Když před pár dny oznámil kanadský brankář Cam Ward, že v 35 letech odchází do hokejového důchodu, bylo to pro mnohé velkým překvapením. Vítěz Stanley Cupu s Carolinou Hurricanes z roku 2006 a držitel Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off, mohl ještě pár sezon v NHL klidně chytat. Připojil se tak na seznam borců, kteří opustili elitní hokejovou soutěž dříve, než by bylo fanouškům milé. Desítku těch nejlepších najdete v následujících kapitolách a ve fotogalerii.
Bobby Orr (Kanada)
Bobby Orr je bezesporu nejlepším obráncem v historii světového hokeje. Legendární Kanaďan je dodnes jediným bekem, který dokázal vyhrát kanadské bodování základní části NHL – v sezoně 1970/71 nasbíral 139 bodů za 37 branek a 102 asistencí. Tehdy získal Art Ross Trophy i Norris Trophy, což se také nikomu nepodařilo zopakovat. Norris Trophy pro nejlepšího obránce zvedl nad hlavu osmkrát, a to je stále nepřekonaný rekord. Přes sto bodů se dostal v šesti ročnících v řadě.
Orr byl jedinečný a nenapodobitelný hráč. Kromě neuvěřitelné produktivity si fantasticky plnil i defenzivní povinnosti. Rozhodně patřil k nejkomplexnějším hokejistům v dějinách.
Mnozí odborníci soudí, že kdyby mě Orr kolem sebe v Bostonu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podobně našlapaný tým jako měl v 80. letech Wayne Gretzky v Edmontonu, mohl mít ve statistikách podobná čísla jako legendární Great One. Přesto s Bruins vybojoval dva Stanley Cupy.
Jeho kariéru bohužel zkrátilo zranění kolena. S hokejem skončil ještě před třicátými narozeninami. Bůh ví, co všechno by stihl dokázat, kdyby mu osud dopřál pár sezon navíc. Kromě všeho výše zmíněného zůstane navždy v paměti fanoušků také jeho let nad ledem po vstřelení vítězného gólu ve finálové sérii proti St. Louis Blues z roku 1970. Legendární moment je zvěčněn také v podobě bronzové sochy před stadionem Bostonu.
Foto: Profimedia.cz
Ken Dryden (Kanada)
V případě Kena Drydena si nejdříve vezměme k ruce suchá čísla. V NHL odchytal v sedmdesátých letech minulého století osm sezon, ale šestkrát se v nich s Montrealem radoval ze zisku Stanley Cupu a pětkrát obdržel Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře soutěže. V play-off má bilanci 80 vítězství ze 112 utkání, což je dvaasedmdesátiprocentní úspěšnost.
Dryden proslul brilantní brankářskou technikou a chladnokrevností. Nenechal se vykolejit ani za nepříznivého stavu, za všech okolností odváděl stoprocentní výkon a držel svůj tým úžasnými zákroky.
Pro hokej je asi škoda, že šlo o mimořádně inteligentního člověka, který ve sportu neviděl smysl života. Uprostřed své krátké profesionální kariéry si dal roční pauzu, protože mu Canadiens předložili smlouvu s ostudnými podmínkami, a získal titul z práv na McGillově univerziě v Montrealu.
S hokejem se rozloučil v pouhých 31 letech. O své kariéře a o hokeji napsal několik knih. V roce 2004 se stal poslancem kanadského parlamentu a byl jím až do roku 2011.
Že šlo o chytrého chlápka napovídá i legendární fotka z roku 1970. Canadiens byli tehdy dominantním týmem v NHL, takže Dryden býval v brance dlouhé minuty úplně bez práce. Pak se opřel o hokejku a mohl nerušeně přemýšlet…
Foto: Profimedia.cz
Kent Nilsson (Švédsko)
Švédský útočník Kent Nilsson zahájil kariéru v zámoří v roce 1977 v dresu Winnipegu Jets, který tehdy hrál soutěži WHA, jež byla přímým konkurentem NHL. Když se tyto ligy sloučily, nastupoval za klub Atlanta Flames a následně za Calgary, kam se Plameny přestěhovaly. Hned v premiérové sezoně zaznamenal 93 bodů v 80 zápasech a v té následující posbíral dokonce 131 bodů (49+82).
V kanadském klubu platil za hvězdu a když v roce 1985 odcházel do Minnesoty, mnozí fanoušci to oplakali. V barvách North Stars však neodehrál ani dvě celé sezony a stěhoval se do Edmontonu, jemuž v sezoně 1986/87 pomohl k zisku Stanley Cupu. Po tomto triumfu však neočekávaně opustil NHL. To mu bylo 30 let. Během času, kdy hrál v elitní soutěži, získalo jen 13 hráčů více bodů než on.
