Tolik peněz za ně dát? Navíc ještě nic nehrají. Jsou přeplacení. Reprezentace je nezajímá. A k tomu samý skandál. Tak by se v kostce dal shrnout aktuální pohled běžného fotbalového fanouška na český národní tým.
S něčím se určitě dá souhlasit. Cena lístků na zápas s Bulharskem asi opravdu příliš nekoresponduje s proklamovanou snahou svazu naklonit si fanoušky zpět na svou stranu. Výkon v přípravě s Finskem rozhodně nebyl tou nejlepší pozvánkou na kvalifikaci.
O přeplacenosti si netroufám polemizovat, vím, že dostat se do vrcholového fotbalu je docela dřina a hodně to bolí, navíc s perspektivou, že po třicítce vás čeká fotbalový důchod a chronické problémy s pohybovým aparátem. Takže finanční otázku jsem si odvykl u sportovců řešit.
Nicméně výsledkem pravděpodobně bude (minimálně na utkání s Bulharskem) poloprázdný stadion a celkem reálná šance na to, že po dvou nepovedených přihrávkách se začne pískat a hartusit. To je ostatně česká specialita a v lize jsme často svědky toho, že hráč týmu, který vede 3:1, pokazí minutu před koncem přihrávku a stane se rázem terčem milých výrazů erudovaných fanoušků.
A jak to funguje jinde? Není to tak dávno, kdy u nás hrálo důležitý kvalifikační zápas Skotsko. Tedy tým, který naposledy na vrcholné akci hrál v roce 1998 a (jak je u této země zvykem) pakoval se po základních skupinách. Otřepaný vtip (který vymysleli zřejmě Angličané) praví, že Skotové jsou po turnaji doma dříve než zaslané pohlednice z dějiště. Jinde by to možná znamenalo úbytek fanoušků, ne tak ve Skotsku.
Tam se totiž chodí na národní tým. Ať hraje s kýmkoliv, ať hraje jakkoliv. Při kvalifikaci na MS 2006 přišlo na utkání s Běloruskem 50 tisíc diváků, přičemž Skotové tou dobou už měli naději na postup více než mizivou. Navíc prohráli. I přesto byla atmosféra po celý zápas skvělá. Nevadí, zkusíme to příště.
Vraťme se k onomu zápasu u nás – Skotové se prezentovali stylem, proti kterému byl i „prešovský beton“ oku lahodící ofenzivní smrští. Prohráli nakonec 0:1. Ještě druhý den jste ale měli možnost potkat porůznu hloučky fanoušků s úsměvem od ucha k uchu. Jeli si fotbal užít, co na tom, že to zrovna nevyšlo herně ani výsledkově. Vyjde to příště.
Ještě čerstvější příklad nalezneme na letošním Euru. Irové prohrávali se Španěly 0:4, přesto jim patřil stadion. Hromový chorál „Fields of Athenry“ duněl tribunami, fanoušci se drželi okolo krku – slavili prostě už ten fakt, že mohou se svým týmem na takové akci být.
Ten den jejich hráči nevynikali opravdu ničím, ani bojovností. Na celém turnaji vyfasovali devět branek, vstřelili jednu – přesto si troufám tvrdit, že byli doma přijati lépe než náš tým, který po úvodním kolapsu nakonec prošel až do čtvrtfinále. A nic si nenalhávejme – nemáme v současnosti tým, který by patřil výš.
Trochu se obávám, že se přístup fanoušků k naší reprezentaci nezmění. Jiný nebyl ani v minulosti. Pro příklad stačí zajít do dob federace – tým, který byl vypískán po nepovedené přípravě s Egyptem, nakonec dokráčel do čtvrtfinále mistrovství světa v Itálii a stal se jedním z překvapení jinak celkem mdlého turnaje.
Český fanoušek dokáže být nadšený, dokáže si užít skvělý turnaj, jakým bylo třeba Euro v Portugalsku, ale když něco nevyjde, přijde okamžitý obrat (viz vlna kritiky na trenéra Brücknera po semifinále s Řeckem, kdy se pro mnohé rázem stal z hrdiny padouchem). Mnohým možná uniká, že fotbal je přes všechen finanční a mediální kolotoč okolo stále jen hrou. A jako takový by měl především bavit. Kritika musí být, ale někdy se mi zdá, že v našich specifických podmínkách je to jediná věc, které jsme schopni.
Foto: Profimedia.cz