Dva tisíce fanoušků z osmnácti evropských zemí, včetně České republiky a Slovenska, vyzpovídala anglická společnost SIRC. Z rozsáhlého výzkumu vyplynula zajímavá fakta.
Průzkum hodnotil kontinentální fanoušky na základě několika kritérií. Z nich například vyplynulo, že sedm z deseti Španělů dá přednost fotbalu před sexem, nebo že 88 procent fandů objalo či políbilo cizího člověka během fotbalového zápasu (asi jako v reklamě). Nejzajímavější data včetně grafů najdete v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 9
1. Fotbal jako náboženství
Tazatelé si správně všimli, že v mnoha zemích je fotbal téměř náboženstvím. V této souvislosti se většinou mluví o Itálii, ale výzkum ukázal naprostý opak.
Fotbal je náboženstvím jen asi pro třetinu italských fanoušků. Boha v podobě mičudy nejvíc vzývají v Portugalsku, kde ho uctívá přes 70 procent fanoušků. Na opačném konci žebříčku jsou Holanďané. Hodně vepředu byli také ateističtí Češi – dvě třetiny z nich berou fotbal jako náboženství.
Pokračování 3 / 9
2. Fotbalové slzy
Fotbal je emotivní hra. Jednou přináší fanouškům nezměrnou radost, jindy tonou v bezbřehém smutku. Jsou to dvě strany jedné mince a k oběma patří slzy. Jedna z otázek v průzkumu mířila na to, zda respondenti někdy při sledování fotbalu plakali.
Největšími evropskými uplakánky jsou podle výzkumu Portugalci – čtyři pětiny jich u fotbalu někdy bulilo. Největšími tvrďáky jsou Dánové spolu se Slováky, kterých uronila slzu v souvislosti s kopanou ani ne polovina. Češi patří k průměru – u fotbalu jich brečely skoro dvě třetiny.
Pokračování 4 / 9
3. Společenstvo fanoušků
Na fotbal se chodí kvůli fotbalu. Tak by mělo znít logické vysvětlení, proč týden co týden vyrážejí lidé do ochozů stadionů. Logika ale dostává na zadek. Existuje něco stejně důležitého jako je fotbal – jsou to ostatní fanoušci a nálada na tribunách.
Tazatelé se ptali, zda je pro fotbalové nadšence stejně důležitá jako samotná hra i atmosféra, kterou spoluvytvářejí s ostatními fandy svého klubu. Největší míru důležitosti tomuto aspektu přikládají v Maďarsku, kde souhlasilo víc než 90 procent respondentů. Naopak Poláci se jako jediní nedostali nad 50 procent.
Pokračování 5 / 9
4. Přímý vliv na hru
Fotbalový divák není jen pasivní balík, který sedí na sedadle, civí na hřiště a usrkává pivo z kelímku. Správný fanoušek je na stadionu od toho, aby se podílel na utkání. A většina dotázaných respondentů to přesně tak cítí.
Na otázku, zda má jejich přítomnost na tribuně přímý vliv na hru týmů, téměř devět z deseti fanoušků odpovědělo kladně. Kupodivu nejvíc si to myslí fotbaloví příznivci na Slovensku a v České republice, kde se obecně předpokládá, že největší vliv na hřišti mají uplacení rozhodčí… Nejmenší vliv na předváděnou hru mají podle vlastního mínění fandové v Dánsku.
Pokračování 6 / 9
5. Fotbalové rituály
Ke sportu patří rituály a taky pověrčivost. Někteří fotbalisté si nikdy nezavážou jako první levou kopačku, jiní se při vstupu na hrací plochu křižují, další o přestávce musí odejít na malou, i kdyby neměl co vypustit. Stejně tak jsou na tom i fanoušci. Také opakují věci, které podle jejich názoru přinesou mužstvu úspěch.
Suverénně nejpověrčivějšími fanoušky jsou Španělé. Skoro 70 procent z nich lpí před utkáním nebo po něm na nějakém rituálu. Na podobné věci si ale moc nepotrpí Nizozemci, kde obsesivně-kompulzivním chováním „trpí“ necelých třicet procent fanoušků. Jen o malinko hůř jsou na tom Dánové a Češi.
Pokračování 7 / 9
6. Fotbalová láska
Fanoušci v hledišti fotbalového stadionu, to není jen křičící dav. Je to rodina. Cítí vzájemné poutu jeden k druhému a milují svůj klub. Velká část z nich dokonce tvrdí, že je to jako dlouhodobý vztah s přítelkyní (či přítelem).
Nejzamilovanější do svého klubu jsou Maďaři - skoro 70 procent z nich bere svůj mančaft jako plnohodnotnou lásku. Hned za nimi následují Češi a Slováci. Naopak Francouzi se naprosto vymykají všem evropským fotbalovým národům – jako plnohodnotný vztah vnímá sympatie ke klubu jen asi každý desátý.
Pokračování 8 / 9
7. Fotbal jako rodinné pouto
Některé věci se dědí z pokolení na pokolení. Dokonce i přízeň k fotbalovému klubu. Průzkum se zaměřil také na tuto oblast.
Může láska otce (matky) a syna (dcery) ke stejnému mančaftu tvořit důležitou část vztahu v rodině? Na tuto otázku odpověděly „ano“ tři čtvrtiny belgických fanoušků. Naopak v Dánsku děti vztah ke klubu asi nedědí, anebo to tamní fandové neberou nijak vážně. Kladně odpovídalo jen pět procent z nich. V Česku si myslí, že sympatie ke stejnému oddílu ovlivní vztah rodičů a potomků necelých 30 procent fanoušků.
Pokračování 9 / 9
8. Klub versus reprezentace
Ještě poměrně nedávno to bylo markantní ve Španělsku. Tamní fanoušci byli striktně vyhranění a jejich prvořadým zájmem byly kluby. Potom neexistovalo dlouho nic a až pak se zajímali o národní tým. Úspěchy reprezentace však mnohé změnily. Přesto je to citlivé téma, které v každé zemi vnímají fotbaloví příznivci jinak.
Kde se daří klubismu a kde naopak vítězí národní cítění? Průzkum hovoří jasně. Nejvíc preferují klub na úkor nároďáku norští fanoušci. Přes devadesát procent jich odpovědělo, že cítí větší oddanost ke svému týmu než k reprezentaci. Za nimi následují Švédi a Češi. Na opačné straně jsou Poláci, Portugalci a Francouzi, kteří hoří víc pro národní mužstvo.