I když mají hokejoví skauti z NHL dokonalé informace o každém mladém hráči, který může být draftován, žádný z nich nikdy nedokáže přesně odhadnout, jak se kariéra mladého talentu bude odvíjet dál. Někdy se trefí a v prvním kole vyberou borce, jenž vyzraje v superhvězdu, jindy se potenciální naděje neprosadí a v některých případech zase podcení hráče, z nichž se pak stanou velké osobnosti a někdy dokonce legendy NHL.
Nesmírně zajímavý je z tohoto pohledu draft z roku 1984, v němž se objevila řada vynikajících hráčů. V mnoha případech však skauti neodhadli dobře jejich možnosti a budoucí členové Síně slávy se dostali na řadu až dávno poté, co si Pittsburgh vybral jako prvního v celkovém pořadí Maria Lemieuxe.
Jak by ale kluby vybíraly, kdyby mohli manažeři nahlédnout do křišťálové koule? Hokejová historie by nejspíš vypadala trochu jinak a v análech by se možná měnila i jména vítězů Stanley Cupů. Pojďme si tedy sjet draft z roku 1984 znovu, tentokrát se znalostmi, které máme k dispozici dnes. V následujících kapitolách a ve fotogalerii najdete všech 21 výběrů z prvního kola draftu, jak by asi vypadaly, kdyby skauti mohli vidět do budoucnosti.
Pokračování 2 / 22
1. Mario Lemieux (Pittsburgh Penguins)
Výběr hráče v roce 1984: 1. v celkovém pořadí (Pittsburgh Penguins)
V případě, že by Pittsburgh mohl vybírat v draftu roku 1984 znovu, a skauti by viděli do budoucnosti, vybrali by si určitě opět Maria Lemieuxe. V tomto výběru je jediným hráčem, který figuruje na stejném místě jako před 35 lety. Legendární kanadský forvard se stal klubovou legendou a o své výjimečnosti přesvědčil hned v premiérové sezoně v NHL, během níž nasbíral rovných sto bodů (43+57) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka.
Jeho výkonnost šla raketově nahoru a maxima dosáhla v ročníku 1988/89, kdy nastřílel 85 gólů a zaznamenal 199 bodů. Lemieux byl hráčem, jehož jméno se stalo synonymem klubové věrnosti. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. Nebýt toho, mohl směle útočit na nepřekonatelné rekordy Wayna Gretzkyho. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. V 915 zápasech nastřílel 690 gólů a posbíral 1033 asistencí, dvakrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu, v roce 2002 se podílel na zisku olympijského zlata a pro individuální trofeje by si mohl nechat postavit muzeum. Mimo jiné získal šestkrát Art Ross Trophy a třikrát Hart Trophy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 22
2. Patrick Roy (New Jersey Devils)
Výběr hráče v roce 1984: 51. v celkovém pořadí (Montreal Canadiens)
Kdyby skauti New Jersey jen z poloviny tušili, jak fenomenální gólman vyroste z Patricka Roye, možná by místo kanadského centra Kirka Mullera sáhli právě po něm. Jestliže totiž existoval brankář, který se narodil jako vítěz, pak to byl právě Roy. Jen málokdo chytal s takovou vášnivou zaujatostí jako on. Během devatenáct let dlouhé kariéry v NHL vychytal 702 výher (551 v základní části a 151 v play-off), v nichž nasbíral 89 shutoutů. Ne náhodou se mu přezdívalo „Saint Patrick.“
Kariéru rozdělil mezi dva kluby – Montreal Canadiens a Colorado Avalanche – a s každým z nich se dvakrát radoval ze zisku Stanley Cupu. Třikrát získal Vezina Trophy pro nejlepšího gólmana soutěže. Dodnes drží několik rekordů. Mimo jiné odehrál (a vyhrál) nejvíc zápasů ze všech brankářů v dějinách play-off.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 22
3. Brett Hull (Chicago Blackhawks)
Výběr hráče v roce 1984: 117. v celkovém pořadí (Calgary Flames)
Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě Bretta Hulla to platí stoprocentně. Když se jeho jméno objevilo v draftu roku 1984, byl už jeho otec Bobby členem Hokejové síně slávy. Legendární kanadské křídlo strávilo největší část kariéry v Chicagu, kde mohl klidně skončit i jeho syn Brett. Jenže aby se tak stalo, museli by skauti Blackhawks vědět, jak se bude kariéra mladého Hulla vyvíjet.
