Před pár měsíci lety si to zažil třeba norský fotbalista Erling Haaland. Přestože platí za jednou z velkých světových hvězd, na boje mistrovství světa v Kataru se díval jen jako televizní divák. Na rozdíl od jiných borců má ale pořád ještě šanci, že se na šampionátu jednou objeví.
Mnohým se to nikdy nepodařilo. Byli skvělí, hráli v nejlepších klubech, sbírali trofeje a individuální ocenění, ale jakmile došlo na mistrovství světa, neměli nárok. Zapátrali jsme v archivech a našli 17 vynikajících hráčů, kteří nikdy nenastoupili k utkání na mistrovství světa. Vybírali jsem jen z těch, kteří už UKONČILI AKTIVNÍ KARIÉRU a najdete je v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 18
Jari Litmanen (Finsko)
Nikdo neodehrál v dresu finské reprezentace tolik zápasů jako Jari Litmanen. V národním celku se poprvé objevil v roce 1989 a než v něm v roce 2010 odehrál poslední - 137. - utkání, zvládl nastřílet 32 branek. Od roku 1996 až do roku 2008 byl kapitánem.
Nejdelší část kariéry strávil v Ajaxu Amsterdam, zahrál si ale také v Barceloně či Liverpoolu a byl považován za nejlepšího finského fotbalistu všech dob. Na mistrovství světa se však nikdy neobjevil, neboť Finsko se na šampionát nikdy nekvalifikovalo.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 18
Abedi Ayew (Ghana)
Ghanský ofenzivní záložník Abedi Ayew dostal přezdívku Pelé, která jasně naznačuje, o jak skvělého hráče šlo. V Africe se dodnes tvrdí, že to byl jeden z nejlepších fotbalistů, který kdy kopl do balonu.
Ayew byl skvěle technicky vybavený, nechyběla mu zdravá drzost a kreativita. Byl to tvůrce hry, na kterého spoléhal národní tým, ale také mužstva Marseille, Lille či Lyonu. Stal se jedním z prvních afrických fotbalových průkopníků v Evropě, inspiroval desítky mladých hráčů z černého kontinentu, kteří se v jeho stopách vydali do nejlepších evropských soutěží. Na mistrovství světa si však nikdy nezahrál.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 18
Liam Brady (Irsko)
V létě roku 1990, kdy se konalo mistrovství světa v Itálii, bylo ofenzivnímu záložníkovi Liamu Bradymu 34 let a byl považován za živoucí legendu irského fotbalu. Byl to proto velký šok pro fanoušky, když jeho jméno chybělo v nominaci na turnaj, kam se reprezentace Irska dostala teprve poprvé v historii.
Bývalá opora Arsenalu a Juventusu Turín se sice v průběhu kvalifikace vzdala národního dresu, ale posléze Brady prohlásil, že na šampionátu je opět připraven reprezentovat. Jenže trenér Jack Charlton chtěl odměnit hráče, kteří si v kvalifikačních bojích vykopali účast na turnaji, což znamenalo, že na Bradyho ve výběru nezbylo místo.
Ostrovní celek nakonec i bez své legendy v Itálii nezklamal. V základní skupině uhrál tři remízy a postoupil ze druhého místa do osmifinále, kde na penalty vyřadil Rumunsko. Stopku mu až ve čtvrtfinále vystavila domácí Squadra Azzura po těsném vítězství 1:0. Možná, že kdyby byl na hřišti Brady, mohlo to být ještě lepší, ale to už se dostáváme na tenký led spekulací…
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 18
Neville Southall (Wales)
Dvaadevadesátinásobný velšský reprezentant Neville Southall se stal legendou Evertonu, kde strávil neuvěřitelných 17 sezon, a patřil mezi nejlepší světové gólmany osmdesátých let minulého století. Na začátku devadesátých let ho lákal manažer Manchesteru United Alex Ferguson na Old Trafford, ale Southall odmítl. Ferguson místo něho přivedl do klubu Dána Petera Schmeichela a zbytek je (slavná) historie.
