Tak mi přišel pod ruku výtisk MF Dnes z 20. června 2006. V Německu probíhal světový fotbalový šampionát a noviny se točily hlavně kolem mičudy. Někdy dokonce v souvislostech, které jednomu berou dech.
Narazil jsem na článek nazvaný „Kdo se modlí, lépe kope do míče“, pod nímž byl podepsaný Dan Drápal. Podle autora, zaníceného věřícího, stačí vytáhnout arsenál křižování a otčenášů, a vítězství fotbalového týmu je zajištěno.
Drápal se však nespokojil jen s tímto ničím nepodloženým tvrzením. V textu tehdy reagoval i na porážku českého národního týmu od mužstva Ghany. Je skutečně ohromující, jaké závěry dokázal vydedukovat demagog z jedné (v tu chvíli první) prohry Brücknerova mančaftu.
Karel Brückner je bůh! Zavzpomínejte na jeho 7 nejslavnějších zápasů
„I zcela nevěřící komentátoři si nemohli nevšimnout spoutanosti českých obránců i neschopnosti jindy schopných útočníků. Naše mužstvo hrálo zcela jinak, než jsme byli zvyklí, než jsme očekávali,“ psal Drápal.
Opravdu si toho museli všimnout i nevěřící komentátoři? A co teprve ti věřící? Ti museli vidět jistě něco víc. Například svatozáře kolem hlav afrických fotbalistů. Copak se věřící a nevěřící dívali na fotbal jiným pohledem? Pravděpodobně tomu tak bylo.
Podle autora čeští fotbalisté prohráli s týmem, který se modlí. To je ve sportu skutečně relevantní skutečnost. Znamená to, že Bůh pomohl těm, kdo jej vzývají a těm, kdo se nekřižují, ukázal fakáče? Bůh Čechy za jejich ateismus ztrestal neschopností bránit, útočit a tvořit? To je argumentace ostrá, jako když práskne bič do zad Ježíšových...
„Bůh a po něm já“ aneb Nejlepší hlášky kouče Josého Mourinha
Jenže se nabízí otázka - proč tehdy Bůh český tým nepotrestal už v baráži o postup na mistrovství světa s Norskem? Nepostoupit na šampionát by byl přece daleko větší trest. Proč to zbytečné vyčkávání? Českému celku tehdy patrně pomohlo, že se modlili Nedvěd, Poborský a Grygera. Jó, mít je tak ještě v kvalifikaci o Brazílii...
Ve světě Dana Drápala musel být největším českým fotbalovým božím oblíbencem brankář Petr Čech. Důkaz? Tím jsou přece zázračné zákroky, kterými tento gólman otřásal vírou excelentních kanonýrů (mnohdy věřících) ve vlastní střelecké schopnosti. Je to snad málo? Zjistil si autor, kolikrát denně se strážce české klece obracel k nejvyšší duchovní instanci?
Rozvineme-li jeho pseudoúvahy dál, pak jsme v roce 2006 byli nábožnější zemí než Spojené státy, a to už je co říct. Američanům jsme přece v Německu nasázeli tři branky! To je vizitka slušné religiozní úrovně našeho kacířského národa.
Fotbal je kacířská hra a zvrácená ohavnost, hřímá saúdskoarabský šejk
Podle všeho je však pořád lepší být bezvěrec než muslim. Celky Íránu, Saúdské Arábie a Tuniska nedělaly v Německu zrovna zářivou reklamu svému všemocnému Bohu. O tu se daleko víc starají hoši se samopaly a dynamitovými pásy omotanými kolem těla. V Alláhově PR oddělení mají asi jiné priority.
Opravdovou korunu (snad trnovou?) všemu nasadil autor slovy, která reagovala na informace, že některá, převážně africká mužstva, využívala služeb šamanů a kouzelníků: „Na skutečné křesťany si nějací šamani a pěstitelé kultu nepřijdou. Proti Izraeli (církvi) není kletby.“
Dogmatická logika Dana Drápala nám tedy říká, že by se už vlastně nikdy nemusely hrát žádné zápasy. Mohly se ušetřit miliardy vyhozené na stavbu velkolepých stadionů a infrastruktury.
Nevěřící a ti, kteří věří v Boha jen vlažně (případně věří v tu nesprávnou duchovní autoritu), nemají šanci postoupit ze základních skupin do dalších bojů, tudíž je můžeme rovnou odepsat. Proč vůbec kopat do míče, že ano? O titul si to spolu rozdají mužstva s největší podporou Boha všemohoucího, patrně latinskoamerické týmy.
Proč tedy šampionáty nakonec úplně nezrušit? I v tom má Drápal jasno: „Hospodin, tedy Bůh, v kterého věřím, otec Ježíše Krista, se na fotbal dívá jako na hru.“ Tak sláva! Bůh se chce fotbalem bavit! A vlastní všemohoucí vůlí pomáhá k vítězství jen vyvoleným – těm, kteří se modlí a křižují. To musí být opravdu božská zábava…