O Brettových schopnostech a potenciálu si zřejmě nedělali iluze v žádném klubu, o čemž svědčí fakt, že na řadu přišel až v šestém kole jako 117. hráč v celkovém pořadí draftu, kdy po něm sáhlo Calgary. O čtyři roky později, když se z něho stával jeden z nejskvělejších střelců v historii NHL, se ho Plameny zbrkle zbavily. Spolu se Stevem Bozekem ho poslaly do St. Louis výměnou za Ricka Wamsleyho a Roba Ramage.
V Calgary tehdy potřebovali kvalitního brankáře a vyhlédli si Wamsleyho ze St. Louis. Blues zase chtěli posílit ofenzívu a přestože o Hullovi kolovaly zvěsti, že nemá potřebnou disciplínu a morálku, riskli to a vlasatého forvarda získali do týmu. Určitě toho nikdy nelitovali.
Hull se v letech 1989 až 1992 dostal v základní části soutěže třikrát přes metu sedmdesáti nastřílených branek. V sezoně 1990/91 dal neuvěřitelných 86 gólů v základní části a 11 v play-off. To je dodnes rekord NHL pro pravé křídlo. Pouze Wayne Gretzky dokázal v jedné sezoně nasázet víc branek. Dvacet sezon dlouhou kariéru zakončil s bilancí 741 nastřílených branek v základní části NHL, což z něho dělá pátého nejlepšího kanonýra v historii soutěže.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 22
4. Luc Robitaille (Toronto Maple Leafs)
Výběr hráče v roce 1984: 171. v celkovém pořadí (Los Angeles Kings)
Málokdo asi očekával, když si Luca Robitailla v roce 1984 vybralo Los Angeles až jako 171. hráče v celkovém pořadí draftu, že z něho vyroste jedna z legendárních postav NHL. Údajně nebyl dobrým bruslařem, takže o něj nebyl zájem. Kings však nechali „Lucky Luca“ ještě dva roky vyzrát v juniorské soutěži QMJHL, v níž se stal v dresu celku Hull Olympiques superhvězdou. Během dvou sezon nasbíral v 67 zápasech neuvěřitelných 340 kanadských bodů!
V roce 1987 získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL, a to navzdory faktu, že skutečně nikdy nebyl nijak excelentním bruslařem. Ve své nejpovedenější sezoně 1992/93 měl ve statistikách 125 bodů za 63 branek a 62 asistencí. Uměl dávat góly téměř z ničeho. Alespoň 44 branek zaznamenal v osmi po sobě jdoucích sezonách – jen Wayne Gretzky a Mike Bossy jsou na tom v tomto ohledu lépe.
V roce 1994 vstřelil vítězný gól ve finále mistrovství světa v Itálii a zajistil pro Kanadu po 33 letech dlouhého čekání zlaté medaile. Z Los Angeles se ve stejném roce stěhoval do Pittsburghu a přes New York Rangers se o tři roky později vrátil opět do Kalifornie. Premiérového Stanley Cupu se však dočkal až po přestup do Detroitu v roce 2002. Po dvou sezonách v dresu Rudých křídel se potřetí vrátil do Los Angeles, kde v roce 2006 ukončil po 19 letech kariéru v NHL.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 22
5. Gary Roberts (Montreal Canadiens)
Výběr hráče v roce 1984: 12. v celkovém pořadí (Calgary Flames)
Kanadský útočník Gary Roberts byl v roce 1984 draftován jako 12. hráč v celkovém pořadí a kdyby se výběr uskutečnil na základě znalostí o jeho kariéře, nejspíš by se ještě o pár příček posunul nahoru. V NHL odehrál 21 sezon, během nichž byl kvůli své důrazné fyzické hře postrachem protihráčů.