V závěru kariéry se do bývalé brankářské superhvězdy obouvali novináři, že je příliš obézní a na profesionální fotbal už nemá. Southall však definitivně sekl s fotbalem až ve 44 letech, aniž by se kdy objevil na světovém šampionátu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 18
Bill Foulkes (Anglie)
Stoper Bill Foulkes byl jedním z Busby Babes, který zázrakem přežil leteckou havárii, při níž v roce 1958 u Mnichova tragicky zahynul téměř celý tým Manchesteru United. Na Old Trafford hrál až do roku 1970.
Kariéru ukončil s 688 zápasy v dresu Rudých ďáblů. Vyhrál čtyřikrát titul anglického šampiona a jednou zvedl nad hlavu pohár pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí, ale pro reprezentaci nebyl nikdy dost dobrý. Na mistrovství světa se nikdy nedostal.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 18
Sami Hyypiä (Finsko)
Legenda Liverpoolu byla jedním z nejlepších světových obránců prvního desetiletí po roce 2000. Sami Hyypiä debutoval v národním týmu v roce 1992, kdy mu bylo 19 let, a odehrál v reprezentačním dresu 105 zápasů. Nejblíže byl k účasti na mistrovství světa v roce 1998, kdy Finům chyběl jediný bod v kvalifikační skupině, aby si zahráli v baráži o účast na největším fotbalovém turnaji planety.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 18
Steve Bruce (Anglie)
Bývalá legenda Manchesteru United a aktuálně trenér Newcastlu United Steve Bruce patřil v osmdesátých a devadesátých letech minulého století k nejlepším ostrovním stoperům. Třikrát vyhrál anglický titul, třikrát se radoval ze zisku FA Cupu, slavil vítězství v Poháru mistrů evropských zemí i Poháru vítězů pohárů, ale z jakéhosi podivného důvodu nikdy nedostal pozvánku do reprezentačního týmu, který cestoval na mistrovství světa.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 18
David Ginola (Francie)
Útočník David Ginola měl smůlu. V roce 1994, kdy hrál ve fantastické formě v dresu Paris Saint-Germain, Francie na mistrovství světa chyběla. A chyběla hlavně kvůli němu. V posledním kvalifikačním utkání udělal chybu, po níž v závěrečných minutách skóroval Bulhar Emil Kostadinov a zajistil svému týmu účast na šampionátu na úkor favorizované reprezentace galského kohouta.
V roce 1995 se Ginola přesunul do Anglie, kde hrál za Newcastle. Od inkriminovaného momentu už ale nikdy neoblékl francouzský dres a tudíž se v roce 1998 jen díval, jak jeho bývalí spoluhráči vyhráli na domácí půdě titul mistrů světa a o dva roky později i evropský šampionát.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 18
Matt Le Tissier (Anglie)
Odehrál šestnáct sezon v Southamptonu, kde ho dodnes uctívají jako legendu. Nastřílel v jeho dresu 210 gólů, ale měl smůlu, že se narodil v generaci velkých útočníků. Navíc v roce 1994, kdy měl formu jako hrom, se Anglie na šampionát vůbec nekvalifikovala.
O čtyři roky později měl Matt Le Tissier šanci, že pojede na turnaj do Francie, ale znovu měl pech. Přednost dostali Alan Shearer, Teddy Sheringam a Andrew Cole.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 18
Johnny Giles (Irsko)
Irský záložník Leedsu a Manchesteru United Johnny Giles reprezentoval během dvaceti let šedesátkrát svou zemi, ale ani jednou se nedostal na mistrovství světa. Nepodařilo se mu to ani jako trenérovi v letech 1973 až 1980, kdy vedl národní tým.
Pokračování 12 / 18
Ian Rush (Wales)
Velšský útočník Ian Rush si udělal jméno v Liverpoolu, kde strávil patnáct sezon, během nichž nastřílel v dresu Reds 229 ligových gólů. V 73 zápasech v reprezentaci Walesu dal 28 gólů a je historicky druhým nejlepším střelcem země, ale ani jednu branku nevsítil na mistrovství světa. Měl smůlu, že v národním týmu nebyli podobní kabrňáci jako on a celek se od roku 1962 nedokázal na závěrečný turnaj kvalifikovat.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 18
George Weah (Libérie)
George Weah se stal nejlepším fotbalistou světa i Evropy roku 1995, třikrát získal ocenění Nejlepší fotbalista Afriky, ale s Libérií se na šampionát, kde si dávají dostaveníčko nejlepší hráči planety, nikdy nedostal. Nejlepší léta strávil v Monaku, Paris Saint-Germain a v AC Milán.