Po návratu do Evropy se z něho stal kočovník - hrál ve Švýcarsku, v Itálii, v Rakousku, v Norsku, v Německu a dokonce i ve Španělsku. V sezoně 1994/95 se nakratičko vrátil do NHL a odehrál šest zápasů za Edmonton. Kariéru definitivně ukončil v roce 1998.
Mike Bossy (Kanada)
Kariéru Kanaďana Mika Bossyho zkrátily zdravotní problémy, proto ho v historických tabulkách produktivity nenajdeme na nejvyšších příčkách. S průměrem 0,762 gólu na zápas je však nejlepším útočníkem v historii NHL. V zámořské soutěži odehrál pouhých deset sezon v dresu New Yorku Islanders, ale čtyřikrát zvedl nad hlavu Stanley Cup.
Hned v první sezoně, když mu bylo teprve dvacet let, se stal oporou mužstva a s 53 góly utvořil nováčkovský rekord NHL. Také v každé z následujících osmi sezon se dostal přes magickou hranici padesáti branek. V sezoně 1980/81 se stal po Maurici Richardovi teprve druhým hráčem v historii, který nastřílel v úvodních padesáti zápasech 50 gólů. Kariéru ukončil v pouhých třiceti letech kvůli vleklým problémům se zády. Od roku 1991 je členem Hokejové síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Hakan Loob (Švédsko)
Jako by osud Hakana Looba trochu kopíroval krajana Kenta Nilssona. Poté, co se v sezoně 1983/84 stal hráčem Calgary Flames, nastřílel 193 gólů ve 450 zápasech a posbíral do statistik 429 bodů. Potom však zasáhly do jeho života nehokejové okolnosti – na přání manželky odmítl podepsat novou smlouvu v kanadském klubu a rodina se vrátila do vlasti.
Jeho kariéra v NHL se uzavřela v pouhých 29 letech v roce 1989. Dalších sedm let pak hrál ve Švédsku v dresu Farjestadu. Když se Loob loučil v roce 1996 s kariérou, byl dvojnásobným mistrem světa, olympijským šampionem, vítězem Stanley Cupu a členem Triple Gold Clubu.
Cam Neely (Kanada)
Kanaďan Cam Neely je snad jediným hráčem v historii NHL, který dokázal nastřílet během sezony přes padesát gólů a zároveň měl v kolonce trestných minut trojciferné číslo. Byl to neuvěřitelný hokejový talent a úžasný hráč, který skóroval s takovou lehkostí, až to bralo dech. Je jen škoda, že jeho kariéru poznamenala a nakonec i předčasně ukončila v pouhých 31 letech řada zranění, jinak by jeho statistická čísla mohla být ohromující.
Neely odehrál v NHL 726 zápasů, ve kterých zaznamenal 395 branek, 299 asistencí a 1241 trestných minut. Jak se později ukázalo, skoro polovinu ze všech utkání odehrál prakticky jen s jednou zdravou nohou. V dresu Bostonu Bruins strávil rovných deset sezon, během nichž naskočil do 525 utkání a získal 590 bodů (344+246).
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byl vedle Gretzkyho či Messiera jedním z nejlepších hokejistů v NHL. Byl to fenomenální střelec a rozený bojovník, který byl ochoten se pro vítězství absolutně obětovat. Dodnes odborníci kroutí hlavou nad tím, že takového borce nechal v roce 1986 Vancouver, který ho tři roky předtím draftoval, odejít do Bostonu. Za vytrvalost a oddanost hokeji získal v roce 1994 Bill Masterton Trophy.
Foto: Profimedia.cz
Pat LaFontaine (USA)
Pat LaFontaine drží v NHL rekord mezi rodilými Američany s průměrem 1,17 bodu na zápas. Bohužel pro tohoto skvělého útočníka skončila kariéra už ve 33 letech po otřesu mozku. Během pouhých 865 zápasů v NHL vstřelil 468 branek a získal 1013 bodů. V dresu New Yorku Islanders odehrál 533 zápasů a nasbíral 566 bodů (287+279). V roce 2003 byl uveden do hokejové Síně slávy.
I přes několik otřesů mozku se vždycky dokázal vrátit na led a znovu dokazoval, že je mimořádným hokejistou. Za oddanost hokeji si vysloužil v roce 1995 Bill Masterton Trophy.
Foto: Profimedia.cz
Mario Lemieux (Kanada)
Hned v premiérové sezoně se stal urostlý Kanaďan Mario Lemieux ozdobou nejslavnější ligy světa. Do statistik si zapsal rovných sto bodů (43+57) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Už tehdy bylo jasné, že jednou může přivést Pittsburgh na absolutní vrchol, a to se také o pár let později stalo.
