Kdo si myslí, že současný basketbal je tvrdým a příliš kontaktním sportem, měl by sednout do stroje času a vydat se do Ameriky před sto lety. Profesionální basketbalový zápas se tehdy víc podobal pouliční šarvátce než sportu, který známe dnes.
Basketbal prošel od svého vzniku na konci 19. století hodně dlouhou cestu. Dnešní divák by se asi nestačil divit, kdyby viděl soutěžní utkání z počátku minulého století. Hráči se atakovali ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil k výpadu na koš a ke střelbě, musel počítat s tím, že ho někdo sejme k zemi. Útočná strategie se omezovala na odstranění protihráče a hod směrem ke koši.
Líté boje však neprobíhaly jen na hřišti, ale také v hledištích. Fanoušci byli tak divocí a neukáznění, že často zasahovali do zápasů, výtržníci se vrhali na hřiště a někdy i napadali hráče. A tak nějakou chytrou hlavu napadlo oddělit hřiště od ochozů tři a půl metru vysokým plotem. Jak takový zápas v kleci vypadal, je barvitě popsáno na portálu basketbal.wz.cz:
Přestože klec zrychlila hru, zároveň řezala a zraňovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. „Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích,“ řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. Mnoho fanoušků, kterým nebylo dovoleno vstoupit na hrací plochu a navazovat bezprostřední kontakt s hráči, si přinášelo vlásenky, hřebíky a jiné ostré předměty a bodali je skrze pletivo.
Dobový tisk píše dokonce o tom, že někteří rozohnění diváci pálili basketbalisty, kteří se ocitli neprozřetelně blízko plotu, žhavými špičkami doutníků. Není těžké pochopit, že během dvacátých let minulého století byla klec značně populární.
Definitivní konec pro oplocené hřiště znamenal rok 1930. V nové éře tohoto sportu se začalo víc sázet na atletické a technické dovednosti než na fyzické dispozice a zápasnické schopnosti. Basketbal nastoupil na cestu, která ho dovedla až k dnešní podobě…