Skauti klubů z NHL většinou dokážou ohodnotit mladé hokejisty poměrně dobře. Občas se sice stane, že hráč vybraný jako jednička draftu nevyroste ve hvězdu, což byl třeba případ českého útočníka Patrika Štefana, ale často z takových hokejistů vyrostou velké osobnosti NHL.
V některých případech se z jedničky draftu vyklube tak fenomenální persona, že se stane hokejovou legendou. Pak je jasné, že skaut odvedl skvělou práci, nebo měl zatraceně dobrý čich na výjimečný talent.
V následujících kapitolách najdete deset hokejistů, které si vybral některý z klubů NHL jako první v pořadí, a z nichž se později staly nejzářivější hvězdy soutěže. Zřejmě to bude také případ Connora McDavida či Austona Matthewse, po nichž sahaly kluby v v nedávné minulosti. Nakročeno k tomu mají hodně slušně, ale vzhledem k jejich mládí jsme žádného z nich (zatím) do tohoto výběru nezařadili.
Pokračování 2 / 13
12. Denis Potvin – č. 1 v roce 1973 (New York Islanders)
Denis Potvin byl klíčovou personou dynastie New Yorku Islanders, která válcovala NHL na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Neuvěřitelně silný a nebojácný bek na sebe upoutal pozornost hned ve své premiérové sezoně, do níž nastupoval jako dvacetiletý mladík. V 77 zápasech posbíral 54 kanadských bodů (17+37) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka soutěže. Už tehdy o něm odborníci mluvili jako o „novém Bobby Orrovi.“
Potvin byl nesmírně chytrým a trpělivým hokejistou, který měl ohromný cit pro přesné načasování přihrávky. Jeho kvality se ještě násobily v přesilovkách, při nichž byl na ledě smrtelně nebezpečný. Navíc to byl rozený vůdce, kterého respektovali spoluhráči i protihráči. Legendární byla jeho střela zápěstím, ale když došlo na osobní souboje, nikdy neuhnul a dokázal být patřičně tvrdý.
„Nenáviděl jsem tréninky a čekání na zápas. Nejšťastnější jsem byl ve chvíli, kdy rozhodčí hodil první buly a začalo se hrát,“ osvětlil jednou svůj vztah k hokeji Potvin, jenž se stal prvním obráncem, který se přehoupl přes tisíc bodů získaných v základní části soutěže. S hokejem sekl v 35 letech – podle mnohých příliš brzy, protože mohl mít před sebou ještě několik skvostných sezon.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 13
11. Eric Lindros – č. 1 v roce 1991 (Quebec Nordiques)
Velký chlap s rychlýma nohama a šikovnýma rukama. Tak by se dal stručně charakterizovat kanadský útočník Eric Lindros. Už jako mladíka ho „překřtili“ na „Next One“ – příští jedničku. Měl jít ve stopách Wayna Gretzkyho a Maria Lemieuxe a nejspíš by v nich i šel, kdyby nebylo několika těžkých otřesů mozku, které zásadně poznamenaly a nakonec také předčasně ukončily jeho kariéru.
Lindrose si v roce 1991 vybral jako prvního v pořadí draftu Quebec, ale v tomto klubu neodehrál jediný zápas. Hráč i jeho rodina dali už před draftem jasně najevo, že v kanadském klubu hrát nechce, přesto si ho Nordiques pojistili a následně se pustili do handlování s ostatními kluby. Původně to vypadalo, že s nejlepší nabídkou přijdou newyorští Rangers, ale nakonec v roce 1992 naskočil Lindros do NHL v dresu Philadelphie, v němž působil osm sezon a strávil v něm nejlepší léta profesionální kariéry.
Kombinace síly, rychlosti, obratnosti a hokejové inteligence z něho udělaly noční můru pro všechny obránce v soutěži. Hned v první sezoně mezi elitou nastřílel 41 branek, v další přidal ještě o tři víc. A to v žádném z těchto ročníků neodehrál ani 70 utkání.