Do NHL naskočil v sezoně 1986/87 a postupně vyměnil dres Calgary Flames za stejnokroje Caroliny Hurricanes, Toronta Maple Leafs, Floridy Panthers, Pittsburghu Penguins a Tampy Bay Lightning, kde v roce 2009 ukončil ve 42 letech sportovní činnost s bilancí 1225 odehraných zápasů v základní části NHL a ziskem 910 bodů (438+472). Ze svého jediného Stanley Cupu se radoval v roce 1989 v Calgary. V roce 1996 získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.
Pokračování 7 / 22
6. Kirk Muller (Los Angeles Kings)
Výběr hráče v roce 1984: 2. v celkovém pořadí (New Jersey Devils)
Že se stane v roce 1984 jedničkou draftu Mario Lemieux, bylo jasné dlouho dopředu, otázkou zůstávalo, po kom sáhnou Ďáblové z New Jersey, kteří tehdy měli právo druhého výběru. Vsadili na kanadského centra Kirka Mullera a rozhodně neprohloupili. I při zpětném pohledu by se dočkal výběru hned v první desítce – dost možná by po něm jako po šestém v celkovém pořadí sáhli Králové z Los Angeles.
Navzdory skvělým výkonům však Muller s New Jersey na Stanley Cup během sedmi sezon, z nichž ve čtyřech vel mužstvo jako kapitán, nedosáhl. Do klubové historie se zapsal 185 brankami a 335 nahrávkami, a v roce 1991 zamířil do Montrealu, kde se z poháru pro vítěze radoval o dva roky později. Od roku 1995 pak vystřídal ještě čtyři kluby – New York Islanders, Toronto Maple Leafs, Floridu Panthers a Dallas Stars, kde strávil poslední čtyři ročníky kariéry. Ve statistikách má zapsáno 19 sezon, 1349 zápasů, 357 gólů a 602 asistencí.
Pokračování 8 / 22
7. Shayne Corson (Detroit Red Wings)
Výběr hráče v roce 1984: 8. v celkovém pořadí (Montreal Canadiens)
Ne všichni hráči, které si rozebraly v draftu roku 1984 kluby v prvním kole, měli schopnosti, aby se z nich staly velké hvězdy, ale Shayne Corson mezi takové určitě patřil. Kdyby volba probíhala s možností pohledu do křišťálové koule, pak by se dostal na řadu přibližně stejně rychle jako před 35 lety.
Po Corsonovi tehdy sáhl Montreal, v jehož dresu se z něho stalo jedno z nejlepších levých křídel druhé poloviny osmdesátých let. Proslul tvrdou fyzickou hrou do těla, takže na konci kariéry – po 19 odehraných sezonách – měl na kontě přes 2 300 trestných minut, což ho řadí mezi třicítku nejtrestanějších hráčů v dějinách NHL.
Pokračování 9 / 22
8. Al Iafrate (Montreal Canadiens)
Výběr hráče v roce 1984: 4. v celkovém pořadí (Toronto Maple Leafs)
Američan Al Iafrate byl v roce 1984 nejvýše postaveným obráncem v draftu NHL. Jako čtvrtého v celkovém pořadí si ho vybralo Toronto, kde mu dali hned v následující sezoně šanci v prvním týmu. A vedl si skvěle. V premiérovém ročníku odehrál ve věku 18 let 68 utkání, v nichž zaznamenal 21 bodů (5+16). Postupně z něho vyrostla opora zadních řad Maple Leafs, v jejichž dresu odehrál necelých sedm sezon. V ročníku 1989/90 dokonce nastřílel přes 20 gólů a nasbíral 63 bodů.
Válel i po přestupu do Washingtonu Capitals, kam zamířil uprostřed ročníku 1990/91. Ve své druhé kompletní sezoně tam nasbíral 66 bodů (25+41). Během dvanácti let v NHL byl čtyřikrát nominován do All-Star Game a nebýt vážných zdravotních problémů, mohla být jeho kariéra ještě o dost delší. S profesionálním hokejem musel skončit už ve 32 letech.
