Vůdci a tahouni! Toto je 10 nejlegendárnějších kapitánů Montrealu Canadiens

Dělat kapitána v Montrealu, to je nesmírná pocta. V NHL totiž nenajdete slavnější klub s hrdějšími fanoušky. Canadiens vyhráli 24 Stanley Cupů a v jejich dresu hrálo víc legendárních hokejistů než kdekoli jinde. V následujících kapitolách a ve fotogalerii najdete desítku těch nejslavnějších borců, kteří nosili na hrudi kapitánské céčko.

# 3 Émile Bouchard (1948 – 1956)
Kanaďan Émile Bouchard byl vynikající obránce, který v každém okamžiku věděl, co s pukem. Ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století patřil k nejkreativnějším hráčům v NHL. Bouchard byl montrealským rodákem a celou kariéru, která čítala patnáct sezon, strávil v dresu Canadiens. Kapitámem mužstva byl osm let (1948 – 1956). Klubu pomohl vybojovat čtyři Stanley Cupy a v roce 1966 byl uveden do Hokejové síně slávy. Hráč, jemuž se přezdívalo „Butch“, zemřel v dubnu roku 2012 ve věku 92 let. Jeho číslo 3, jež nosil na dresu, Montreal slavnostně vyřadil v roce 2009.

# 4 Jean Béliveau (1961 – 1971)
Frankofonní Kanaďan dostal přezdívku „Le Gros Billl.“ V NHL odehrál dvacet sezon a všechny v dresu Montrealu Canadiens. V polovině z nich – tedy desetkrát - dokázal s týmem vyhrát Stanley Cup. Když k tomu připočteme dalších sedm vítězství, na nichž se podílel jako manažer klubu, je v tomto ohledu nejúspěšnějším člověkem v dějinách NHL. To není špatné na chlapíka, který původně ani nechtěl hrát hokej profesionálně. Do statistik si během dvaceti sezon zapsal více než 1300 zápasů, ve kterých nasbíral skoro 1500 bodů. Ve vitríně má také Conn Smythe Trophy, Hart Memorial Trophy i Art Ross Trophy. Kapitánem Montrealu byl deset sezon (1961 – 1971).

# 6 Toe Blake (1940 – 1948)
Podle mnohých expertů a sportovních historiků byl Toe Blake jedním z nejlepších hokejistů všech dob. Jako kapitán, jímž byl v letech 1940 až 1948, přivedl Montreal ke třem Stanley Cupům, ale ještě úspěšnější byl jako trenér – s Canadiens vyhrál nejcennější trofej osmkrát. Blake byl spolu s Elmerem Lachem a Mauricem Richardem součástí jednoho z nejlepších útoků všech dob. Členové „Punch Line“, jak se jim přezdívalo, skončili v kanadském bodování základní části soutěže v sezoně 1944/45 na prvních třech místech. Jako trenér převzal otěže Montrealu v roce 1955 a na lavičce zůstal až do roku 1968, odkoučoval 914 zápasů, z nichž 500 jeho tým vyhrál v řádné hrací době a 159 v prodloužení. Říkalo se, že má paměť jako slon a je neuvěřitelně chytrý. V roce 1987 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, osm let poté zemřel ve věku 82 roků.

# 9 Maurice Richard (1956 – 1960)
Jestliže existuje hráč, který jednou provždy změnil hokej, je to Maurice Richard. Z kanadského útočníka, který celou kariéru (18 sezon) strávil v Montrealu, se stala ikona tohoto sportu a v rodné zemi ho považují za jednu z největších sportovních legend všech dob. Kapitánem týmu byl během svých posledních čtyř ročníků v NHL (1956 – 1960). Dobový tisk o něm psal v superlativech. Ne náhodou dostal přezdívku „Raketa.“ Pomohl Montrealu vyhrát osm Stanley Cupů. Přestože v 50. a 60. letech minulého století bylo snadnější tuto trofej získat než v dnešní době, je to obdivuhodný výkon. O jeho výjimečnosti a velikosti svědčí fakt, že do Hokejové síně slávy byl uveden bezprostředně poté, co ukončil kariéru. V jeho případě bylo zrušeno povinné tři roky dlouhé čekací období na tuto postu.

# 11 Saku Koivu (1999 – 2009)
Když 30. září 1999 zvolili útočníka Saku Koiva kapitánem Montrealu Canadiens, stal se ve 24 letech nejmladším hráčem v historii klubu, který tuto funkci zastával. Céčko na hrudi nosil devět sezon a nebýt výluky v NHL, mohlo jich být o jednu víc. Jméno finského hokejisty bude navždy spojeno nejen s vynikajícími výkony v dresu Habs, ale také s úspěšným bojem s rakovinou. Koivu dokázal zvítězit nad zákeřnou chorobou a vrátil se zpátky do NHL ve stejné formě, v jaké hrál před onemocněním. Při jeho návratu na led mu diváci vestoje tleskali dlouhých devět minut. V roce 2002 obdržel Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.

