterské historie.
Ben Johnson
Kanadský sprinter Ben Johnson zvítězil na olympiádě v roce 1988 na stovce fantastickým časem 9,79 sekundy a porazil svého největšího rivala Carla Lewise. Radost mu vydržela jen do chvíle, než se jeho vzorek moči ocitl v laboratoři, kde v něm byly objeveny zakázané steroidy.
Přes noc se stal z hrdiny největší padouch. Johnson přišel o rekord i o medaile. Po dvouletém zákazu závodění se pokusil o návrat na dráhu, ale dopadlo to neslavně – další dopingovou aférou.
Později Johnson přiznal, že s dopingem ho seznámil trenér Charlie Francis. „Řekl jsem si: Proč bych měl být čistý, když všichni ostatní podvádějí. To není fér,“ uvedl v roce 2010 pro britský deník The Guardian Johnson.
Foto: Profimedia.cz
Carl Lewis
Jedno z největších atletických jmen historie. Carl Lewis vyhrál deset zlatých olympijských medailí a stejný počet nejcennějších kovů posbíral na světových šampionátech. Ještě než se v roce 1997 rozloučil se sportovní kariérou, byl vyhlášen „sportovcem století.“
V roce 2003 však vyšlo najevo, že i na největším soupeři Bena Johnsona ulpěl stín podezření z dopingu. V roce 1988, kdy získal zlato na úkor diskvalifikovaného Johnsona, neměl být vůbec na olympiádě. Před hrami měl totiž pozitivní test na efedrin. Olympijský výbor však sprinterskou hvězdu omilostnil, aby mohla v Soulu závodit. Rozbory bylo zjištěno, že množství efedrinu bylo natolik nízké, že nemělo vliv na Lewisův výkon.
Před pár lety si Lewis proti sobě popudil nejrychlejšího muže planety – Usaina Bolta z Jamajky. Naznačil totiž, že by za jeho fenomenálními časy mohl být právě doping. Boltova reakce na sebe nenechala dlouho čekat – prohlásil, že k Lewisovi necítí žádný respekt a tvrdí nesmysly jen proto, aby se o něm psalo v novinách.
Foto: Profimedia.cz
Linford Christie
První Evropanem, který zaběhl stovku pod deset vteřin, se stal Linford Christie. Ve sbírce má zlato z olympiády, evropského i světového šampionátu i z her Commonwealthu. Pozitivní test na pseudoefedrin měl na olympijských hrách v Soulu v roce 1988. Christiemu to ale prošlo – 11 z 21 členů antidopingové komise hlasovalo pro jeho omilostnění s tím, že látku užil nevědomky v léku.
S reprezentací Velké Británie se rozloučil v roce 1997, ale nadále přijímal pozvání na atletické mítinky a závodil. V roce 1999, po závodě v německém Dortmundu, měl pozitivní test na steroid nandrolon a dostal dvouletý distanc.
Foto: Profimedia.cz
Tim Montgomery
Prominentní sprinter z přelomu tisíciletí vytvořil v roce 2002 světový rekord na stometrové trati časem 9,78 vteřiny. Před olympijskými hrami v roce 2004 byl americkou antidopingovou agenturou obviněn z dopingu.
I přesto se snažil Tim Montgomery dostat na hry v Athénách, ale nepodařilo se mu to. Byl shledán vinným všechny jeho výsledky od roku 2001 byly anulovány.
V roce 2008 se přiznal, že před olympiádou v Sydney dopoval. „Čtyřikrát měsíčně jsem bral testosteron a růstové hormony. Mám sice zlatou medaili ze sprinterské štafety, ale nemám ji kvůli svému talentu,“ řekl pro americký televizní kanál HBO. Ve stejném roce byl Montgomery odsouzen na pět let do vězení za prodej heroinu.
Foto: Profimedia.cz
Konstantinos Kenteris a Jekaterini Thanou
Dvě největší řecké sprinterské naděje na „domácí“ olympiádě v Athénách v roce 2004. Tedy až do zahajovacího ceremoniálu. Den před startem utekli před dopingovou kontrolou.
Atlet i atletka svorně tvrdili, že měli nehodu na motocyklu a noc před odběrem byli hospitalizováni v nemocnici. Nepomohlo jim to. Závodit nesměl nikdo z nich.
„Lidé si myslí, že to byla pitomá dětská výmluva. Nemohu popřít, že jsme se v tomto období chovali hodně hloupě, ale nebyli jsme až tak hloupí, abychom dopovali, když jsme věděli, že nás mohou kdykoli testovat. Byla jsem mistryně, nemohla jsem riskovat, že o všechno přijdu takovým pošetilým způsobem,“ řekla v roce 2005 pro BBC Jekaterini Thanou.
Foto: Profimedia.cz
Marion Jones
Americká sprinterka byla jednou z hvězd olympiády v Sydney, kde vyhrála tři zlaté a dvě bronzové medaile. Od roku 2005 se začalo šuškat, že Marion Jones není čistá, ale ona veškerá obvinění vehementně popírala.
Všechno se změnilo v roce 2007, kdy přiznala, že před olympijskými hrami v roce 2000 užívala steroidy. Následně přišla o všech pět medailí. O rok později si musela odpykat půlroční trest za to, že lhala pod přísahou.
„Chci, aby lidé pochopili, že každý dělá chyby. Co už teď můžu dělat s tím, co se stalo?“ řekla v rozhovoru s Oprah Winfrey v roce 2008.
Foto: Profimedia.cz
Merlene Ottey
Byla první ženou, která pro Jamajku vybojovala olympijskou medaili. V roce 1980 získala na stometrové trati bronz na hrách v Moskvě. V následujících letech posbírala čtrnáct zlatých placek na světových šampionátech a dalších osm olympijských medailí.
V roce 1999 měla pozitivní test na steroid nandrolon a byla vyloučena z šampionátu v Seville. Nedlouho poté byla omilostněna na základě přezkoumání vzorku moči, který neobsahoval koncentraci steroidu nad limitem. Jak se později ukázalo, test byl proveden nesprávnou metodou a Otteyová neměla projít.
Po roce 2000 byla jamajská sprinterka několikrát obviněna z dopingu, ale navzdory tomu má doma ve vitríně stále kolekci všech medailí, které během své dlouhé kariéry vyhrála.
Foto: Profimedia.cz
Aham Okeke
Norsko není zemí, která by pravidelně produkovala nejrychlejší sprintery světa. V případě Ahama Okekeho však platila výjimka.
První pozitivní test měl v roce 1994, ale vrátil se zpátky na atletickou scénu. Rodák z Nigérie definitivně skončil v roce 2006, kdy přiznal, že dostal od lékaře injekci s testosteronem, aby urychlil před mistrovstvím světa v Göteborgu léčbu zraněného svalu. „Byl to už jen zoufalý pokus, jak se dostat na šampionát,“ přiznal později na tiskové konferenci Okeke.