Pokračování 10 / 22
9. Ed Olczyk (Pittsburgh Penguins)
Výběr hráče v roce 1984: 3. v celkovém pořadí (Chicago Blackhawks)
Centra Eda Olczyka si v roce 1984 vybralo v draftu jako třetího hráče v pořadí Chicago a kluboví skauti v žádném případě neprohloupili. Poprvé naskočil do NHL v osmnácti letech a odehrál v ní šestnáct sezon.
Po třech letech odešel do Toronta, pak hrál ve Winnipegu, za New York Rangers, Los Angeles Kings, Pittsburgh Penguins a na konec kariéry se vrátil zpátky do Chicaga. V 1031 zápasech nasbíral 794 bodů za 342 branek a 452 nahrávek. V play-off naskočil do 57 utkání s bilancí 19 vstřelených gólů a 15 asistencí.
Pokračování 11 / 22
10. Gary Suter (Vancouver Canucks)
Výběr hráče v roce 1984: 180. v celkovém pořadí (Calgary Flames)
Pokud si dobře všímáte, jak který klub vybíral v draftu v roce 1984, nemohlo vám asi uniknout, že skauti Calgary Flames dokázali několikrát najít zlatý nuget v hlušině, kde už jej nikdo nehledal. Jedním z těchto případů je i obránce Gary Suter, jehož si Plameny vybraly jako 180. hráče v celkovém pořadí. První šanci v NHL dostal v sezoně 1985/86 a doslova ohromil celou hokejovou veřejnost i experty. V premiérovém ročníku odehrál 80 zápasů a získal 68 bodů (18+50), takže se právem dostal do All-Star týmu nováčků.
Když hráči Calgary vybojovali v roce 1989 Stanley Cup, Suter k tomu přispěl významnou měrou. Jen rok předtím zažil svou nejlepší sezonu v NHL, když v základní části posbíral do statistik 91 bodů (21+70). Během kariéry, která trvala 17 sezon, se šestkrát dostal nad hranici 60 bodů. Po odchodu z kanadského klubu v roce 1995 hrál ještě za Chicago a s hokejem se rozloučil v roce 2002 po čtyřech letech v San Jose. Na kontě má 1145 zápasů a 844 bodů (203+641). V roce 2011 byl uveden do Hokejové síně slávy.
Pokračování 12 / 22
11. Kevin Hatcher (Hartford Whalers)
Výběr hráče v roce 1984: 17. v celkovém pořadí (Washington Capitals)
Obránci obvykle nemají na konci kariéry ve statistikách mnoho kanadských bodů, ale Kevin Hatcher nebyl jako většina jiných beků. Už v roce 1984 dokázali rozpoznat jeho potenciál skauti Washingtonu Capitals, kteří si ho vybrali jako 17. hráče v celkovém pořadí. A možná si dokonce zasloužil jít na řadu ještě o něco dříve.
Během 17 let dlouhé kariéry v NHL odehrál v základní části 1157 zápasů, v nichž získal 677 bodů (227+450). Trvalo mu sice pár let, než se ve Washingtonu vypracoval v jednu z největších hvězd ligy, ale pak už zářil tím nejjasnějším světlem. V ročníku 1989/90 se poprvé dostal nad hranici 50 bodů v základní části soutěže, o dva roky později jich měl dokonce více než sedmdesát. V ročníku 1992/93 oslnil ziskem 79 bodů (34+45) v 83 utkáních a stal se nejlepším střelcem mezi obránci. V roce 2010 byl uveden do americké Hokejové síně slávy.
Pokračování 13 / 22
12. Kirk McLean (Calgary Flames)
Výběr hráče v roce 1984: 107. v celkovém pořadí (New Jersey Devils)
Kanadský gólman Kirk McLean si musel během draftu v roce 1984 počkat až do šestého kola, kdy po něm sáhlo New Jersey. V dresu Ďáblů však odchytal během dvou sezon jen sedm zápasů a v roce 1987 jej po zranění kolena klub vytrejdoval do Vancouveru. Stačilo pár sezon v kanadském klubu a z McLeana se stala jedna z největších osobností mezi tyčemi v NHL.