# 12 Yvan Cournoyer (1975 – 1979)
Kanaďan Yvan Cournoyer odehrál celou kariéru v NHL v dresu Montrealu Canadiens. Během šestnácti sezon mezi lety 1964 až 1979 patřil k absolutní světové špičce a na postu pravého křídla prakticky neměl konkurenci. Zaznamenal 25 a více gólů v základní části ve dvanácti po sobě jdoucích sezonách. Možná nejlepší chvíle v jeho kariéře přišly v play-off v roce 1973, kdy nastřílel v 17 zápasech 15 branek a získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče vyřazovacích bojů. Cournoyer vyhrál s Montrealem desetkrát Stanley Cup a byl také členem kanadské reprezentace, která sehrála s tehdejším výběrem Sovětského svazu Sérii století. Kapitánem Habs byl čtyři sezony v letech 1975 až 1979. V roce 1982 byl uveden do Hokejové síně slávy.

# 16 Henri Richard (1971 – 1975)
Bratr slavného Maurice Richarda Henri byl jen 170 centimetrů vysoký prcek, který však fyzické nedostatky vyvažoval rychlostí a kouzelně šikovnýma rukama. Vynikající centr odehrál v Montrealu celou kariéru, která čítala rovných dvacet sezon. Poslední čtyři v letech 1971 až 1975 strávil v kapitánském dresu. Richard ukončil kariéru s bilancí 1256 zápasů v základní části soutěže, v nichž nasbíral 1046 bodů (358+688). V play-off zvládl 180 utkání s bilancí 49 branek a 80 asistencí. Desetkrát si zahrál v All-Star Game, ve dvou sezonách byl nejlepším nahrávačem soutěže (1957/58 a 1962/63). Získal víc prstenů pro vítěze Stanley Cupu, než má prstů na rukou (11). Jeho jméno bude navždy patřit mezi největší hokejové legendy.

# 18 Serge Savard (1979 – 1981)
Poté, co odešel do hokejového důchodu legendární Yvan Cournoyer, dostal v roce 1979 kapitánské céčko v Montrealu obránce Serge Savard.  Stalo se tak poté, co získal Bill Masterton Trophy za oddannost hokeji. Ocenění obdržel, když vyhrál svůj osmý Stanley Cup během jedenácti sezon v NHL. Savard byl členem kanadského týmu, který vyhrál v roce 1976 Kanadský pohár. V roce 1986 byl uveden do Hokejové síně slávy a o jedenáct let později byl v Montrealu slavnostně vyřazen a vyvěšen pod strop stadionu jeho dres s číslem 18.

# 21 Guy Carbonneau (1989 – 1994)
Kanaďan Guy Carbonneau byl v roce 1979 draftován Montrealem jako 44. hráč v pořadí a jen o rok později si odbyl premiéru v NHL. V nováčkovské sezoně 1981/82 dokázal nasbírat v 77 zápasech 94 bodů za 27 branek a 67 asistencí. V roce 1986 se poprvé radoval ze zisku Stanley Cupu a zopakoval si to znovu v roce 1990. To už jako kapitán týmu. Carbonneau byl jedním nejlépe bránících útočníků na přelomu 80. a 90. let minulého století. Není to náhoda, že získal během kariéry třikrát Frank J. Selke Trophy (1988, 1989, 1992). V Montrealu odehrál 12 sezon a jako kapitán vedl tým pět let (1989 – 1994). V sezoně 1989/90 však nenosil kapitánské céčko jen on, ale sdílel jej s Chrisem Cheliosem. Dodnes drží klubový rekord v počtu gólů nastřílených v oslabení (27).

# 23 Bob Gainey (1981 – 1989)
Na první pohled to může vypadat, že šlo o průměrného hráče, ale nenechte se mýlit. Třeba bývalý ruský trenér Viktor Tichonov mluvil o defenzivním specialistovi Bobovi Gaineym jako o „technicky nejlepším hráči na světě.“ Až do roku 1978 se v NHL neudělovalo ocenění pro nejlépe bránícího útočníka, ale právě Gaineyho výkony a styl hry přiměl nejvyšší činovníky soutěže, aby tuto kategorii zavedli. První čtyři Frank J. Selke Trophy vyhrál právě on. Jak platným hráčem pro Montreal byl, dokazuje pět prstenů pro vítěze Stanley Cupu, které vybojoval mezi lety 1976 a 1986. V roce 1979 získal navíc Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off. V letech 1976 a 1981 byl klíčovým hráčem reprezentace javorového listu na Kanadských pohárech. V roce 1992 byl uveden do Hokejové síně slávy a před šesti lety Canadiens vyřadili jeho číslo 23. Kapitánem Canadiens byl osm sezon v letech 1981 až 1989.