To se vyplatilo. 12 nejlepších fotbalistů v historii, kteří přešli do nového klubu úplně zadarmo

12. Paul Pogba - Juventus Turín (2012)
V pouhých čtrnácti letech vyměnil záložník Paul Pogba francouzský klub Le Havre za Manchester United, kde měl vyrůst ve velkou hvězdu. V prvním týmu však odehrál jen tři ligové zápasy a větší šance se nedočkal. V létě roku 2012 zamířil úplně zadarmo do Juventusu Turín, kde se záhy jeho talent rozzářil naplno. Pogba se Starou dámou vyhrál čtyřikrát italský titul a dvakrát domácí Pohár, mužstvo též přivedl do finále Ligy mistrů, kde podlehlo Barceloně. Ve fantastické formě se představil na mistrovství Evropy ve Francii, kde byl oporou domácí reprezentace, která došla až do finále. Po šampionátu přestoupil za tehdy rekordní částku 105 milionů eur do Manchesteru United, odkud pár let předtím odcházel jako nechtěný hráč.

11. James Milner - Liverpool (2015)
James Milner přišel v létě roku 2015 na Anfield Road úplně zadarmo jako volný hráč z Manchesteru City, snad proto mu klub řádně sypal na účet. Týden co týden zbohatl anglický záložník o 140 tisíc liber. Ale pro Liverpool to byly dobře vynaložené peníze. Poctivý dříč a chlap na černou práci se Reds v minulých sezonách vyplatil. S klubem vyhrál ligový titul, FA Cup, Ligu mistrů, Superpohár UEFA i mistrovství světa klubů. Trenér Jürgen Klopp středového záložníka občas využíval také jako levého či pravého beka. Po sezoně 2022/23 mu vypršela smlouva a zamířil zadarmo do Brightonu.

10. Gianluca Vialli – Chelsea (1996)
V roce 1992 se na čele tabulky s rekordními částkami za fotbalové transfery muselo přepisovat hned několikrát. Francouze Jeana-Pierra Papina, který přestoupil za deset milionů liber z Marseille do AC Milán, záhy trumfl italský forvard Gianluca Vialli, jenž zamířil ze Sampdorie do Juventusu Turín za 12 milionů liber. Vialli jako kapitán přivedl Starou dámu k domácímu titulu v roce 1995, ve stejném roce vyhrál také italský Pohár a Superpohár. O dva roky dříve se radoval z celkové výhry v Poháru UEFA a v roce 1996 zvedl nad hlavu trofej pro vítěze Ligy mistrů. Jeho nákupu v Juventusu rozhodně nikdy nelitovali, litovat však mohli toho, že v roce 1996 odcházel úplně zadarmo do Chelsea. Na Stamford Bridge strávil Vialli poslední tři sezony kariéry a především v prvních dvou byl stále nesmírně platným hráčem. V dresu Chelsea odehrál 78 zápasů, ve kterých nastřílel 40 branek a pomohl klubu k výh

9. Cafu – AC Milán (2003)
Kromě kratičké anabáze ve španělské Zaragoze hrál brazilský obránce Cafu až do 27 let ve své domovině a do Evropy se v roce 1997 vypravil už jako mistr světa (1994) a jihoamerický šampion (1997). Jeho zaměstnavatelem se stal AS Řím, kde strávil šest let a podílel se na vítězství italského titulu v roce 2001. Během angažmá na Apeninském poloostrově si Cafu vysloužil přezdívku Il Pendolino (Rychlík) a v roce 2003 si to namířil po vypršení smlouvy v hlavním městě do konkurenčního AC Milán. V barvách Rossoneri vyhrál svůj druhý italský titul (2004) a o tři roky později zvedl nad hlavu i trofej pro vítěze Ligy mistrů. V roce 2008 ukončil v klubu svou úspěšnou kariéru.

