Říká vám něco jméno Arthur Antunes Coimbra? Nic? A co třeba Zico? To už je asi lepší, co?
V březnu oslavil někdejší brazilský míčový kouzelník Zico devětašedesáté narozeniny. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se o něm psalo jako o „novém“ (nebo také „bílém“) Pelém. Zcela zaslouženě.
Přestože se stal Zico jedním z nejlepších hráčů fotbalové historie, na rozdíl od Pelého s Brazilci nikdy nezískal titul mistrů světa. V roce 1978 k němu byl nejblíže, ale Kanárci vybojovali na šampionátu v Argentině jen bronz.
O čtyři roky později ve Španělsku balili dokonce už po druhé fázi turnaje, když je o postup do semifinále připravili v nezapomenutelném utkání Italové. A za další čtyři roky v Mexiku skončila brazilská pouť ve čtvrtfinále po dechberoucím střetnutí s Francií, které rozhodoval až penaltový rozstřel.
Na klubové úrovni odehrál během třiadvaceti sezon subtilní ofenzivní záložník téměř sedm stovek utkání, ve kterých nastřílel 476 branek. V reprezentaci nastoupil k 72 zápasům, v nichž dal 52 gólů. To je bilance, kterou se může chlubit málokterý hráč.
Jak oslnivým fotbalovým talentem Zico byl, dokládá i videosestřih jeho nejlepších a nejkrásnějších branek. A že je uměl dávat všemi možnými způsoby! Byl to prostě plejer, jaký se rodí jednou za pár desítek let. Užijte si to.