Weah byl dokonalý útočník. Nechyběla mu rychlost, síla, skvělá technika a práce s míčem ani zabijácký střelecký instinkt. Nejzářivější léta kariéry strávil v Monaku, Paris Saint-Germain a v AC Milán. Právě Serii A prožil asi vůbec nejlepší část fotbalového života. V té době nejspíš zažívali mnozí obránci noci plné děsivých snů, ve kterých kolem nich s neuvěřitelnou lehkostí přecházel Weah v červenočerném milánském dresu a skóroval.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 14 / 18
Alfredo Di Stefano (Argentina, Kolumbie, Španělsko)
Legendární útočník Realu Madrid Alfredo Di Stefano hrál ve třech národních týmech, ale ani s jedním se na mistrovství světa nedostal. Nezvládl to s Argentinou, Kolumbií ani se Španělskem.
Do konce života prý byl nešťastný, že v roce 1950 chyběla Argentina na turnaji, který se hrál v Brazílii. O čtyři roky později nedostal povolení hrát za Španělsko a další dvě mistrovství ho minula kvůli zranění. Právě proto, že nikdy nehrál na závěrečném světovém turnaji, neobstojí ve srovnání s Pelém, Maradonou, Cruyffem nebo Zidanem, přestože to byl jeden z nejlepších fotbalistů všech dob.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 15 / 18
Eric Cantona (Francie)
Legenda Manchesteru United debutovala ve francouzském dresu v roce 1987, jenže pak se pohádal s trenérem a do mužstva, které odjelo na mistrovství světa do Itálie v roce 1990, se nevešel. V roce 1994 se Francouzi nečekaně na šampionát vůbec nekvalifikovali.
O tři roky později pověsil Eric Cantona kopačky na hřebík a stal se z něho herec. Bylo mu tehdy pouhých 31 let. O rok později vyhrála Francie mistrovství světa na domácí půdě…
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 16 / 18
Duncan Edwards (Anglie)
Duncan Edwards byl považován za jednoho z nejnadanějších fotbalistů padesátých let minulého století. Byl součástí mladého a talentovaného týmu Manchesteru United – jedním z legendárních Busby Babes.
Jeho talent se nestačil rozvinout. Zahynul při leteckém neštěstí v Mnichově v roce 1958. Bylo mu teprve 21 let. Nebýt této tragédie, s největší pravděpodobností by byl členem reprezentačního týmu Anglie, který v roce 1966 vybojoval titul mistrů světa…
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 17 / 18
Ryan Giggs (Wales)
Ryan Giggs je jedním ze skvělých velšských hráčů, který se na mistrovství světa navzdory své fotbalové kvalitě nikdy nepodíval. V prvním týmu Manchesteru United debutoval už v roce 1991, třináctkrát vyhrál anglickou ligu, čtyřikrát FA Cup a Ligový pohár, dvakrát Ligu mistrů a jednou mistrovství světa klubů. Jen největší fotbalová akce mu nikdy nebyla souzena.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 18 / 18
George Best (Severní Irsko)
Zlobivé a přesto milované dítě ostrovního fotbalu se s reprezentací Severního Irska na šampionát nikdy neprobojovalo. Nejlepší éru zažil George Best mezi lety 1963 až 1974 v Manchesteru United, s nímž vybojoval v roce 1968 vítězství v Poháru mistrů Evropských zemí.
Jenže stejně tak jako byl mimořádný na hřišti, byl výjimečný i mimo něj. Jeho neustálé excesy a problémy s alkoholem zapříčinily, že na šampionáty v letech 1982 a 1986, kdy si Severní Irové zahráli mezi světovou elitou naposled, nedostal Best pozvánku. Po dlouhém boji s alkoholismem zemřel v 59 letech v roce 2005.
Foto: Profimedia.cz