Západní pobřeží Kanady se stalo jeho domovem na více než deset let, během nichž vytvořil 12 stále platných klubových rekordů. V roce 1998 byl vyměněn do Caroliny a následně na Floridu, odkud v létě roku 1999 zamířil do New Yorku Rangers, kde jeho kariéra skončila.
Pokračování 14 / 22
13. Petr Svoboda (Minnesota North Star)
Výběr hráče v roce 1984: 5. v celkovém pořadí (Montreal Canadiens)
Čeští fanoušci už budou mít obránce Petra Svobodu navždy spojeného se zlatým gólem na olympiádě v Naganu, on však zanechal výraznou stopu také v NHL. V roce 1984 byl draftován Montrealem jako pátý v celkovém pořadí a okamžitě dostal šanci zahrát si v prestižní soutěži. Premiérový ročník zvládl na výbornou – odehrál 73 utkání, ve kterých zaznamenal 31 bodů (4+27), což ho řadí mezi nejlepší osmnáctileté obránce v historii ligy.
V roce 1986 pomohl Svoboda Habs k zisku Stanley Cupu a v kanadském klubu vydržel ještě dalších pět let, přičemž patřil k oporám mužstva. V sezoně 1987/88 byl s 46 body suverénně nejlepším borcem v +/- bodování. V ročníku 1991/92 se poprvé stěhoval – do Buffala. V sezoně 1994/95 zamířil do Philadelphie a kariéru zakončil v roce 2001 v dresu Tampy Bay. Stal se prvním českým hokejistou, který odehrál v základní části NHL více než tisíc zápasů.
Pokračování 15 / 22
14. Stéphane Richer (New York Rangers)
Výběr hráče v roce 1984: 29. v celkovém pořadí (Montreal Canadiens)
Kdyby skauti v roce 1984 znali statistické údaje z kariéry kanadského útočníka Stéphaneho Richera, nespíš by si s jeho výběrem pospíšili a on by šel na řadu už v prvním kole. Tehdy si ho jako 29. hráče vybral Montreal a byla to rozhodně dobrá volba. Když v roce 1986 vyhráli Habs Stanley Cup, mladíček Richer byl u toho. V základní části tehdy přispěl týmu 37 body a v play-off dal čtyři góly a na jeden přihrál. Barvy kanadského klubu oblékal do konce sezony 1990/91 a pak zamířil za dalšími úspěchy do New Jersey, kde se radoval ze Stanley Cupu v roce 1995.
Richer dokázal dvakrát během působení v NHL nastřílet aspoň 50 gólů a kariéru ukončil po 17 sezonách s bilancí 819 bodů (421+398) v 1054 zápasech. Mnozí experti mu občas vyčítali, že do hokeje nedává všechno, že má období, v nichž hraje jakoby vlažně a bez zájmu. Až později hokejová veřejnost zjistila, že často bojoval s depresemi. To nás přivádí k myšlence, o kolik lepší by byla jeho statistická čísla, kdyby byl celou kariéru psychicky v pohodě…
Pokračování 16 / 22
15. Scott Mellanby (Quebec Nordiques)
Výběr hráče v roce 1984: 27. v celkovém pořadí (Philadelphia Flyers)
Dnes už víme, že kanadský útočník Scott Mellanby byl hráčem, který si zasloužil být vybrán hned v prvním kole draftu v roce 1984. Tehdy však manažeři neviděli do budoucnosti, takže si ho „vytáhli“ ve druhém kole Letci z Philadelphie. První šanci zahrát si v NHL dostal o necelé dva roky později a chytil ji pořádně za pačesy. V premiérové sezoně zaznamenal v 71 duelech 32 bodů (11+21). Následovaly dva ročníky, ve kterých se dostal na padesátibodovou hranici v základní části, ale hospodská rvačka, v níž se snažil chránit přítele v roce 1989, ho nejen málem připravila o levou ruku, na které měl po úderu pivní sklenicí přeříznuté čtyři šlachy, tepnu a poničené nervy, ale také o mnoho zápasů a možná také o skvělou formu.
