Krutý osud. 20 hokejistů, kteří by si zasloužili Stanley Cup, ale nevyhráli ho

Řadě vynikajících hráčů se to nikdy nesplnilo. Ač po tom velmi toužili, Stanley Cup nad hlavu nezvedli. V následujících kapitolách najdete 20 špičkových borců, kteří si radost z nejcennější hokejové trofeje nikdy neužili a už to nemůžou změnit, protože jejich sportovní kariéra je minulostí.

Cam Neely (Kanada)
Kanaďan Cam Neely je snad jediným hráčem v historii NHL, který dokázal nastřílet během sezony přes padesát gólů a zároveň měl v kolonce trestných minut trojciferné číslo. Byl to neuvěřitelný hokejový talent a úžasný hráč, který skóroval s takovou lehkostí, až to bralo dech. Je jen škoda, že jeho kariéru poznamenala a nakonec i předčasně ukončila v pouhých 31 letech řada zranění, jinak by jeho statistická čísla mohla být ohromující. Neely odehrál v NHL 726 zápasů, ve kterých zaznamenal 395 branek, 299 asistencí a 1241 trestných minut. Jak se později ukázalo, skoro polovinu ze všech utkání odehrál prakticky jen s jednou zdravou nohou. V dresu Bostonu Bruins strávil rovných deset sezon, během nichž naskočil do 525 utkání a získal 590 bodů (344+246).

Eric Lindros (Kanada)
Kombinace síly, rychlosti, obratnosti a hokejové inteligence dělaly z Erica Lindrose noční můru pro všechny obránce v soutěži. Hned v první sezoně mezi elitou nastřílel 41 branek, v další přidal ještě o tři víc. A to v žádném z těchto ročníků neodehrál ani 70 utkání. Lindrose však celou kariéru pronásledovala zranění, která pramenila z jeho fyzického a agresivního způsobu hry. Kromě problémů s kolenem ho limitovalo několik otřesů mozku. Ve statistikách má zapsáno 760 duelů, ve kterých nasbíral 865 bodů (372+493). Nikdy sice nezískal Stanley Cup, úspěchy však sbíral na mezinárodní scéně. Dvakrát vyhrál s Kanadou mistrovství světa juniorů (1990, 1991), má zlato z olympiády v Salt Lake City a stříbro z Albertville. S reprezentací javoroého listu vyhrál Kanadský pohár v roce 1991.

Henrik Sedin (Švédsko)
Švédská dvojčata Daniel a Henrik Sedinové byla draftována v roce 1999 z druhé respektive třetí pozice Vancouverem Canucks, kde působila během celé kariéry. Rodáci ze švédského Örnsköldsviku dokázali kombinovat téměř naslepo. Oba bratři na společné konto přispívali víceméně vyrovnaně – o chlup lepší byl Henrik, který těžil body hlavně z perfektních nahrávek, jeho dvojče bylo zase lepším střelcem. Během kariéry vyhrál jednou Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče ligy, jednou se radoval z Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu a dvakrát obdržel King Clancy Trophy. Kariéru uzavřel s bilancí 1330 odehraných utkání, během nichž zaznamenal 1070 bodů za 240 branek a 830 nahrávek. Dalšách 105 zápasů zvládl v play-off a posbíral v nich 78 bodů (23+55).

Pavel Bure (Rusko)
Ačkoli nebyl žádný obr (měřil 180 cm), vyznačoval se Pavel Bure ohromnou silou a úžasnou stabilitou. V zásobě měl arzenál triků, kterými dokázal obelstít každého obránce a jeho střela zápěstím i golfovým úderem byla smrtelná. Na ledě se pohyboval s bezstarostnou nenuceností, což kontrastovalo s jeho instinktem dravce. Když bylo třeba, pustil se nebojácně i do pěstního souboje a častokrát dokázal hrát i se zraněním. Stejně jako řada jiných velkých hráčů byl Bure tak trochu sobec. Častokrát si vzal puk a snažil se projít přes obranu sám. Když se mu to podařilo, byla to pokaždé skvostná podívaná, ale ne vždy to vyšlo. Jedno z utkání, které vešlo do historie, sehrál na olympiádě v Naganu, kde nastřílel do sítě Finska pět branek, což je dodnes nepřekonaný rekord.