Útočné formaci ve složení John LeClair, Eric Lindros, Mikael Renberg se začalo přezdívat „Legie zkázy.“ Řada byla vytvořena v sezoně 1994/95, kterou zkrátila výluka NHL, a kdy Flyers získali z Montrealu Johna LeClaira. Když k němu kouč Terry Murray postavil talentovaného Lindrose s Renbergem, sám netušil, jak fantasticky si budou rozumět. Během 37 zápasů, které spolu odehráli, Philadelphia ztratila jen tři zápasy. Legie zkázy vyprodukovala 80 gólů a 96 asistencí, Lindros vyhrál Hart a Pearson Trophy.
V další sezoně byla Legie opět nezastavitelná – nastřílela 121 gólů a přidala 134 asistencí. V roce 1997 dotáhla Philadelphii do finále Stanley Cupu.
Lindrose však celou kariéru pronásledovala zranění, která pramenila z jeho fyzického a agresivního způsobu hry. Kromě problémů s kolenem ho limitovalo několik otřesů mozku. V roce 2001 odešel z Philadelphie a zvládl dvě solidní sezony v New Yorku Rangers. Ve třetím roce newyorského angažmá ho však zdravotní problémy pustily jen do 39 zápasů a po sezoně odešel do Toronta, kde zvládl jen 33 utkání. Rok nato ukončil ve 33 letech kariéru v Dallasu.
Ve statistikách má zapsáno 760 duelů, ve kterých nasbíral 865 bodů (372+493). Nikdy sice nezískal Stanley Cup, úspěchy však sbíral na mezinárodní scéně. Dvakrát vyhrál s Kanadou mistrovství světa juniorů (1990, 1991), má zlato z olympiády v Salt Lake City a stříbro z Albertville. S reprezentací javoroého listu vyhrál Kanadský pohár v roce 1991.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 13
10. Joe Thornton - č. 1 v roce 1997 (Boston Bruins)
Joe Thornton není jen legendou NHL, ale také klubu San Jose Sharks, kde působil od roku 2005, kdy byl do Kalifornie vytrejdován za tři hráče (Marco Sturm, Wayne Primeau Brad Stuart) z Bostonu. Pro Bruins to byl jeden z nejhorších obchodů v dějinách klubu, pro Sharks možná nejlepší. Thornton se totiž stal jedním z nejvlivnějších hráčů v klubové historii. Nikdo nemá na kontě víc plusových bodů než on ani víc asistencí.
Kvůli urostlé postavě a metrákové hmotnosti dostal přezdívku „Jumbo“, která skvěle seděla také k jeho hernímu stylu. Když se rozjel s pukem směrem k brance soupeře, málokdo ho mohl zastavit. Obrovsky silný byl především při hře u mantinelů. Jeho velkou předností byla vyrovnanost výkonů Dlouho jako by na něm přibývající léta téměř nezanechávala stopu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 13
9. Gilbert Perreault – č. 1 v roce 1970 (Buffalo Sabres)
Kanadský centr Gilbert Perreault byl jedním z nejlepších bruslařů, kteří se kdy proháněli po hokejových kluzištích. Ve své poslední juniorské sezoně zaznamenal v 54 zápasech 121 bodů za 51 branek a 70 asistencí a následně v draftu připadl jako první volba Buffalu, kde odehrál celou kariéru a stal se klubovou legendou. Za Šavle hrál 17 sezon, v nichž nastřílel 512 gólů a nastřádal 814 asistencí v 1191 zápasech základní části soutěže.
S hokejkou začínal pobíhat jako kluk na ulicích kolem svého bydliště v Quebecu. „Když hrajete s tenisákem na silnici, můžete se naučit spoustu triků,“ řekl po dlouhých letech, když vzpomínal na své začátky. Jakmile se začal prohánět po ledě, bylo brzy jasné, že má o hodně víc talentu než jeho vrstevníci. V šestnácti hrál poprvé v juniorském týmu, kde už se o něm mluvilo jako o budoucí superhvězdě NHL.
V roce 1970 vstupovaly do soutěže dva nové týmy – Vancouver Canucks a Buffalo Sabres – a o tom, kdo bude vybírat v draftu jako první, rozhodoval los. V něm bylo šťastnější Buffalo.
