Sledovali jste sobotní zápas českých házenkářů se Srbskem? Pokud ano, tak vám ještě teď nejspíš běhá mráz po těle a stále nevěřícně kroutíte hlavou nad zázrakem, který se stal. A jestliže jste bitvu o světový šampionát neviděli, rychle byste to měli napravit.
Zdálo se, že házenkářské mistrovství světa je pro český tým zakleté. Po dvou předchozích nezdarech se Srbskem a propadákem s Ruskem si svěřenci Vladimíra Habera a Jaroslava Hudečka přivezli osmigólový debakl ze srbského města Niš a vypadalo to, že je po nadějích. Šampionát v Kataru byl zatraceně daleko.
Češi ale nesložili zbraně. Věděli, že je čeká nesmírně složitý úkol, jehož zvládnutí by se rovnalo zázraku. Jenže ve sportu se často nečekané věci opravdu stanou a sobotní odpoledne toho bylo důkazem.
I když Češi v Srbsku vyhořeli, prohráli o osm branek a sami dali jen 15 gólů, do brněnské haly, kde dosud nikdy neprohráli, dorazilo podle oficiálních údajů 2700 diváků, kteří vytvořili červené peklo. Atmosféra byla elektrizující, diváci bouřlivě fandili od první minuty a hnali české házenkáře k postupnému mazání manka.
Srbům se v českém pekle asi nerozklepala kolena, přesto se tým s každou přibývající minutou rozkládal. Excelentní kanonýři Marko Vujin a Momir Olić si skoro neškrtli, jeden z nejlepších gólmanů světa Darko Stanič byl proti českým střelcům bezradný. Zatímco Čechům vyšlo, na co sáhli, hostujícímu celku, který do zápasu vstoupil možná až moc sebevědomě a bez pokory, se nepovedlo vůbec nic.
Srbské opory selhaly. To český kapitán a jeden z nejlepších házenkářů světa Filip Jícha předvedl heroický výkon. Čtyři vstřelené góly, to je u něj sice podprůměr, v stavu, ve kterém se nacházel, je to ale neuvěřitelný počin.
Opora německého Kielu si na začátku května vážně poranila kotník, diagnóze zněla utržený vaz a poškozené pouzdro.
Jícha byl ale za týden zpět a i přes obrovské bolesti dovedl Kiel k německému titulu a do finále Ligy mistrů. A poslední síly našel i na kvalifikaci se Srby. Bylo vidět, že má bolesti, kulhal, místo toho, aby se hnal zběsile do útoku, čekal na spoluhráče. Odvedl však maximum, dřel, bojoval, v obraně tvořil nepropustnou hráz, sám dal čtyři góly a další ještě stihl připravit.
Kdo viděl jeho výkon, musel před ním uznale smeknout. Ale nejen před Jíchou, poklonu si zaslouží celý tým i skvělí fanoušci. Tahle symbióza zafungovala, šampionát v Kataru je zaslouženou odměnou. A jestli Jícha skončí v národním týmu, rozloučil se s ním jako legenda.
Foto: Profimedia.cz