„Vepředu je Denis a za ním Junior, Jul a Sanka… Vyhraje Jamajka,“ zpívali si jamajští bobisté ve filmu režiséra Jona Turteltauba. Do cíle sice nakonec nedojeli, pro řadu lidí ale zůstali hrdinové…
Teď ale opusťme filmová plátna a podívejme se na to, jak to celé bylo doopravdy. Myšlenka vytvořit tým z elitních sprinterů se zakládá na pravdě. Předchůdci Usaina Bolta ale nechtěli z přechodu od atletiky do ledového koryta ani slyšet a tak plán Williama Maloneyho a George Fitche, dvou Američanů žijících na karibském ostrově, vzal za své.
Oni se ale jen tak nedali a zaměřili pozornost na členy armády. A světe div se, bobový tým Jamajky se nakonec skutečně dal dohromady. Vytvořili ho Devon Harris, přezdívaný Zorro, Michael White a sourozenci Dudley a Nelson Stokesovi. Trenérem exotického úkazu se stal Howard Siler z USA.
Čtyřčlenný soubor viděl led poprvé v říjnu roku 1987. O čtyři měsíce později už byl na olympijských hrách v Calgary, které propadlo jamajskému šílenství. Čtyři černoši, kteří závodili na ledě, se v Kanadě stali celebritami.
VIDEO: Podívejte se, jak Robert Záruba umí křičet „góóóóóóóól“
No, a zbytek příběhu už nejspíš znáte. Jamajčané do závodu nastoupili, do cíle ale nedojeli. Celá jízda jamajských bobistů, kterou zachycuje dvacet let starý film, je opravdová. Liší se jen její závěr, jak můžete vidět v originálním videu. Jamajčané nezvedli bob nad hlavu a nedonesli ho do cíle, odešli ale po svých a za potlesku přihlížejících fanoušků.
Vysloužili si respekt, slávu a uznání. Ukázali, že nic není nemožné a inspirovali další lidi ve své zemi. Jamajčané v tradici pokračovali. Na hrách v Albertville skončili 24., o čtyři roky později v Lillehammeru dokonce 14. V Salt Lake City ale kvůli finančním problémům nestartovali a na další dvě olympiády se nekvalifikovali.
Krásný příběh o jamajských bobistech je ale pravdivý. Jen se asi nikdy nedozvíme, jestli v cíli líbali zlaté vejce…