Tohle se vyplatilo. 10 nejpovedenějších trejdů v NHL, které byly upečeny na poslední chvíli

Marián Gáborík - Los Angeles Kings (2014)
Po skončení sezony 2013/14 se museli skauti a manažeři Los Angeles Kings plácat spokojeně po ramenou, protože se jim povedl báječný trejd. Z Columbusu získali za Matta Frattina a výběr v draftu slovenského útočníka Mariána Gáboríka, který se výrazně zasloužil o to, že Kings po dvou letech vybojovali Stanley Cup. Velkou část zmíněného ročníku Marián Gáborík v Columbusu promarodil kvůli potížím s kolenem a klíční kostí. Za Blue Jackets odehrál jen 22 zápasů a klub ho vytrejdoval do Los Angeles. Nic lepšího se však šikovnému útočníkovi asi nemohlo přihodit. Gáborík se stal okamžitě po přestupu do Kalifornie jednou z největších hvězd Kings. Do konce základní části stačil nasbírat v 19 zápasech 16 bodů (5+11) a ve vyřazovacích bojích se stal doslova fantomem. V 26 duelech si připsal do statistik 22 bodů za 14 branek a osm asistencí.

James Neal a Matt Niskanen – Pittsburgh Penguins (2011)
Pittsburgh jako by v roce 2011 vyhrál v loterii. Klub získal z Dallasu výměnou za obránce Alexe Golikoskiho dva hráče – Jamese Neala a Matta Niskanena. Oba rychle zapadli do týmu a stali se takřka nepostradatelnými. Dallas tehdy nevyměnil dva hráče za jednoho jen tak zbůhdarma. Klub měl finanční potíže a potřeboval ušetřit na platech. Zatímco Neal přestupoval jako respektovaný útočník, obránce Niskanen nijak nezářili – spíše naopak. V 45 zápasech před trejdem posbíral pouze šest asistencí. Neal během tří následujících kompletních sezon v Pittsburghu zaznamenal ve 179 zápasech základní části 178 bodů za 88 branek a 90 asistencí. Z Niskanena se stal jeden z nejspolehlivějších beků v celé soutěži. I když oba borci v roce 2014 Pittsburgh opustili, určitě se Tučňákům vyplatili.

Marián Hossa a Pascal Dupuis – Pittsburgh Penguins (2008)
Na jaře roku 2008 proběhla velká hráčská výměna mezi Pittsburghem a Atlantou. Figurovalo v ní pět hráčů. Z celku Tučňáků putovala do týmu Trashers trojice Coltby Armstrong, Erik Christensen a Angelo Esposito, opačným směrem zamířilo duo Marián Hossa a Pascal Dupuis. Hossa byl tehdy nejzářivější hvězdou Atlanty, která už ale před koncem přestupního termínu neměla šanci na postup do play-off. Slovenský forvard dal v klubu jasně na srozuměnou, že po skončení sezony nehodlá prodloužit smlouvu a stane se volným agentem. Trashers potřebovali do mužstva pár mladých talentů a Pittburgh přišel s nejlepší nabídkou. Oba noví hráči – a především Hossa – pomohli Pittsburghu do finále Stanley Cupu. V něm nakonec podlehl tým Detroitu 2:4 na zápasy, ale vytrejdovaní borci pomohli nastartovat novou éru Penguins. Zatímco slovenská superstar po sezoně zamířila do Detroitu, z Dupuise se stala opora Tučňáků a je

Ray Bourque – Colorado Avalanche (2000)
Za tři hokejisty vyexpedované do Bostonu – Briana Rolstona, Martina Greniera a Samiho Pahlssona - dostalo v roce 2000 Colorado dva ostřílené veterány. V týmu se objevil obránce Ray Bourque a útočník Dave Andreychuk. Bourque měl v Bostonu smlouvu jen do konce sezony a protože Bruins potřebovali omladit mužstvo, přistoupili na trejd s Coloradem. Bourque se sice bezprostředně po přestupu k Lavinám ještě ze zisku Stanley Cupu neradoval, ale nechal se přesvědčit, aby odehrál ještě jednu sezonu, v níž se mu jeho celoživotní sen nakonec splnil.

Larry Murphy – Detroit Red Wings (1997)
Detroit získal na poslední chvíli před uzavřením přestupního termínu v roce 1997 kanadského obránce Larryho Murphyho a pro Rudá křídla to byl zatraceně dobrý kauf. I díky šestatřicetiletému veteránovi se týmu podařilo o pár měsíců později vybojovat Stanley Cup a o rok později jej získat znovu. Pikantní na trejdu Murphyho do Detroitu je fakt, že část mzdy ve zbytku sezony i v té následují mu nadále platilo Toronto, kde byl až do přestupu nejdražším hráčem týmu. To byl nakonec také důvod, proč z něj odešel. Během dvou sezon nasbíral v dresu Maple Leafs ve 151 zápasech rovných 100 bodů - bylo to téměř třikrát tolik, než měl na kontě druhý nejlepší bek týmu Dave Ellett, ale protože se mužstvu nedařilo, stal se Murphy obětním beránkem. Murphy byl v prvních sezonách v Detroitu suverénně nejlepším hráčem týmu v +/- bodování. V 312 zápasech v dresu Red Wings nasbíral 171 bodů a v roce 2004 byl uveden do Síně slávy.