Přesto se dokázal vrátit zpět mezi největší osobnosti soutěže. V roce 1991 se stěhoval do Edmontonu a o dva roky později se stal hráčem Floridy, která si ho vybrala v rozšiřovacím draftu. Tam jeho talent opět rozkvetl. V ročníku 1995/96 dokonce nasbíral 70 bodů a nastřílel 32 branek.
Než odešel v roce 2007 do hokejového důchodu, zahrál si ještě za St. Louis Blues a Atlantu. S NHL se loučil s bilancí 1431 odehraných zápasů, což je třetí nejvyšší počet mezi hráči, kteří nikdy nezískali Stanley Cup (málem si na něj sáhl v roce 1987 ve Philadelphii). Vzhledem k tomu, že během 21 sezon dlouhé kariéry nastřádal 840 bodů (364+476), je s podivem, že byl jen jedinkrát nominován do All-Star Game.
Pokračování 17 / 22
16. Cliff Ronning (Pittsburgh Penguins)
Výběr hráče v roce 1984: 134. v celkovém pořadí (St. Louis Blues)
Do draftu v roce 1984 šel kanadský centr Cliff Ronning jako nejproduktivnější hráč juniorské soutěže WHL, když v 70 zápasech nasbíral neuvěřitelných 197 bodů za 89 gólů a 108 asistencí. Navzdory těmto fenomenálním číslům si musel na svého potenciálního zaměstnavatele v NHL počkat až do sedmého kola, kdy po něm sáhli Bluesmani ze St. Louis. Klub mu dal první šanci v play-off v roce 1986 a on na sebe dokázal upozornit slušnými výkony. Následovaly necelé čtyři sezony s okřídlenou notou na hrudi, z nichž v té nejpovedenější (1988/89) nastřádal v 64 zápasech 55 bodů. Naplno se však jeho talent rozvinul až po výměně do Vancouveru v roce 1991.
Hned v první kompletní sezoně v kanadském klubu se dostal na 71 bodů a v té další zaznamenal 85 bodů. Během osmnáctileté kariéry v NHL pak oblékal dresy Phoenixu, Nashvillu, Los Angeles, Minnesoty a New Yorku Islanders, kde v roce 2004 zakončil kariéru. Ze Stanley Cupu se sice nikdy nenapil, ale zanechal za sebou kus práce – odehrál 1137 zápasů a posbíral 869 bodů (306+563). Jeho talent nebyl nejspíš nikdy zcela doceněn. Dodnes patří mezi nejproduktivnější hráče v historii NHL, kteří nikdy nehráli v All-Star Game.
Pokračování 18 / 22
17. Ray Sheppard (Washington Capitals)
Výběr hráče v roce 1984: 60. v celkovém pořadí (Buffalo Sabres)
Kanadský forvard Ray Sheppard se stal ve třetím kole draftu v roce 1984 kořistí Buffala Sabres, které si ho vybralo jako 60. hráče v celkovém pořadí. Kdyby tak skauti tušili, že si v prvním a druhém kole nechali proklouznout mezi prsty tak skvělého hokejistu.
Na premiéru v NHL si musel počkat tři roky, ale jakmile do soutěže naskočil, nebylo o jeho hokejovém umění nejmenších pochyb. V nováčkovské sezoně se blýskl v 74 zápasech 65 body (38+27) a v nasazeném tempu pokračoval s malými výkyvy téměř až do konce kariéry. Nejvíc zářil v Detroitu, kde působil více než čtyři sezony a v ročníku 1993/94 se málem dostal k magické stovce kanadských bodů – skončil na čísle 93 s 52 brankami a 41 nahrávkami. Třináct let dlouhá kariéra skončila v roce 2000 v dresu Floridy a na jejím konci bylo 817 odehraných utkání a 657 bodů (357+300).