Hned v první sezoně se blýskl v 78 zápasech 72 body (38+34) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. V roce 1975 už jako uznávaná persona přivedl mužstvo až do finále Stanley Cupu, v němž však Šavle podlehly Philadelphii. Nikdy už hokejovému grálu nebyl blíž.
Navzdory obrovské popularitě a slávě zůstal Perreault plachým a skromným člověkem, což někdy vyvolávalo mylný dojem, že je lhostejný. Když se v roce 1986 rozloučil s NHL, odcházel jako absolutní klubová legenda. Číslo 11, které nosil na dresu, bylo vyřazeno a on se stal členem Síně slávy.
Přestože mu Stanley Cup nebyl souzen, dočkal se velkých úspěchů v reprezentačním dresu. S Kanadou vyhrál v roce 1972 Sérii století se Sovětským svazem a o čtyři roky později se radoval z vítězství na Kanadském poháru.
Pokračování 6 / 13
8. Mats Sundin – č. 1 v roce 1989 (Quebec Nordiques)
Kdybyste otevřeli hokejový slovník a hledali heslo „konzistence“, „vyrovnanost“ nebo „stálost“, pak by u něj určitě bylo jméno Matse Sundina. Obrovitého švédského centra ulovil v roce 1989 jako první evropskou jedničku draftu v historii NHL Quebec, kde strávil čtyři první sezony. Ve třetí z nich se poprvé a naposled v kariéře dostal v kanadském bodování nad stobodovou hranici, když dal 47 gólů a přidal k nim 67 asistencí.
V sezoně 1994/95 oblékl poprvé dres Toronta, kde hrál až do roku 2007 a stal se klubovou ikonou. Dodnes je nejdéle sloužícím kapitánem v NHL, který se nenarodil na severoamerickém kontinentě. Kapitánské céčko nosil na dresu Maple Leafs devět sezon a stal se prvním Evropanem v klubu, který tuto funkci zastával.
Ve 12 ze 13 sezon, jež strávil v kanadském klubu, byl nejproduktivnějším hráčem týmu. Se 420 brankami a 984 body je rekordmanem historických statistik javorových listů.
V červenci roku 2008 se stal Sundin volným hráčem a navzdory řadě nabídek čekal až do prosince, než podepsal kontrakt ve Vancouveru. Na konci záři příštího roku na tiskové konferenci oznámil, že definitivně končí s profesionálním hokejem.
Do důchodu odešel s bilancí 564 nastřílených gólů, 785 asistencí a 1349 bodů v základní části NHL, což z něho dělá nejlepšího švédského hráče v historii soutěže. Dalších 38 branek a 44 nahrávek posbíral v 91 zápasech play-off.
Sundin nikdy nezískal Stanley Cup, ale o to úspěšnější byl na mezinárodní scéně. Na světových šampionátech pomohl reprezentaci Tre Kronor ke třem zlatým, dvěma stříbrným a dvěma bronzovým medailím. Nejcennější kov má také z olympiády v italském Turíně. V únoru roku 2012 slavnostně vyřadili v Torontu dres s číslem 13, v němž „tichý vůdce“ hrával, a nikdo jej už v klubu neoblékne.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 13
7. Alexandr Ovečkin – č. 1 v roce 2004 (Washington Capitals)
Alexandr Ovečkin je bezesporu jednou z největších postav v historii světového hokeje. O jeho kvalitách svědčí suché statistické údaje, které říkají, že si drží průměr více než jednoho kanadského bodu na zápas.
Ovečkinův vstup do nejslavnější hokejové soutěže na světě byl impozantní. V roce 2006, tedy dva roky poté, co si ho v draftu jako prvního vybral Washington, se stal nejlepším nováčkem sezony. Během první stovky zápasů v NHL dokázal nastřílet 64 branek, což je víc, než se povedlo Gretzkymu, Lemieuxovi či Crosbymu. Ve stejném období nasbíral 128 bodů a ve statistikách za sebou nechal mimo jiné třeba Lindrose nebo Forsberga.