Lemieux byl hráčem, jehož jméno se stalo synonymem klubové věrnosti. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon, z toho šest v 90. letech. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. Ve věku 31 let oznámil, že pověsí brusle na hřebík. Po pěti letech se však vrátil a dokázal ještě odehrát 177 utkání a na sklonku kariéry si ještě zahrál se svým nástupcem Sidneym Crosbym a symbolicky mu předal štafetový kolík lídry týmu. Nebýt toho, mohl směle útočit na nepřekonatelné rekordy Wayna Gretzkyho. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. V poslední dekádě minulého století ve 318 zápasech nastřílel 268 gólů, posbíral 388 asistencí a dvakrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu. Mimo jiné získal šestkrát Art Ross Trophy (čtyřikrát v 90. letech) a třikrát Hart Trophy (dvakrát v 90. letech).
Foto: Profimedia.cz
Pavel Bure (Rusko)
Není to náhoda, že Pavel Bure dostal přezdívku „Ruská raketa.“ Když do toho šlápl, nikdo jeho rychlosti na ledě nestačil. Navíc dokázal i v pekelném tempu perfektně kontrolovat puk. Nikdo snad nedával tak rád góly jako on. Byl to jeden z mála ryzích střelců s talentem od pánaboha. Diváci často sledovali jeho úžasné kousky s pusou dokořán.
V draftu NHL se v roce 1989 dočkal až v šestém kole jako 113. hráč v pořadí. Když hrál po příchodu z CSKA Moskva v roce 1991 svůj první zápas za Vancouver, nedal sice gól, ale naprosto ohromil fanoušky klubu svým bleskovým pohybem po kluzišti. Po letech paběrkování měli Canucks v kádru opět superhvězdu.
Ačkoli nebyl žádný obr (měřil 180 cm), vyznačoval se Bure ohromnou silou a úžasnou stabilitou. V zásobě měl arzenál triků, kterými dokázal obelstít každého obránce a jeho střela zápěstím i golfovým úderem byla smrtelná. Na ledě se pohyboval s bezstarostnou nenuceností, což kontrastovalo s jeho instinktem dravce. Když bylo třeba, pustil se nebojácně i do pěstního souboje a častokrát dokázal hrát i se zraněním.
Stejně jako řada jiných velkých hráčů byl Bure tak trochu sobec. Častokrát si vzal puk a snažil se projít přes obranu sám. Když se mu to podařilo, byla to pokaždé skvostná podívaná, ale ne vždy to vyšlo. Jedno z utkání, které vešlo do historie, sehrál na olympiádě v Naganu, kde nastřílel do sítě Finska pět branek, což je dodnes nepřekonaný rekord.
V 31 letech začal mít problémy s koleny. V ročníku 2002/03 odehrál jen 39 střetnutí a sezonu 2003/04 úplně vynechal. Pak už se na ledě nikdy neobjevil. Málokdo si dovedl představil, že by ve 32 letech odešel ze scény, ale stalo se tak.
Foto: Profimedia.cz
Ilja Kovalčuk (Rusko)
Možná se ptáte, proč je v tomto výběru Ilja Kovalčuk, když je stále hráčem, který v NHL působí. Je to ze stejného důvodu jako v případě Maria Lemieuxe – kariéry obou borců v NHL byly přervány na mnoho let v době, kdy byli oba na výkonnostním vrcholu. Zatímco Lemieux se však dokázal do elitní soutěže vrátit ve velkém stylu, v případě ruského útočníka to neplatí.
Kovalčuk se v NHL prezentoval jako nesmírně rychlý a tvořivý hokejista, který to náramně uměl s pukem. Byl skvělým střelcem i tvůrcem hry. Dvakrát během kariéry nastřílel v základní části sezony 52 branek a jednou si za tento výkon vysloužil Maurice Richard Trophy. V roce 2012, kdy už válel v dresu New Jersey Devils, byl zase nejlepším kanonýrem v play-off. Devils však tenkrát k titulu nedovedl a tým skončil po porážce 2:4 od Los Angeles těsně pod vrcholem.
Po zkrácené sezoně 2012/13 překvapil tehdy třicetiletý Kovalčuk celý hokejový svět, když oznámil, že navzdory platné smlouvě odchází z NHL a míří do KHL, kde se upsal Petrohradu. V zámořské soutěži za sebou zanechal působivé statistiky – odehrál 816 zápasů, v nichž nasbíral 816 bodů (417+399). V play-off zvládl naskočit do 32 duelů s bilancí 11 gólů a 16 asistencí. Před ročníkem 2018/19 se do slavné zámořské ligy vrátil a podepsal tříletý kontrakt s Los Angeles, ale na někdejší výkony (zatím) nedokázal navázat.
Foto: Profimedia.cz