Nizozemec Arjen Robben byl ještě poměrně nedávno jedním z hráčů, kteří velmi rádi a často filmovali pády. Na zelených pažitech mu vyrostla řada zdatných nástupců. (Foto: Profimedia.cz)
V 60. letech minulého století to ještě nikdo neznal. Ani v následujících dvou dekádách nenajdeme moc záznamů o tom, že by fotbalisté filmovali pády v šestnáctce nebo těsně před ní.
Pár případů, které ovlivnily výsledky, už by se ale dalo najít v devadesátých letech. Pamětníci si vzpomenou na „souboj“ Diega Simeoneho s Davidem Beckhamem na mistrovství světa v roce 1998, kdy šel argentinský hráč příliš ochotně k zemi po klukovině mladičkého anglického záložníka.
Závažným problémem se však filmování stalo až v novém tisíciletí. V každém ligovém kole v kterékoli soutěži na světě se najde minimálně jedno utkání, jež rozhodne přifilmovaný pád. A protože to tak často funguje, je toto chování jako virus, který se rozšířil na všech výkonnostních úrovních po celé planetě.
Jak ale zastavit něco, co se stalo téměř uctívanou praxí? Nejsem příznivcem represí, ale myslím, že tady pomůžou jen tvrdé tresty. Pokud někdo fixluje, je třeba ho odstranit ze hry. Podvodníkům se nedá věřit, že svoje fígle nebudou zkoušet pořád dokola.
Samozřejmě, že mnohdy to není jednoznačné a hráč jde k zemi oprávněně. Proč tedy nepoužívat video k posuzování filmování, stejně jako to praktikuje disciplinární komise v hokejové extralize, která vynáší dodatečné tresty za fauly, jichž si rozhodčí nevšimli, nebo je špatně posoudili. To samé by mělo fungovat i ve fotbalovém světě.
V NHL chtějí vyhlásit boj simulantům. Ubude přifilmovaných pádů?
Ideální by bylo, kdyby mezi „posuzovateli“ seděl bývalý fotbalista. Nejlépe rovnou dva, obránce a útočník, aby mohly argumentovat obě strany.
Hráči by mohla být po zápase v případě nesprávného výroku sudího zrušena žlutá či červená karta, na druhou stranu by měl za nepotrestané filmování následovat tvrdý postih – mastná pokuta a zákaz startu v příštím utkání.
A mohlo by to zajít ještě dál. Jestliže se fotbalista dopustí podvodu třikrát během určitého časového úseku, měl by dostat automaticky roční distanc bez nároku na mzdu a jeho klub by měl přijít o určitý počet bodů.
Že je to extrémní? Ano, ale radikální problémy si žádají radikální řešení. Těžko se najde někdo (snad kromě hráčů, kteří to pravidelně provádějí), komu by se fotbalové herectví, k němuž patří svíjení se na trávníku v bolestech, kdy po pár minutách fotbalista znovu křepce pobíhá po place, nehnusilo.
Podvádění asi nikdy úplně vymýtit nepůjde a fotbal se bude vždycky potýkat s problémy, ale za prasárnu, jakou provedl například Kyle Lafferty nebo Brazilec Rivaldo na mistrovství světa v roce 2002, by měly padat exemplární dodatečné tresty. Extrémní postih je jediným způsobem, jak zbavit fotbal viru, který ho zamořil.