Ingrid Mickler, Christiane Krause, Elfgard Schittenheim, a Heide Rosendahl - vítězná západoněmecká štafeta na 4x100 metrů z olympiády v Mnichově v roce 1972. S největší pravděpodobností Němky vyhrály proto, že dopovaly. (Foto: Profimedia.cz)
Zpráva z názvem „Doping v Německu od roku 1950 do současnosti“, o které informoval deník Süddeutsche Zeitung, má osm set stran a zcela mění pohled na sport v tehdejší Německé spolkové republice, jenž se vždycky chlubil svou „čistotou.“ Státem podporovaný doping totiž nebyl široce rozšířenou praxí jen v NDR, stejně vydatně ho podporovaly státní orgány z peněz daňových poplatníků i na Západě.
8 největších dopingových skandálů atletických sprinterů
Výzkum spolehlivě odhalil, že nedovolené látky používali západoněmečtí sportovci v sedmdesátých letech minulého století. Pravděpodobně však docházelo k jejich využití už dlouho předtím. Anabolické steroidy, EPO, testosteron, to všechno používali dopingoví inženýři ke zvýšení výkonů svých sportovních oveček.
K titulu fotbalových mistrů světa v roce 1954 v Bernu prý dotáhly Němce amfetaminy. Po vítězném zápase se v kabině nových mistrů světa povalovaly injekční stříkačky, které pomohly porazit tehdy fenomenální celek Maďarska.
Právě fotbal, tedy nejpopulárnější německý sport, byl k dopingu velmi vstřícný. Bývalý západoněmecký brankář Toni Schumacher přiznal používání nedovolených prostředků ve své autobiografii s názvem „Začátek.“ A nejel v tom rozhodně sám.
Významně si pomáhali také atleti nebo cyklisté. Ze studie však nevyplývá, kdy a proč byl státem podporovaný systematický doping ukončen.
Zpráva nemá jen německý, nýbrž mezinárodní rozměr. Bez nejmenších pochyb dokazuje, že se vrcholový sport už dávno proměnil nejen v zábavní průmysl, ve kterém jde boj o rekordy ruku v ruce s astronomickými zisky, ale také v politické kolbiště. Baron Pierre de Coubertin musí rotovat v hrobě…