8. Jürgen Klinsmann – Sampdoria Janov (1997)
Jürgen Klinsmann je jednou z největších legend německého fotbalu. Světový šampion a mistr i vicemistr Evropy vystřídal během hráčské kariéry dres osmi klubů, nejvýraznějších úspěchů však dosáhl v milánském Interu a v Bayernu Mnichov. S italským celkem vyhrál Pohár UEFA v roce 1991, s bavorským týmem se ve stejné soutěži radoval z výhry o pět let později. V další sezoně se dočkal i německého titulu, k němuž významně pomohl. Po ročníku 1996/97 překvapil návratem do Itálie. Nezamířil ale zpět do Milána, nýbrž do Sampdorie Janov. V klubu však odehrál pouhých osm ligových zápasů, ve kterých dal dvě branky, načež byl uvolněn na hostování do Tottenhamu, což byla labutí píseň jeho skvělé kariéry.

7. Ruud Gullit - Chelsea (1995)
Ruud Gullit byl jedním z hráčů, které ve druhé polovině osmdesátých let přivedl Silvio Berlusconi na San Siro a udělal z AC Milán evropský superklub. Holandský univerzál se stal v roce 1987 nejdražším hráčem světa, ale náklady na nákup z PSV Eindhoven (šest milionů liber) bohatě splatil. Třikrát pomohl vyhrát Serii A, dvakrát Pohár mistrů evropských zemí, třikrát domácí Pohár, dvakrát Superpohár UEFA a Interkontinentální pohár. V roce 1994 se přesunul do Samdorie Janov a pomohl klubu k vítězství v domácí pohárové soutěži, v červnu roku 1995 však zamířil zadarmo do Chelsea. Na Stamford Bridge pobyl tři sezony, přičemž v té poslední už ale neodehrál žádné utkání. Od roku 1996 měl už funkci hrajícího trenéra a stal se prvním Holanďanem, který figuroval na postu kouče v Premier League.

6. Sol Campbell – Arsenal (2001)
Zkuste zmínit před fanoušky Tottenhamu Hotspur jméno Sola Campbella a uvidíte, kolik nenávisti k tomuto anglickému obránci v sobě chovají i téměř dvacet poté, co opustil klub. Někdejší reprezentant Albionu strávil na White Hart Lane necelých devět sezon a patřil k oporám mužstva. Když mu v roce 2001 měla skončit smlouva, Spurs mu nabídli nový kontrakt, který by z něho udělal nejlépe placeného hráče v klubové historii. Campbell nejdříve souhlasil, ale pak obrátil, odmítl smlouvu podepsat a zadarmo zamířil k největšímu rivalovi – do Arsenalu. Pro fanoušky Tottenhamu je od těch dob Campbell Jidášem, který zradil klub. V Arsenalu pak strávil následujících pět sezon, během nichž dvakrát vyhrál Premier League a třikrát FA Cup a dvakrát se stal nejlepším hráčem sezony podle hráčské asociace PFA. V roce 2006 pak Campbell zamířil do Portsmouthu, odkud se přes kratičkou anabázi v N

5. Henrik Larsson – Barcelona (2004)
Skandinávský útočník si v Evropě vydobyl tak dobré jméno, že o jeho služby usilovaly nejbohatší kluby. Nakonec mu asi nejvíc naslibovala Barcelona, kam přestoupil zcela zdarma před sezonou 2004/05 a podepsal roční kontrakt s opcí na další rok. První ročník v katalánském klubu mu však zásadně poznamenalo vážné zranění předního zkříženého vazu a menisku v levém koleně. Navzdory tomu, že v sezoně odehrál jen šestnáct zápasů a dal čtyři góly, Barca uplatnila opci na další sezonu. V ní zvládl 28 ligových utkání, v nichž nastřílel deset branek, dalších pět gólů přidal v pohárových duelech.  Na Camp Nou dobře udělali, že dali Larssonovi šanci i po uzdravení, protože se stal na konci sezony 2005/06 hrdinou finálového utkání Ligy mistrů. V něm Barcelona porazila na Stade de France Arsenal 2:1 a švédský forvard nahrával na oba góly.