Je jediným hráčem v historii, který byl jmenován do první pětky All-Star týmu v pěti prvních sezonách v NHL. Třikrát už vyhrál Hart Memorial Trophy a stal se teprve osmým hráčem v historii, jemuž se to podařilo. Jedenkrát byl oceněn Art Ross Trophy pro vítěze kanadského bodování a devětkrát se stal držitelem Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce. Ve sbírce má tři zlaté medaile z mistrovství světa a v roce 2018 konečně dovedl Washington poprvé ke Stanley Cupu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 13
6. Pierre Turgeon - č. 1 v roce 1987 (Buffalo Sabres)
Pierre Turgeon válel v 80. letech minulého století za Buffalo Sabres, později oblékal dresy New Yorku Islanders, Montrealu Canadiens, St. Louis Blues, Dallasu Stars a Colorada Avalanche. Prakticky všude, kde působil, se stal kultovním hráčem, na něhož fanoušci dodnes s láskou vzpomínají.
O jeho talentu nebylo pochyb už od dob, kdy nastupoval v mládežnických soutěžích. Mezi lety 1985 až 1987 oblékal dres celku Granby Bisons v juniorské soutěži QMJHL a během dvou sezon nasbíral neuvěřitelných 268 bodů za 116 gólů a 152 nahrávek. Právem si v roce 1987 odnesl ocenění Mike Bossy Trophy a následně se stal jedničkou draftu. V NHL strávil 19 sezon a nasbíral a nasbíral 1327 bodů za 515 gólů a 812 asistencí ve 1294 zápasech v základní části soutěže. Dalších 109 utkání (a 97 bodů) zaznamenal v play-off.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 13
5. Mike Modano – č. 1 v roce 1988 (Minnesota North Star)
Mike Modano je nejvýše postaveným rodilým Američanem v historickém žebříčku kanadského bodování NHL. Skvělý bruslař a střelec se zabijáckým instinktem se poprvé postavil na brusle až v sedmi letech, ale během dvou roků se o něm začalo mluvit jako o zázračném hokejovém dítěti. Jeho talent byl tak výrazný, že se rodina přestěhovala, aby měl mladý Mike víc šancí k rozvoji svých schopností.
Po zářivé kariéře v juniorských soutěžích a dvou účastech na mistrovství světa juniorů se stal v roce 1988 v draftu kořistí Minnesoty, která si ho vybrala jako prvního v pořadí. Ačkoli v základní části následující sezony ještě šanci nedostal, v roce 1989 naskočil do dvou zápasů v play-off. V následujícím ročníku jako nováček v NHL zaznamenal v 80 zápasech 75 bodů (29+46) a dostal se do nominace na Calder Trophy (tu nakonec získal Sergej Makarov).
Když se před sezonou 1993/94 přestěhovala Minnesota do Dallasu, stal se Modano tváří hokeje v Texasu. V roce 1999 přivedl Stars ke Stanley Cupu. V play-off tehdy nasbíral ve 23 zápasech 23 bodů (5+18), a to navzdory faktu, že finálovou sérii dohrával se zlomeným zápěstím.
Přestože byl po většinu kariéry považován za čistokrevného útočníka, v roce 2001 změnil způsob hry a byl dokonce nominován na Selke Trophy pro nejlépe bránícího forvarda v NHL. V 16 ročnících dokázal nastřílet přes 20 branek včetně devíti, ve kterých dal třicet a víc gólů. Nejlépe se mu dařilo v sezoně 1993/94, kdy nasázel v základní části rovných 50 gólů.
V červnu roku 2010 Dallas oznámil, že s Modanem neprodlouží smlouvu a i když zkušený veterán uvažoval o konci kariéry, nakonec se rozhodl odehrát ještě jednu sezonu v Detroitu. Když po 21 letech opustil v roce 2011 NHL, měl na kontě 1374 bodů (561+813) ze 1499 zápasů v základní části a 146 bodů (58+88) ze 176 duelů v play-off. Je držitelem řady ligových rekordů.
