Všem se zavděčit nejde, to je obecně známá pravda. V případě (kupříkladu) nominací na hokejové turnaje to platí dvojnásob. Někdy zdá, že na trenéra Hadamczika mají fanoušci až nekriticky přísná měřítka.
Můžeme jen spekulovat, čím si kouč averzi vysloužil. Je osobitý, často se nebojí pouštět do slovních přestřelek s kluby. Neomylný samozřejmě není a chyb se dopouští, ostatně kdo ne. Občas může působit až arogantně.
Možná pro vše výše zmíněné jsou jeho nominace takřka vždycky terčem kritiky. Tu oprávněné, tu nezasloužené. Ať se jedná o skladbu gólmanů, nominaci Romana Červenky (což byla ovšem i výsada jiných koučů) či Petra Hubáčka, opomenutí Martina Růžičky a naposled třeba povolání Petra Nedvěda.
Přiznám se, že zrovna nominace Nedvěda na světový šampionát mi radost neudělala. Neviděl jsem v ní přínos. Během prvních zápasů jsem dokonce cítil jakési mrzuté zadostiučinění – reprezentaci to nešlo a Nedvědovi také ne.
Ovšem důležitý, a v úvodu nepovedený, zápas s Lotyšskem pomáhal obracet právě on. O jeho přínosu v klíčovém čtvrtfinále proti Švédsku už ani není třeba mluvit – Nedvěd se zasloužil o prolomení Hadamczikova „tříkorunkového“ prokletí prvním a nesmírně důležitým gólem.
A nejde jen o góly. Někdy je nutné si všímat nasazení hráčů, jejich „práce“ na střídačce a během přerušení. Právě v tom se mi Nedvěd často líbil a musel jsem uznat, že jeho nominace měla své opodstatnění. Přispěl k tomu, že turnaj – navzdory rozpačité základní části a hořké prohře v semifinále – byl nakonec hodnocen jako relativně úspěšný.
Co z toho vyplývá? Že i kritiku a tvrdá slova bychom měli volit opatrně. Čas totiž může ukázat, že pravdu měl někdo jiný. Třeba právě Alois Hadamczik.
Foto: Profimedia.cz