Jakpak to poskládáme? Podívejte se na 5 (dříve) nejčastějších fotbalových rozestavení

„Tak jak to poskládáme?“ říkají si možná někteří fotbaloví trenéři před zápasem a spekulují nad rozestavením svých hráčů na hřišti. Jiní to mají jasné. Vyznávají pořád to samé a zuby nehty se toho „svého osvědčeného“ drží.

Formací, v jakých mohou fotbalisté pobíhat mezi bílými lajnami by mohly být – bráno čistě matematickou pravděpodobností - stovky. Tolik se jich ale nepoužívá.

Některé trenéři praktikují víc, jiné méně a na spoustu archaických rozestavení se už skoro zapomnělo. Jeden kouč hraje stabilně na dva útočníky, jiný má vepředu jediný hrot, další to riskne se třemi.

Chytrý lodivod přizpůsobuje rozestavení týmu typům fotbalistů, jež má k dispozici. Nesnaží se jako zarputilý zahradník roubovat hráče na formaci, na kterou se z nějakého důvodu fixoval.

Rozestavení není žádnou šablonou. Neznamená to, že hráč si drží svůj post za všech okolností a nemůže sbíhat jinam. Fotbal je kreativní hra, která skýtá nespočet variant. Právě tím je krásná. Přesto má však rozestavení hráčů na ploše svůj význam.

Díky dobře zvolené formaci může kouč zvýraznit silné stránky týmu a ty slabší naopak potlačit. V následujících kapitolách najdete pět historicky nejpoužívanějších rozestavení hráčů na hřišti, z nichž vychází řada dalších alternativ a variací.

Pokračování 2 / 6

4-4-2

Prastaré rozestavení, se kterým Anglie vyhrála v roce 1966 svůj jediný titul mistrů světa, je nejpopulárnějším systémem do dnešních dnů. Trenér může měnit středovou řadu dle typů hráčů, jež má k dispozici. Za útočníky mnohdy operuje ofenzivní záložník a pod ním je defenzivní štít (na tomto postu vynikal ještě před několika lety Tomáš Galásek). Jiní kouči preferují rozestavení záložníků v řadě, stejně jako je to u obránců.

4-4-2.jpg

Pokračování 3 / 6

4-3-3

Vysunutím ofenzivního záložníka dopředu získá trenér středového útočníka. Za ofenzivní řadou pak operuje tříčlenná záloha. Opatrnější trenéři, kteří vyznávají defenzivní taktiku, se tohoto rozestavení bojí jako rarach kříže.

4-3-3.jpg

Pokračování 4 / 6

4-2-4

Dnes už na čtyři útočníky nikdo se zdravým rozumem nehraje. Snad jen v závěru zápasu, kdy prohrávající mužstvo nutně potřebuje vstřelit gól, zoufalý trenér vsadí všechno na ofenzívu a tým může krátkodobě hrát v této formaci. V roce 1958 však s tímto systémem vyhrála Brazílie (se sedmnáctiletým mladíkem Pelém v sestavě) mistrovství světa, když ve finále rozdrtila domácí Švédsko 5:2. Kdo by chtěl dnes hrát tímto stylem, musí mít rychlé útočníky, kteří umí udržet míč a hodně kreativní a šikovné záložníky.

4-2-4.jpg

Pokračování 5 / 6

3-5-2

O výsledcích zápasů se rozhoduje v záložní řadě, což je důvod, proč někteří trenéři staví formace s pěti středopolaři. Obecně platí, že pět hráčů mezi útokem a obranou využívají týmy, které nemají ve středové řadě kvalitu, tudíž to dohání kvantitou, přičemž krajní záložníci hrají víc dozadu než tři zbylí uprostřed.

3-5-2.jpg

Pokračování 6 / 6

3-6-1

Tak může vypadat rozestavení mužstva, které hraje na cizím hřišti. Proti ofenzivně laděnému domácímu týmu postaví hostující trenér těžko prostupnou hradbu uprostřed hřiště, o niž se mají rozbíjet útoky soupeře. Jediný vysunutý hrot pak čeká na svou šanci v podobě brejku. Sice to „zabíjí fotbal“, ale divili byste se, jak často to funguje.

3-6-1.jpg

Doporučujeme

Články odjinud