Henrik Lundqvist (Švédsko)
O Henriku Lundqvistovi se říkalo, že je nejlépe vypadajícím mužem v NHL. Kromě toho býval také jedním z těch nejobratnějších a nejšikovnějších, díky čemuž patřil mezi nejlepší gólmany. Zlatý a stříbrný olympijský medailista a držitel Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře v NHL z roku 2012 byl jedním z důvodů, proč newyorští Rangers prošli v roce 2014 až do finále Stanley Cupu. Je docela nepochopitelné, že takový hráč byl v draftu roku 2000 vybrán až jako 205. v celkovém pořadí. Když v sezoně 2005/06 v NHL debutoval, dokázal vychytat z 53 zápasů 30 vítězství a pomohl Jezdcům poprvé od roku 1997 do vyřazovacích bojů. V očích fanoušků New Yorku Rangers je vedle Marka Messiera a Briana Leetche nejvýraznější personou v historii klubu. Dres s jeho číslem bude jednou bezpochyby viset pod stropem Madison Square Garden.

Paul Kariya (Kanada)
Kanadský útočník Paul Kariya je jedním z nejlepších hráčů v historii Anaheimu, kde působil od roku 1994 devět sezon, přičemž v sedmi z nich vedl mužstvo jako kapitán. Dodnes jsou v hledišti stadionu, kde hrají Ducks domácí zápasy, k vidění fanoušci v jeho dresu. V roce 2003 odešel jako volný hráč do Colorada, kde podepsal jednoletou smlouvu. V novém působišti však prožil patrně nejhorší sezonu v kariéře a jakmile mu vypršel kontrakt, rychle si sbalil věci a zamířil do Nashvillu, kde opět našel někdejší skvělou formu. Kariéru v NHL ukončil po 15 sezonách, během nichž odehrál 989 utkání a posbíral stejný počet bodů (402+587). Přestože vyhrál olympijský turnaj i juniorský a seniorský světový šampionát, Stanley Cup mu ve sbírce chybí.

Jarome Iginla (Kanada)
Jarome Iginla je jedním z pouhých 21 hokejistů, kteří v NHL odehráli přes 1500 zápasů. Konkrétně jich zvládl 1554, což ho v tomto ohledu řadí na 15. místo v historii soutěže. V dobách své největší slávy to byl železný muž, a to nejen díky malé náchylnosti ke zraněním, ale také kvůli své tvrdosti a houževnatosti. Iginla byl jedním nemnoha hokejistů, kteří během celé kariéry podávali konzistentní výkony. Byl to fantastický střelec a kreativní nahrávač, zároveň ale uměl být pořádně důrazný. Nejblíže ke Stynley Cupu byl v roce 2004, kdy přivedl Calgary do finále proti Tampě Bay, v němž však nakonec Flames podlehli floridskému celku 3:4 na zápasy.

Mats Sundin (Švédsko)
Kdybyste otevřeli hokejový slovník a hledali heslo „konzistence“, „vyrovnanost“ nebo „stálost“, pak by u něj určitě bylo jméno Matse Sundina. Do důchodu odešel s bilancí 564 nastřílených gólů, 785 asistencí a 1349 bodů v základní části NHL, což z něho dělá nejlepšího švédského hráče v historii soutěže. Dalších 38 branek a 44 nahrávek posbíral v 91 zápasech play-off. Sundin nikdy nezískal Stanley Cup, ale o to úspěšnější byl na mezinárodní scéně. Na světových šampionátech pomohl reprezentaci Tre Kronor ke třem zlatým, dvěma stříbrným a dvěma bronzovým medailím. Nejcennější kov má také z olympiády v italském Turíně. V únoru roku 2012 slavnostně vyřadili v Torontu dres s číslem 13, v němž „tichý vůdce“ hrával, a nikdo jej už v klubu neoblékne. Do Hokejové síně slávy byl uveden v roce 2012.

Phil Housley (USA)
Od roku 1982, kdy byl draftován jako šestý v celkovém pořadí Buffalem, až do roku 2003, hrál Phil Housley v osmi různých týmech. Byl to rychlý a výborný bruslař, který byl navíc nesmírně produktivní. Ve 1495 zápasech získal nevysoký obránce neuvěřitelných 1232 bodů. Sedmkrát během kariéry překonal metu dvaceti vstřelených gólů. V roce 2002 získal stříbro na olympiádě a o dva roky později byl uveden do americké Hokejové síně slávy. Členem Hokejové síně slávy NHL se stal v roce 2015. Ve vyřazovacích bojích o Stanley Cup odehrál 85 zápasů, ve kterých získal 56 bodů (13+43). Zápolil v nich třináctkrát a nejblíže byl hokejovému grálu v roce 1998 v dresu Washingtonu. Capitals však tehdy ve finále podlehli 0:4 na zápasy Detroitu.