Modano reprezentoval Spojené státy na dvou olympiádách. V roce 1998 odjel bez medaile z Nagana, o čtyři roky později pomohl vybojovat stříbro na hrách v Salt Lake City. Kromě toho je vítězem Světového poháru z roku 1996.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 13
4. Dale Hawerchuk – č. 1 v roce 1981 (Winnipeg Jets)
Obsadit poslední místo na každém seznamu je vždycky nejzapeklitější problém. Není to nejkontroverznější věc kvůli tomu, koho na něj zařadit, nýbrž kvůli tomu, koho z výběru vyřadit. V tomto případě nechávám mimo Top 10 takové legendy jakými byly Wendel Clark, Pierre Turgeon (nebo z těch mladších Steven Stamkos, Patrick Kane či John Tavares) a na desátou příčku zařazuji Dalea Hawerchuka.
Kanadský centr se stal jedničkou draftu v roce 1981, kdy si ho vybral Winnipeg a už od svých raných let v NHL byl srovnáván s Waynem Gretzkym. Hawerchuk dostal od rodičů brusle už ve dvou letech a první zápasy hrál jen o dva roky později.
Velmi rychle se projevil jeho výjimečný talent a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let exceloval v juniorské soutěži QMJHL. V sezoně 1980/81 zaznamenal v celku Cornwall Royals v 72 zápasech 183 bodů za 81 gólů a 102 asistencí. Tým tehdy přivedl k vítězství v lize a posbíral řadu individuálních ocenění.
Hned jeho první sezona v NHL navázala na tu předchozí v juniorské soutěži. Tehdy osmnáctiletý mladík ohromil v 80 zápasech ziskem 103 bodů za 45 branek a 58 nahrávek. V play-off nasbíral ve čtyřech zápasech osm bodů (1+7). Hawerchuk rozmetal na prach 18 klubových rekordů a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka roku.
Nebyl typem mediální hvězdy, ale spíše plachým introvertem, který se vyhýbal pozornosti, ovšem jakmile skočil na led, byl nepřehlédnutelný. Ve své druhé sezoně sice zůstal v kanadském bodování pod stobodovou hranicí, ale v následujících pěti letech se dostal pokaždé nad ni. Nejlepší byl ročník 1984/85, kdy nasbíral 130 bodů (53+77). Tehdy se stal třetím nejmladším hokejistou v dějinách NHL, který se během sezony dostal nad metu 50 vstřelených branek za sezonu.
V roce 1990 opustil Winnipeg a zamířil do Buffala. V následujících pěti letech vyhrál třikrát klubové bodování, přičemž ani jednou neklesl pod 86 bodů. V sezoně 1994/95 ho limitovalo zranění a po ní odešel jako volný hráč do St. Louis Blues. Po následujícím ročníku však v pouhých 34 letech ukončil ze zdravotních důvodů sportovní kariéru.
Přestože odehrál v NHL „jen“ 16 sezon a působil v Západní konferenci, jíž tehdy vládl Edmonton a Calgary, zanechal za sebou v soutěži nesmazatelnou stopu. V 1188 zápasech základní části zaznamenal 1409 bodů (518+891). Ve 13 po sobě jdoucích sezonách si držel průměr více než jednoho kanadského bodu na utkání. Hawerchuk se stal 23. hráčem, který nastřílel v NHL 500 branek a 31. hokejistou, jenž posbíral tisíc bodů.
Nikdy sice nezískal Stanley Cup, ale vždycky byl připraven reprezentovat rodnou zem na mezinárodních akcích. Hrál na mistrovství světa juniorů, ze tří šampionátů dospělých má ve sbírce tři stříbrné medaile (1982, 1986, 1989) a dvakrát pomohl vyhrát Kanadský pohár (1987, 1991).
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 13
3. Sidney Crosby – č. 1 v roce 2005 (Pittsburgh Penguins)
Co dělá ze Sidneyho Crosbyho jednoho z nejlepších útočníků v NHL? Maličkosti. Ve všem je o krůček před svými soupeři – nejen v bruslení, ale především v myšlení. Stejně jako kdysi Wayne Gretzky dokáže vymyslet úžasné věci, které často jeho spoluhráči ani nestíhají pochopit.
