Konec je blízko. Tentokrát už opravdu ano. I kdyby se dnes večer podařilo české fotbalové reprezentaci zázračně vyhrát v Itálii a udržela si teoretickou postupovou naději na mistrovství světa v Brazílii, trenér Michal Bílek už může začít stříhat metr (pokud tak již nečiní).
Zkusme si to představit. Fotbalová reprezentace zvítězí v Turíně nad domácí Itálií. Média otočí o 180 stupňů, ze „zpackané kvalifikace“ znovu udělají kvalifikaci „nadějně rozjetou“ a komentátoři budou psát o „reálné šanci na postup.“ Nic nového pod sluncem. Vždyť pak bude stačit vyhrát jen dva zápasy a Češi budou v baráži (rozuměj „jednou nohou na šampionátu v Brazílii“).
Nechme tento optimistický scénář snílkům a nekriticky zaslepeným fanouškům, a buďme realisté. Bílkova éra (zaplaťpámbu) končí. Už to ví dokonce i směšný Miroslav Pelta, který svého hocha (navzdory nepřehlédnutelným důkazům o jeho neschopnosti vést národní tým) držel u reprezentace tak dlouho, jak to jen šlo. Už to ale nejde.
Drahomír Kvasnička, Petr Sobol
Jistěže nelze všechno házet na trenéra. Gambrinus liga nepatří mezi nejkvalitnější soutěže a málokterý fotbalista, který v ní kope, na mezinárodním poli obstojí. Slavná éra Nedvěda, Poborského a Kollera patří minulosti a hvězdy podobného typu prostě nejsou k mání.
Jenže ani tím nelze omluvit deprimující zážitky, které nám reprezentace pod vedením Michala Bílka už několik let připravuje. Tým působí, jako by nevěděl, co má hrát. Zařazování mladých talentů do mužstva probíhá nekoncepčně a zmateně. Kouč preferuje své oblíbence, kteří jsou zcela z formy a v klubech vysedávají na lavičce.
Na tiskových konferencích blábolí otřepané fráze, kterým už snad nemůže věřit ani on sám. Vrcholem jeho míjení se s realitou bylo prohlášení bezprostředně po skončení pátečního střetnutí s Arménií, kdy po porážce od outsidera z východu mluvil o tom, že „jsme stále ve hře o postup.“
Na šampionát v Brazílii můžeme zapomenout, to je jisté. Není to žádná tragédie. Současný mančaft evidentně nepatří mezi světovou elitu a nemá v Jižní Americe co dělat. Národní tým Michala Bílka je jen páchnoucí mrtvolou. Je čas ji zahrabat hluboko pod zem a pracovat na zrození nového celku s novým šéfem.
Ale navzdory nenávisti fanoušků mohl Michal Bílek odejít od nároďáku důstojně. Po loňském mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině, kde mužstvo po katastrofálním začátku nakonec postoupilo do čtvrtfinále, k tomu byl nejvhodnější čas. Byť tým na turnaji odehrál jediný opravdu povedený zápas (proti Polsku), zasloužil by si Bílek možná i trochu vlažného potlesku a poděkování za to, že „pochopil a odešel včas.“
Nestalo se. Pakovat se bude zadním vchodem za pískotu fanoušků s nálepkou nejhoršího a nejnenáviděnějšího reprezentačního kouče všech dob. Je to smutné, ale naprosto zasloužené.
Bílek však není jen viníkem, ale zároveň i obětí. Sbalit kufry by měli všichni svazoví manažeři, kteří ho zarputile drželi ve funkci i přes to, že opakovaně ukazoval své trenérské nedostatky. Své dobře placené posty by měli opustit Pelta a spol., protože mají na kvalifikační blamáži stejný podíl jako ten chudák, který to nakonec zpackal v roli trenéra.
Pokud to myslíme s českým fotbalem dobře, měli bychom se všichni dnes večer modlit, aby Italové splnili roli favorita a partu kolem Rosického a Čecha vyprovodili z turínského stadionu několika pěknými góly. Pak už se snad konečně může něco začít měnit…
Foto: Profimedia.cz