Někdo ho dopravil k utkání na poslední chvíli a v kabině jsme mu před zápasem museli pomáhat s oblékáním. Deset piv a tři rumy (jak se nám pochlubil), které předešlý večer vypil, mu hrály v žaludku kolo kolo mlýnský, a co chvíli se naparoval. Podle toho to na hřišti od prvních minut vypadalo.
Naštěstí šlo jen o přípravné předsezónní utkání, takže nikdo nebral Standovo nesmyslné pískání nijak vážně. Občas něco zamumlal k některému fotbalistovi, ale protože tomu rozuměl jenom on sám, málokdo se tím vzrušoval. Když otočil faul, mrkli hráči na mě nebo na Adama a my jsme uvedli věci na pravou míru, aniž to Standa vůbec postřehl.
Přežili jsme první poločas a zdálo se, že ve druhém už nás nemůže nic překvapit. To jsme se ale sakra pletli. Standa totiž o přestávce odkudsi vytáhl placatici rumu a řádně si zavdal. Adam i já jsme s díky odmítli.
Když byl čas jít, vrávoravě se zvedl, že vyrazí zpátky na hřiště. Chvílemi se zdálo, jako by nevěděl, kterou nohou má vykročit dopředu. Na hrací plochu se muselo vyšlapat po několika schůdcích. Před nimi Standa rozhoupal tělo k výstupu. Pomalu přenášel těžiště z jedné nohy na druhou, váha těla ho nakláněla ze strany na stranu, až spolu s gravitací odvedla svou práci a Standa sebou praštil na schody.
Vysokooktanové palivo složené z deseti piv a několika rumů v tu chvíli zapůsobilo jako sedativum. Ležel natažený pod schody s blaženým výrazem ve tváři. Vypadalo to, že by v této pozici nejraději zůstal po celý zbytek zápasu.
Šťouchl jsem ho jemně do žeber. Vyvinul mohutné, leč neúspěšné úsilí ze sebe něco vymáčknout. I kdyby pohnul rty, asi by mu stejně nikdo nerozuměl. Strčil jsem do něho důrazněji. To už se kolem nás shlukli hráči i trenéři.
„Seber se, Stando. Nepotřebujeme, aby z toho byl ještě větší průser, než jaký to už je,“ říkal jsem mu zblízka do ucha.
Jeden z fotbalistů překročil natažené tělo za zpěvu písně „Denně vožralej“ od skupiny Kabát a vyskákal po schodech nahoru na hřiště. Standa se převalil na bok a chtěl se schoulit do klubíčka, ale chytil jsem ho za dres a zatřepal s ním.
„Doprdele,“ zamumlal.
„Jo, přesně tam jsme,“ odsekl jsem celý vzteklý. „Dej se do kupy! Pojď, jdeme na čerstvý vzduch! To ti prospěje.“
Vytáhli jsem ho s Adamem do polohy vsedě. „Ty vole, to stačí! Ještě snad žiješ. Seber se a vstávej!“
Nohy dalšího člověka se nad Standou rozevřely a zase zavřely jako nůžky. Hráč ho kopačkou trefil do ramene.
„Dávej, kurva, bacha, co děláš. Ty a ty tvý křusky!“ zařval rváčským a docela probuzeným hlasem.
„Nemáš chrápat lidem pod nohama,“ otočil se fotbalista a vyběhl na hřiště.
Standa odfrkl, chytil se našich rukou a vrávoravě vstal.
Přišoural se k nám trenér domácích, který neobvyklou scénu celou dobu sledoval. „Takhle zřízený nemůžeš na hřiště.“
„Mně nic neschází. Jsem úplně ve formě,“ zahulákal Standa a snažil se artikulovat. Najednou mluvil tak zřetelně, že by mu to člověk i uvěřil. Vzápětí si to ale podělal.
„Nemáš žváro, kámo?“ obrátil se na kouče.
Když nedostal kladnou odpověď, pokrčil rameny a vydal se směrem k trávníku.
Ani nemusel foukat do píšťalky. Fotbalisté si zápas rozehráli sami a během hry se snažili, aby se jim do toho co nejmíň motal. Od lajny jsem dával pozor, aby nevyvedl nějakou pitomost.
Skelnýma očima pozoroval dění na trávníku, občas pár kroků popoběhl a udělal komické gesto. Ke hřišti se seběhla snad celá vesnice. Kdyby přijel Karel Gott nebo americká obrněná kolona, nepřišlo by víc lidí. Pokřikovali na něho, nadávali mu, hecovali ho a když se přiblížil k některé z postranních čar, házeli po něm drobné mince a špačky od cigaret.
Na mé straně hřiště stála skupina pořádně rozjetých mládežníků. Na své bezcílné toulce po hrací ploše zamířil Standa neprozřetelně také do jejich blízkosti. Najednou po něm někdo mrskl skoro plným kelímkem piva. Schytal ránu do zátylku. Trochu ho to probralo a zamířil přímo k rozdováděné omladině.
Přestal jsem sledovat hru a díval jsem se už jenom po něm. Viděl jsem, jak škytá a přistupuje k zábradlí. Vypadalo to, že pokušení zvracet, s nímž bojoval během celého utkání, se změnilo v nutnost, která se mu neomylně drala do hrdla. Stál jen asi půl metru od mladých, když se ho zmocnila ona sveřepá a nekontrolovatelná síla. Vyřinul se z něho říhavý řev přímo před mladíkem, který si z něho právě utahoval.
„Kurva!“ vyjekl teenager. „Podívejte se, co mi ten čurák udělal! Doprdele!“
Jeho ufňukaný hlas se rozléhal po hřišti, takže už i fotbalisté přestali hrát a bavili se unikátním divadlem. Standa stál ohromeně před poblitým mladým mužem, jako by nebyl schopen pochopit, že tragédie, která se před ním odehrála, nějak souvisí s jeho osobou a pokušením, kterému právě podlehl. To už začala ječet i klukova přítelkyně.
„Co tu jenom tak stojíte?“ řvala asi osmnáctiletá dívčina, která si nedovolila Standovi, jemuž bylo kolem čtyřicítky, tykat.
„Řekni něco, vole,“ ozval se někdo z davu. Z tónu jeho hlasu musel Standa vytušit, že obecenstvo rozhodně není na jeho straně, třebaže nemohl vůbec mluvit a bránit se. Díval se na tu ženskou, která pořád vřískala, zatímco jeho oběť se snažila kapesníkem odstranit zvratky z oblečení.
Tupě hleděl na křičící dívku a nejspíš vůbec nevnímal slova, která jí létala z přehnaně namalovaných rtů. Všiml jsem si, že nestvůra schovaná v jeho žaludku znovu ožila a najednou se mu vyhrnula z pusy. Dřív, než ji mohl zarazit nebo se uklidit stranou, skočila po ženě před ním, která mu zblízka spílala do obličeje.
Lidé řičeli smíchy, hráči se váleli polomrtví po trávníku, děvče ohromeně stálo vrostlé do země a po bundě jí stékala páchnoucí dávka ze Standových útrob. Už nebylo na co čekat. Přiskočil jsem k němu a dovlekl jsem ho do kabiny.
Přípravný zápas se nedohrál a celá vesnice měla měsíc o čem mluvit. Kupodivu incident nikdy neřešila disciplinárka ani žádná jiná komise. Standa odpískal ještě pár sezon v pralesních ligách a před několika lety odešel do fotbalového důchodu. Už jsem s ním nikdy žádný zápas nepískal, ale vím, že od té doby před utkáním nikdy nechlastal. I fotbal potřebuje polepšené hříšníky…
Ilustrační foto: Profimedia.cz