Že má výjimečný talent, to se vědělo už velmi záhy. Ještě než byl draftován, skloňovala se v souvislosti s jeho jménem jména hokejových legend – Lemieuxe, Gretzkyho či Yzermana. Crosbyho výkony však nakonec předčily všechna očekávání. Dokazuje, že je neobyčejným hokejistou , který v sobě snoubí vynikajícího bruslaře, vytříbeného technika, tvůrce hry, excelentního nahrávače, výborného a pohotového střelce s neomylným čichem na góly, který navíc umí číst skvěle hru a má nadprůměrnou úspěšnost na buly.
V pětatřiceti letech už má vitríny nacpané cennými trofejemi a na většinu individuálních ocenění se nejspíš práší někde ve sklepě, protože je nemá kam dávat. Dvakrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče základní části NHL, dvakrát se radoval z Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu, v letech 2010 a 2017 si odnesl Maurice Richard Trophy a už třikrát dokázal vyhrál Stanley Cup. Kromě toho je dvojnásobným vítězem olympijských her (2010, 2014), mistrem světa a členem prestižního Triple Gold Clubu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 13
2. Guy Lafleur – č. 1 v roce 1971 (Montreal Canadiens)
Muž známý pod přezdívkou „The Flower“ vtrhl do NHL v roce 1971 a brzy se stal jedním z nejsledovanějších hráčů soutěže. Definitivně zazářil jako hvězda ve své čtvrté sezoně v Montrealu. Po třech letech, kdy hrál Guy Lafleur s helmou, ji sundal, a jako by jeho schopnosti explodovaly - nastřílel 53 gólů a nasbíral 119 kanadských bodů. V následujících pěti letech nikdy pod tuto hranici neklesl.
Ve druhé polovině sedmdesátých let nebylo na světě lepšího hráče. Pětkrát vyhrál Stanley Cup. Byl to rychlý hokejista, který uměl perfektně ovládat puk. Jeho kousky doslova zvedaly diváky ze sedadel, jeho góly byly oslavou hokeje.
Po sezoně 1984/85 odešel do hokejového důchodu a v roce 1988 se počítalo s tím, že bude uveden do Hokejové síně slávy. Překvapivě však podepsal smlouvu s New Yorkem Rangers, kde strávil jednu sezonu. Další dva ročníky odehrál v Quebecu a definitivně sekl s hokejem až v roce 1991.
Na sportovní odpočinek odcházel jako trojnásobný vítěz Art Ross Ttophy a dvojnásobný držitel Hart Trophy. Ve své době byl hráčem, jemuž se podařilo nejrychleji zaznamenat tisíc bodů – zvládl to v 720 zápasech. Dodnes drží mnoho klubových rekordů Montrealu Canadiens.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 13
1. Mario Lemieux – č. 1 v roce 1984 (Pittsburgh Penguins)
Že se do NHL řítí něco mimořádného, bylo jasné, když Mario Lemieux v juniorské soutěži QMJHL v sezoně 1983/84 nasbíral v 70 zápasech neuvěřitelných 282 bodů (133+149). Pro Pittsburgh byla první volba v draftu jackpotem v loterii.
Hned v premiérové sezoně se stal urostlý Kanaďan ozdobou nejslavnější ligy světa. Do statistik si zapsal rovných sto bodů (43+57) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka.
Mario Lemieux byl hráčem, jehož jméno se stalo synonymem klubové věrnosti. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. Nebýt toho, mohl směle útočit na nepřekonatelné rekordy Wayna Gretzkyho. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. V 915 zápasech nastřílel 690 gólů a posbíral 1033 asistencí, dvakrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu, v roce 2002 se podílel na zisku olympijského zlata a pro individuální trofeje by si mohl nechat postavit muzeum. Mimo jiné získal šestkrát Art Ross Trophy a třikrát Hart Trophy.
Foto: Profimedia.cz