Můžeme jen spekulovat, čím si kouč averzi vysloužil. Je osobitý, často se nebojí pouštět do slovních přestřelek s kluby. Neomylný samozřejmě není a chyb se dopouští, ostatně kdo ne. Občas může působit až arogantně.
Možná pro vše výše zmíněné jsou jeho nominace takřka vždycky terčem kritiky. Tu oprávněné, tu nezasloužené. Ať se jedná o skladbu gólmanů, nominaci Romana Červenky (což byla ovšem i výsada jiných koučů) či Petra Hubáčka, opomenutí Martina Růžičky a naposled třeba povolání Petra Nedvěda.
Fantastická fazona fenomenálního fantoma. Pokoří Růžička rekord ligy?
Přiznám se, že zrovna nominace Nedvěda na světový šampionát mi radost neudělala. Neviděl jsem v ní přínos. Během prvních zápasů jsem dokonce cítil jakési mrzuté zadostiučinění – reprezentaci to nešlo a Nedvědovi také ne.
Ovšem důležitý, a v úvodu nepovedený, zápas s Lotyšskem pomáhal obracet právě on. O jeho přínosu v klíčovém čtvrtfinále proti Švédsku už ani není třeba mluvit – Nedvěd se zasloužil o prolomení Hadamczikova „tříkorunkového“ prokletí prvním a nesmírně důležitým gólem.
A nejde jen o góly. Někdy je nutné si všímat nasazení hráčů, jejich „práce“ na střídačce a během přerušení. Právě v tom se mi Nedvěd často líbil a musel jsem uznat, že jeho nominace měla své opodstatnění. Přispěl k tomu, že turnaj – navzdory rozpačité základní části a hořké prohře v semifinále – byl nakonec hodnocen jako relativně úspěšný.
Co z toho vyplývá? Že i kritiku a tvrdá slova bychom měli volit opatrně. Čas totiž může ukázat, že pravdu měl někdo jiný. Třeba právě Alois Hadamczik.
Foto: Profimedia.cz