Wendel Clark (Kanada)
Kanaďan Wendel Clark nebyl jen jedním z nejlepších silových útočníků v historii Toronta Maple Leafs, ale zároveň celé NHL. Byl to tvrdý a houževnatý bojovník, který šel do každého souboje na sto procent a dělal to s nesmírným gustem. V sezoně 1993/94 dokázal nastřílet v 64 zápasech základní části 46 branek. Že mu střílení gólů šlo skvěle, dokazuje i statistika celé jeho kariéry. V NHL odehrál 793 utkání, ve kterých dal 330 branek. Zároveň však také odseděl téměř 1700 minut na trestné lavici. V nejlepších letech byl prakticky nezastavitelným hráčem. Když se dostal k puku a rozjel se na brankáře soupeře, nebylo síly, která by ho mohla zastavit. O Stanley Cup bojoval ve vyřazovacích bojích devětkrát, ale nikdy nepřešel přes semifinále.

Jean Ratelle (Kanada)
Kanadský útočník Jean Ratelle byl v roce 1985 uveden do Hokejové síně slávy, což dost výmluvně vypovídá o jeho hráčských kvalitách. Ratelle byl členem takzvané „GAG line“. Hrál tehdy ve středu útoku New Yorku Rangers, Rod Gilbert pendloval na pravém křídle a nalevo jezdil kapitán týmu Vic Hadfield. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nebylo v NHL nebezpečnějšího útoku. Řada spolu hrála až do roku 1974, kdy byl Hadfield vytrejdován do Pittsburghu, a přivedla mužstvo do finále Stanley Cupu. Na pohár pro vítěze si však nesáhli. Ratelle se nedočkal Stanley Cupu ani poté, co byl vytrejdován do Bostonu. V roce 1971 však získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji a o pět let později Lady Byng Trophy pro největšího gentlemana v NHL.

Brad Park (Kanada)
Brad Park se může chlubit tím, že během doby, kdy působil v NHL, ani jedinkrát nechyběl ve vyřazovacích bojích. V play-off zvládl naskočit do 161 utkání, v nichž se blýskl 125 body (35+90). Šestkrát byl nominován na Norris Trophy pro nejlepšího obránce, ale měl smůlu, že hrál v době, kdy měl toto ocenění „rezervované“ fenomenální Bobby Orr. I více než třicet let poté, co odešel do hokejového důchodu, mu patří 13. místo mezi nejproduktivnějšími beky v historii NHL. Ve finále Stanley Cupu si zahrál v dresu Rangers i Bruins, ale vždycky zůstal bez prstenu pro vítěze. Když se v roce 1984 loučil s kariérou, získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji a o čtyři léta později byl uveden do Hokejové síně slávy.

Gilbert Perreault (Kanada)
Kanadský centr Gilbert Perreault byl jedním z nejlepších bruslařů, kteří se kdy proháněli po hokejových kluzištích. V draftu připadl jako první volba Buffalu, kde odehrál celou kariéru a stal se klubovou legendou. Za Šavle hrál 17 sezon, v nichž nastřílel 512 gólů a nastřádal 814 asistencí v 1191 zápasech základní části soutěže. Hned v první sezoně se blýskl v 78 zápasech 72 body (38+34) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. V roce 1975 už jako uznávaná persona přivedl mužstvo až do finále Stanley Cupu, v němž však Šavle podlehly Philadelphii. Nikdy už hokejovému grálu nebyl blíž. Přestože mu Stanley Cup nebyl souzen, dočkal se velkých úspěchů v reprezentačním dresu. S Kanadou vyhrál v roce 1972 Sérii století se Sovětským svazem a o čtyři roky později se radoval z vítězství na Kanadském poháru.

Börje Salming (Švédsko)
Salming byl hráčem, který otevřel hokejistům ze „starého světa“ cestu do nejprestižnější zámořské soutěže. Jeho 16 sezon strávených v Torontu a jeden rok v Detroitu měly na NHL dalekosáhlý dopad. Salming byl prvním hráčem, který v zámoří předvedl, že hokej lze hrát i jinak, než jak tento sport znali američtí a kanadští fanoušci a experti. Názorně předvedl, že to nemusí být jen tvrdá řežba, ale nabízí také velký prostor pro kreativitu, kombinaci a technickou zručnost. O Stanley Cup bojoval ve vyřazovacích bojích dvanáctkrát, ale ani jednou mu nebylo přáno dojít až do kýženého cíle.

Peter Šťastný (Slovensko)
Peter Šťastný ve své premiérové sezoně odehrál 77 utkání, ve kterých nasbíral 109 bodů za 39 gólů a 70 asistencí. V dalším ročníku se dokonce dostal na číslo 139 (46+93). Nad stobodovou hranici se během kariéry v NHL prokousal celkem sedmkrát a šestkrát to dokázal v po sobě následujících sezonách, což kromě něho zvládlo jen šest dalších hráčů. V NHL odehrál 15 sezon, z toho necelých deset v Quebecu, posléze hrál za New Jersey a St. Louis Blues. Když v roce 1995 ukončil kariéru, měl na kontě 977 utkání a 1239 bodů (450+789). V play-off zvládl 93 zápasů a posbíral 105 bodů (33+72). Stanley Cup sice nikdy nezískal, ale v NHL zanechal nesmazatelnou stopu a v roce 1998 byl uveden do Hokejové síně slávy.

