Jak si mohl i nepozorný fanoušek během uplynulých let všimnout, český hokej zjevně není ve své kůži. Šestkrát od roku 2013 skončilo národní mužstvo na mistrovství světa už ve čtvrtfinále a jen dvakrát si sáhlo na (bronzovou) medaili. Nedávno bylo oznámeno, že na příštím Světovém poháru se s českým týmem už nepočítá. Nepatří mezi světovou špičku. Vypadá to, že bárka, která se už tak povážlivě kymácela na hladině, nabrala dost vody na to, aby brzy klesla ke dnu.
Smutný konec českého týmu na mistrovství světa v roce 2017, kde ve čtvrtfinále podlehl Rusku. (Foto: Profimedia.cz)
Možná si teď vzpomenete na světový šampionát v roce 2010. Češi do turnaje vstoupili tragicky, ale nakonec vyválčili zlato. Ani tehdejší titul či loňský bronz však nemohou zakrýt fakt, že tuzemský hokej je nemocný. Co je to za bizarní a závažné okolnosti nebo příčiny, které podle všeho způsobily, že se uctívané sportovní odvětví dostalo během posledních let do potíží?
1. Sebeuspokojení
V letech bohatých medailových žní, které odstartoval v roce 1996 zisk titulu mistrů světa ve Vídni, se zdálo, že úspěchy budou přicházet už zcela samozřejmě jako na běžícím pásu. Jenže zatímco se u nás všichni plácali po ramenou, donekonečna omílali Nagano a „Zlatý hattrick“, hráli golf na „charitativních“ akcích a předávali si ceny za zásluhy o český hokej, jinde se tvrdě pracovalo.
Rok za rokem svět nabíral větší tah na branku. Češi se zatím chlácholili, že se nic neděje. Vždyť těsné porážky v důležitých zápasech byly přece jen otázkou štěstí soupeřů. Nebyly.
2. Práce s mládeží
Nejúspěšnější období českého hokeje na přelomu tisíciletí stálo na hokejistech, kteří byli posledním produktem socialistických tréninkových středisek mládeže. Dorostenecká, respektive juniorská léta, strávili mladí hráči v domácí soutěži a ostruhy získávali v tuzemské seniorské lize.
Ucelený systém práce s dětmi a mládeží se v devadesátých letech rozpadl do ryze klubové sféry. V jak zdevastovaném stavu se nachází, dokazují (až na výjimky, jakou je třeba překvapivé stříbro z letošního juniorského šampionátu) bídné výsledky mládežnických reprezentací na velkých turnajích. Místo toho, aby něco zásadního provedli s juniorskou a dorosteneckou extraligou, svazoví funkcionáři experimentovali s kvótami pro mladé hráče v seniorské extralize. Další nekoncepční krok vedle…
3. Demografická křivka
Rodí se stále méně dětí a úměrně s tím klesá i počet potenciálních talentů. Všichni, kdo pracují s mládeží v jakémkoli sportovním klubu, potvrdí, že časy výběrových náborů jsou nenávratně pryč. Dnes skočí klub po každém děcku, i po takovém, jemuž chybí základní pohybové návyky a elementární obratnost.
Zatímco před lety se díky propracovaným tréninkovým metodám z nadprůměrných kluků stávaly hvězdy a z průměrných nadprůměrní, dnes se pracuje s podprůměrnými, z nichž někteří dorostou k průměru. Pokud se mezi nimi objeví skutečný talent, je pro něj těžké v konkurenci o třídu horších spoluhráčů a protihráčů výkonnostně růst. Co zbývá? Odchod do zámoří nebo do Skandinávie.
4. Skauti
Otevření se světu nahrálo skautingu. Pro vyhledávače talentů byla devadesátá léta časem hojnosti. Nejdříve vyzobali z tuzemského ledu nejkvalitnější hráče, kteří se bez problémů prosazovali v zahraničních soutěžích včetně NHL, a tím podpořili ještě větší zájem o české hokejisty. Stovky mladíků zlákali do zámořských soutěží jen kvůli vidině budoucího zisku (skauti inkasují bonusy za podpis smlouvy), přičemž chladnokrevně počítali s vysokou ztrátovostí.
Nekontrolovatelný skauting (jako hra na burze) se ukázal být cestou do pekla. Osmdesát až devadesát procent talentů přišlo nazmar. Jen zlomek se prokousal do NHL, někteří se vrátili do české soutěže nebo hrají jinde v Evropě, ale jejich potenciál zůstal využitý jen zčásti.
5. Protekcionismus
Hokej je poměrně drahý sport a žádný klub nepohrdne korunou. Movitější rodiče malých hokejistů, kteří jsou ochotni přispívat klubu na to či ono, vyšlapávají svým ratolestem cestičku do prvních pětek či útoků, případně častější pobyt na ledě. A to i na úkor talentovanějších dětí, jejichž rodiče na víc než na příspěvky a výstroj nemají. Několik let starý „Případ Růžička“ je jen špičkou ledovce...
6. Vedení Českého svazu ledního hokeje
Ryba smrdí od hlavy. Místo opravdových manažerů, hokejových odborníků a průkopníků moderních trendů jsou ve vedení českého hokeje zkostnatělí dinosauři, kteří se do čela dostali buď za zásluhy, nebo proto, že mají dobré kamarády. Řízení stylem „já na bráchu, brácha na mě“, nese už léta shnilé ovoce.