Pokračování 19 / 22
18. Jeff Brown (Buffalo Sabres)
Výběr hráče v roce 1984: 36. v celkovém pořadí (Quebec Nordiques)
Získat kvalitního beka, který je zároveň produktivním hráčem – to je základní cíl skautů v draftu, pokud jde o výběr do defenzívy týmu. Quebec v roce 1984 jednoho takového dokázal vyhmátnout ve druhém kole. Během prvních čtyř let v kanadském klubu Jeff Brown potvrdil, že jeho výběr byl trefou do černého. Nejenže se stal oporou v obraně, ale přispíval týmu také nemalou porcí gólů a nahrávek.
Poté, co v sezoně 1989/90 přestoupil do St. Louis, se stal v novém klubu kultovním hráčem a ustanovil řadu oddílových rekordů pro obránce. S NHL se rozloučil v roce 1998 s bilancí 747 zápasů a 585 bodů (154+431).
Pokračování 20 / 22
19. Kjell Samuelsson (Boston Bruins)
Výběr hráče v roce 1984: 119. v celkovém pořadí (New York Rangers)
Obrovitý švédský obránce Kjell Samuelsson byl v 80. a 90. letech minulého století v NHL nepřehlédnutelnou postavou. A to nejen kvůli jeho 201 centimetrům a více než metráku živé váhy. V draftu zůstal „v osudí“ až do šestého kola, kdy po něm sáhli New York Rangers, za něž ale odehrál jen 39 zápasů. Jeho schopnosti nechali pořádně vyniknout až po trejdu do Philadelphie, kde strávil pět sezon. Následně byl nedílnou součástí týmu Pittsburghu, který v roce 1992 vyválčil Stanley Cup.
Samuelsson nepatřil mezi beky, kteří sbírají do statistik góly a nahrávky. Jeho síla tkvěla v poctivé defenzívě a tvrdé hře do těla, která soupeře pořádně bolela. O jeho nesmírné užitečnosti vypovídá +/- bodování. Na konci kariéry, po odehrání 813 utkání, byl na čísle +145.
Pokračování 21 / 22
20. Michal Pivoňka (New York Islanders)
Výběr hráče v roce 1984: 59. v celkovém pořadí (Washington Capitals)
Je zvláštní, jak se na některé skvělé hráče rychle zapomíná. Typickým příkladem je český útočník Michal Pivoňka, jehož draftoval v roce 1984 Washington Capitals. Hned ve své premiérové sezoně v zámoří (1986/87) jasně ukázal, jak velký potenciál v něm vězí. Odehrál tehdy 73 utkání a posbíral 43 bodů 18+25). Jeho nejlepší léta v klubu z hlavního města Spojených států ale měla ještě přijít.
V ročníku 1989/90 se poprvé v kariéře dostal v základní části před 60 bodů, o rok později měl na kontě rovných sedmdesát a v další sezoně ještě o deset víc. Na vrcholu byl v ročníku 1995/96, kdy v 73 zápasech „udělal“ 81 bodů (16+65). Kariéru v NHL zakončil ve stejném klubu, v jakém ji nastartoval, v sezoně 1998/99. Pivoňka dodnes patří k nejlepším českým hráčům, kteří kdy v elitní zámořské soutěži působili. Kdyby před 36 lety manažeři v NHL věděli, jak moc je dobrý, výběr v prvním kole by ho určitě neminul.
Foto: capitals.nhl.com
Pokračování 22 / 22
21. Paul Cavallini (Edmonton Oilers)
Výběr hráče v roce 1984: 205. v celkovém pořadí (Washington Capitals)
Je to skoro neuvěřitelné, ale kanadský obránce Paul Cavallini musel během draftu v roce 1984 čekat až do desátého kola, než si ho vybral Washington. Nikdy se sice nestal známou hvězdou a osobností soutěže, ale rozhodně patřil mezi spolehlivé beky.
Ve své nejlepší sezoně 1989/90, kdy byl hráčem St. Louis Blues, kam odešel v roce 1988, odehrál v základní části 80 zápasů, v nichž zaznamenal 47 bodů za osm gólů a 39 asistencí. V roce 1992 se ještě jednou vrátil do Washingtonu, odkud o rok později zamířil na svou poslední štaci do Dallasu, kde pobyl tři sezony a v roce 1996 - v pouhých třiceti letech - ukončil kariéru.