Mark Näslund – Vancouver Canucks (1996)
Švédské křídlo Marka Näslunda získal Vancouver v roce 1996 z Pittsburghu výměnou za Aleka Stojanova, který byl sedmičkou draftu o pět let dříve. Näslund byl ve stejném roce draftován jako šestnáctý hráč. Výkonnost obou hokejistů však byla naprosto rozdílná. Téměř dvoumetrový Stojanov přestupoval z Vancouveru do Pittsburghu jako rváč, který v 58 zápasech sezony zaznamenal jediný bod za asistenci a nasbíral 123 trestných minut, Näslund mířil do kanadského klubu jako vytříbený technik s bilancí 52 bodů v 66 zápasech v dresu Penguins. Zatímco však Stojanov odehrál v Pittsburghu jen necelé dvě sezony, Näslund strávil ve Vancouveru dalších deset let, přičemž sedmkrát byl nejproduktivnějším hráčem týmu. Dosud je s 346 góly historicky druhým nejlepším střelcem Canucks a se 756 body je třetí v klubové tabulce produktivity.

Brian Noonan a Stephane Matteau – New York Rangers (1994)
Tony Amonte putoval do Chicaga a za něj získali newyorští Rangers na jaře roku 1994 dvojici Brian Noonan, Stephane Matteau. To byl jeden z obchodů se třemi různými kluby, které Jezdci tehdy uskutečnili. Zcela jistě byl tím nejpodařenějším. Rangers byli v době trejdu nejlepším týmem v NHL, ale před blížícím se play-off potřebovali vytvořit mužstvo, které by mělo šanci vyhrát Stanley Cup. Trenér Mike Keenan hodně stál o urostlého útočníka Matteaua, který byl klíčovým hráčem Chicaga. Matteau spolu s Noonanem do týmu skvěle zapadli a pomohli pro Rangers vybojovat ještě v téže sezoně po 54 letech čekání nejcennější trofej. Od té doby klub tento úspěch nezopakoval a na Stanley Cup čeká přes 20 let. Na trejdu vydělalo i Chicago – Tony Amonte se stal superhvězdou Blackhawks.

Ron Francis a Ulf Samuelsson – Pittsburgh Penguins (1991)
Šest hráčů bylo zapojeno v obchodu mezi Pittsburghem a Hartfordem v roce 1991. Penguins získali trojici Ron Francis, Ulf Samuelsson a Grant Jennings, do Hartfordu putovali John Cullen, Zarley Zalapski a Jeff Parker. Ron Francis byl v Hartfordu superhvězdou a prvním hráčem klubu, který v jedné sezoně nasbíral víc než sto kanadských bodů, ale v roce 1991 se sedmadvacetiletý borec rozhádal s vedením, byl zbaven funkce kapitána, upadl v nemilost a posléze byl vyměněn do Pittsburghu. Nic lepšího se mu asi nemohlo stát. Jako pěkný bonus dostali Tučňáci švédského obránce Ulfa Samuelssona, který byl v Hartfordu nespokojený a toužil po návratu do vlasti. Oba hráči se v letech 1991 a 1992 zásadní měrou zasloužili o zisk dvou Stanley Cupů.

Brett Hull – St. Louis Blues (1988)
Bretta, syna slavného Bobbyho Hulla, si vybralo Calgary v roce 1984 až jako 117. hráče v draftu. O čtyři roky později, kdy se z něho stával jeden z nejskvělejších střelců v historii NHL, se ho Plameny zbrkle zbavily. Spolu se Stevem Bozekem ho poslaly do St. Louis výměnou za Ricka Wamsleyho a Roba Ramage. V Calgary tehdy potřebovali kvalitního brankáře a vyhlédli si Wamsleyho ze St. Louis. Blues zase chtěli posílit ofenzívu a přestože o Hullovi kolovaly zvěsti, že nemá potřebnou disciplínu a morálku, riskli to a vlasatého forvarda získali do týmu. Určitě toho nikdy nelitovali. Hull se v letech 1989 až 1992 dostal v základní části soutěže třikrát přes metu sedmdesáti nastřílených branek. V sezoně 1990/91 dal neuvěřitelných 86 gólů v základní části a 11 v play-off. To je dodnes rekord NHL pro pravé křídlo. Pouze Wayne Gretzky dokázal v jedné sezoně nasázet víc branek.

Butch Goring – New York Islanders (1980)
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století měli newyorští Ostrované mladý a perspektivní tým, v němž ale chyběl nějaký zkušený hráč s nadstandardní výkonností. Tento problém vyřešil trejd s Los Angeles. Na západ USA putovali z východního pobřeží Dave Lewis a Billy Harris, opačným směrem zamířil Butch Goring.