4. Esteban Cambiasso – Inter Milán (2004)
Argentinský záložník Esteban Cambiasso začal hrát fotbal na profesionální úrovni už v 18 letech a okamžitě na sebe upozornil obrovským talentem. Ve dvaceti nastoupil za seniorskou reprezentaci a upsal se jednomu z nejslavnějších jihoamerických klubů – River Plate. Jen o rok později už byl hráčem Realu Madrid, kde se však stal další obětí příliš velké konkurence. Během dvou sezon na San Bernabeu moc šancí nedostal a vypadalo to, že se jeho výkonnostní růst zasekl v nejméně vhodné době.  Jeho kariéra se vrátila na vzestupnou křivku až poté, co v roce 2004 odešel jako volný hráč do Interu Milán. Strávil tam deset povedených sezon, během kterých vyhrál pětkrát Serii A, Ligu mistrů, Superpohár UEFA, mistrovství světa klubů a řadu dalších trofejí.

3. Steve McManaman – Real Madrid (1999)
Ofenzivní záložník a skvělý tvůrce hry odehrál největší část kariéry v dresu Liverpoolu, kde zvládl více než 360 zápasů, v nichž nastřílel 66 gólů. V roce 1995 se Steve McManaman podílel na zisku Ligového poháru. V roce 1997 měl za 12,5 milionu liber odejít do Barcelony, ale zůstal v Liverpoolu ještě dvě sezony a pak zadarmo zamířil do Realu Madrid, kde strávil čtyři roky. McManaman nepřišel do Madridu v nejlepší době. Klub tehdy procházel dluhovou krizí. Dokonce i legenda Bílého baletu – Raúl – prohlásil: „Tato šatna je žumpou lží, zrady a pomluv. Je mi líto nových hráčů, jako je Steve McManaman, že míří právě sem. Pokud si myslí, že přestupuje do jednoho z největších klubů světa, dělá velkou chybu.“ Kvůli dluhům museli madridští manažeři prodat Predraga Mijatoviče, Davora Šukera a Christiana Panucciho, krátce poté, co přišel McManaman, byl propuštěn Clarence Seedorf. Anglická legenda se však nakon

2. Andrea Pirlo – Juventus Turín (2011)
Na světový šampionát v roce 2006 odjížděl záložník Andrea Pirlo jako hráč AC Milán, kde strávil nejdelší část kariéry. Na San Siru působil od roku 2001 a opustil jej o deset let později, kdy zadarmo zamířil do Juventusu. Na turnaji v Německu byl v nejlepším fotbalovém věku – bylo mu čerstvě šestadvacet let, měl dostatek zkušeností a patřil k nejtvořivějším středopolařům a nejlepším exekutorům přímých kopů na světě. Titul mistra světa, který tehdy pomohl vybojovat, je sice největším, ale zdaleka ne jediným výrazným úspěchem ve fotbalové kariéře charismatického hráče. Už v roce 2000 se podílel na triumfu italské reprezentace na mistrovství Evropy hráčů do 21 let a o čtyři roky později se zasloužil o bronzové medaile z olympiády. Na Euru v roce 2012 přivedl Squaru Azzuru do finále. Ve sbírce má šest italských titulů (dvakrát s AC Milán a čtyřikrát s Juventusem), dvakr

1. Robert Lewandowski – Bayern Mnichov (2014)
Rok po odchodu Maria Götzeho se fanoušci Borussie Dortmund museli vyrovnat s další podpásovkou. K největšímu rivalovi přestoupil - navíc úplně zadarmo - polský kanonýr Robert Lewandowski, který patřil k nejmilovanějším hráčům na Vestfálském stadionu. Od té doby byl však pro příznivce Borussie tou nejnenáviděnější personou v Bundeslize a pokaždé, když se vrátil do Dortmundu v dresu nesmiřitelného konkurenta, mu to fanoušci dávali pořádně pocítit. Polský ostrostřelec se stal druhým nejlepším střelcem v historii Bundesligy. Poprvé se stal lídrem soutěže kanonýrů ještě v dresu Borussie Dortmund, podruhé to dokázal v sezoně 2015/16, kdy nastřílel 30 branek a stal se prvním fotbalistou v Bundeslize od roku 1977, kterému se to podařilo. Nejlepší byl také v ročnících 2017/18 až 2020/22. Kdo ví, čím by byl Bayern bez tohoto borce. Na hrotu útoku byl&