Darryl Sittler (Kanada)
Darryla Sittlera si v roce 1970 vybralo jako osmého hráče v celkovém pořadí draftu Toronto, kde pak strávil téměř dvanáct sezon, přičemž v šesti z nich vedl tým jako kapitán. V roce 1982 byl vytrejdován do Philadelphie a kariéru ukončil o tři roky později v Detroitu. Když tak učinil, zanechal za sebou působivá statistická čísla – v 1096 zápasech v základní části si připsal na konto 1121 bodů (484+637) a v 76 střetnutích v play-off se blýskl ziskem 74 bodů (29+45). Během kariéry dokázal odehrát devět sezony, ve kterých nastřílel aspoň 35 branek. Je smutné, že se hráč jeho mimořádných kvalit nikdy nedočkal Stanley Cupu. Bojoval o něj čtrnáctkrát v průběhu patnácti sezon, jež strávil v NHL, ale nikdy se se svými týmy nedostal dál než do semifinále.

Dale Hawerchuk (Kanada)
Přestože Dale Hawerchuk odehrál v NHL „jen“ 16 sezon a působil v Západní konferenci, jíž tehdy vládl Edmonton a Calgary, zanechal za sebou v soutěži nesmazatelnou stopu. V 1188 zápasech základní části zaznamenal 1409 bodů (518+891). Ve 13 po sobě jdoucích sezonách si držel průměr více než jednoho kanadského bodu na utkání. Hawerchuk se stal 23. hráčem, který nastřílel v NHL 500 branek a 31. hokejistou, jenž posbíral tisíc bodů. Nikdy sice nezískal Stanley Cup, ale vždycky byl připraven reprezentovat rodnou zem na mezinárodních akcích. Hrál na mistrovství světa juniorů, ze tří šampionátů dospělých má ve sbírce tři stříbrné medaile (1982, 1986, 1989) a dvakrát pomohl vyhrát Kanadský pohár (1987, 1991). V roce 2001 byl uveden do Hokejové síně slávy.

Mike Gartner (Kanada)
Kdybyste hledali v současném kádru Washingtonu Capitals hráče s číslem 11 na dresu, nenašli byste ho. Stačilo by ale zvednout hlavu a pod stropem Verizon Center byste jej spatřili. Skvěje se na něm jmenovka Mika Gartnera, jednoho z nejfenomenálnějších hokejistů, kteří se kdy v NHL objevili. Je smutné, že hráč, který odehrál během devatenácti sezon v NHL 1432 zápasů v základní části a dalších 122 v play-off, hráč, který patřil k absolutní světové elitě, se nikdy neradoval z vítězství Stanley Cupu. O jeho výjimečnosti svědčí i fakt, že si v průběhu dlouhé kariéry udržel průměr téměř jednoho kanadského bodu na zápas.

Pat LaFontaine (USA)
Pat LaFontaine drží v NHL rekord mezi rodilými Američany s průměrem 1,17 bodu na zápas. Bohužel pro tohoto skvělého útočníka skončila kariéra už ve 33 letech po otřesu mozku. Během pouhých 865 zápasů v NHL vstřelil 468 branek a získal 1013 bodů. Nejvíc zářil v dresu New Yorku Islanders, za něž odehrál 533 zápasů a nasbíral 566 bodů (287+279). V roce 2003 byl uveden do Hokejové síně slávy. I když Stanley Cup s týmem nikdy nezískal, dodnes je fanoušky uctíván jako jeden z nejlepších hráčů v historii klubu. Ve finále si o nejcennější trofej zahrál pouze jednou, hned ve své premiérové sezoně 1983/84, Islanders však tehdy podlehli 1:4 na zápasy Edmontonu.

Marcel Dionne (Kanada)
Kanada neměla mnoho lepších hokejistů, než jakým byl Marcel Dionne. Subtilní centr rozdělil kariéru v NHL mezi tři kluby – Detroit, Los Angeles a New York Rangers. Během devatenácti sezon zaznamenal v základní části soutěže 1771 bodů (731+1040) a i když se nikdy neradoval ze zisku Stanley Cupu, stal se nezapomenutelnou legendou 70. a 80. let. Podle mnoha expertů je Dionne jedním z nejvíce nedoceněných (nebo chcete-li, nejvíce podceňovaných) hráčů v historii NHL. Je to daň za to, že hrál v éře Wayna Gretzkyho. Během sedmi sezon v letech 1976 až 1983 se Dionne šestkrát prostřílel minimálně na metu padesáti gólů. Na konci kariéry měl na kontě 1771 bodů za 731 branek a 1040 asistencí.