Pro Brity bylo Rusko vždycky obestřeno tajemstvím a nic na tom nezměnil ani fakt, že během druhé světové války stálo Spojené království se Sovětským svazem v řadách spojenců proti Německu. Nezměrné oběti Sovětů v boji proti Hitlerovi učinily ruský lid v Británii nesmírně populární. Právě tento náhled na východní velmoc podnítil zvědavost fotbalové veřejnosti o zápasy Dynama Moskva během čtyřzápasového turné na ostrovech. Na stadionech Stamford Bridge, White Hart Lane, v Ninian Parku a na Ibroxu v Glasgowě vidělo střetnutí sovětského celku téměř tři sta tisíc diváků.
Všichni chtějí vidět Rusy
Touha vidět prvního zahraničního protivníka anglických klubů byla neukojitelná. Překupníci prodávali vstupenky na první utká í proti Chelsea, které původně stály deset šilinků, za čtyři libry. Lidé se prodírali do sousedních domů a na vyvýšená místa kolem stadionu, mnozí seděli na střechách tribun stadionu Stamford Bridge. Oficiální návštěva byla odhadnuta na 75 tisíc diváků, neoficiálně jich ale bylo mnohem víc.
Na stadionu Stamford Bridge v Londýně se odehrálo první utkání Dynama Moskva na turné po Británii v roce 1945. Souboji s Chelsea přihlíželo na 75 tisíc diváků.
Mrak druhé světové války se rozplynul před třinácti týdny s konečnou kapitulací Japonska a v Anglii panovala atmosféra radostných oslav. Ti, kdo se přišli podívat na moskevský tým, fascinovaně sledovali skvělé fotbalové dovednosti hostů. Dynamo bylo tehdy úřadujícím sovětským šampionem a hráči mužstva byli osvobozeni od vojenské válečné služby. Ruský fotbal ale podle všeobecného mínění kvalitativně zaostával za západoevropskými kluby. Deník The Evening Standard o schopnostech Sovětů napsal: „Od Dynama moc nečekejte, jsou to začátečníci, dělníci a amatéři."
Naopak v sovětském Rusku byl anglický fotbal téměř nábožně uctíván. V dokumentu More Than Just Football z roku 2001 útočník Dynama Moskva Konstantin Beskov řekl: „Než jsme nastoupil k těmto zápasům, věděli jsme jen to, že Anglie je mateřskou zemí fotbalu a že anglický fotbal je nejlepší na světě."
Leonid Solovjov, obránce Dynama, později vzpomínal: „Řekli nám, že Angličané jsou úžasní, že dokážou přeběhnout hřiště s míčem na hlavě." Ale i tváří v tvář domněle nadřazeným protivníkům byl na hostující hráče vyvíjen značný tlak, aby reprezentovali svou zemi tím nejpozitivnějším způsobem.
„Byla by ostuda, kdybychom se vrátili do Moskvy poraženi. Styděli bychom se ukázat své tváře na veřejnosti," řekl Beskov.
Chelsea - Dynamo
Diváci Chelsea byli zmatení, když hráči Dynama vyšli 15 minut před výkopem na hřiště a cvičili podivně se opakující cviky s několika míči. Takové plýtvání energií pro ně bylo nepochopitelné.
Ruští hráči pak před výkopem obdarovali každého ze soupeřů extravagantní kyticí, čímž přivedli domácí hráče i fanoušky do rozpaků. To, co bylo v sovětské lize běžnou předzápasovou zdvořilostí, přijímalo publikum na Stamford Bridge jako naprosto bizarní. Jeden fanoušek vykřikl: „Co je to, proboha - pohřeb Chelsea?"
Svým způsobem se tato slova ukázala jako prorocká.
Zmatení hráči Chelsea si nejsou jisti, jak reagovat na květiny, které jim dali před zápasem jejich ruští soupeři.
Pověst zaostalého protivníka Rusové záhy vyvrátil. Rychlými a přesnými přihrávkami se domácím vyrovnali co do tempa i síly a ukázali pozoruhodnou technickou převahu. Hosté byli suverénně lepším týmem, přesto se do vedení 2:0 dostala Chelsea. Dynamo však dokázalo srovnat a strhující závěr přinesl konečnou remízu 3:3. Když zazněl závěrečný hvizd, davy lidí vtrhly na hřiště, zvedly některé ruské hráče na ramena nesly je do tunelu.
„Dynamo bylo jedním z nejrychlejších týmů, jaké jsem kdy v životě viděl. Přihrávali si míč naprosto matoucím způsobem, často ve stoje," vzpomínal domácí Tommy Lawton.
John Harris, kapitán Chelsea, řekl: „Minimálně dvě Lawtonovy střely by žádný brankář nechytil, ale Chomič skočil jako tygr a chytil je."
Přestože byl Chomič průměrné výšky, měl podivně dlouhé paže a předváděl dynamické pohyby. Od té doby byl známý jako „Tygr Chomič". Posléze se stal mentorem svého nástupce v Dynamu Lva Jašina.
Cardiff - Dynamo
Ve druhém utkání se Rusové střetli s Cardiffem, tehdy týmem, který hrál třetí nejvyšší soutěž. Nad místní radnicí zavlála rudá vlajka se srpem a kladivem a zápas živě přenášela státní rozhlasová stanice Radio Moskva. Utkání sledovalo 40 tisíc diváků, každý hráč Dynama byl obdarován pamětní hornickou lampou, z nichž jedna je dodnes vystavena v muzeu moskevského klubu.
Velšský tým prohrával po půl hodině hry 0:3, ve druhém poločase dokonce inkasoval pět gólů během osmi minut a prohrál 1:10. Byla to vůbec nejdrtivější porážka, jakou nějaký britský celek utrpěl od zahraničního protivníka.
Brankář Dynama Moskva „Tygr" Chomič přihlíží akci hráče Cardiffu City.
Sovětský svaz měl být podle mínění mnohých zpustošeným státem, který musí bojovat o svou obnovu. Skutečnost, že byl schopen postavit tým tak úžasné kvality, zasáhla přímo do srdce britského poválečného sebevědomí.
Arsenal - Dynamo
Třetí utkání sehrálo Dynamo s Arsenalem. Kanonýrům chybělo několik hráčů, kteří ještě sloužili v armádě, a tak klubu vypomohlo několik zapůjčených fotbalistů, například Stanley Matthews ze Stoke City, Stan Mortenson z Blackpoolu a Joe Baccuzzi z Fulhamu.
Zápas zkomplikovala hustá mlha. Hosté chtěli utkání odložit, ale vzhledem k počtu prodaných lístků rozhodla Fotbalová asociace, že se bude hrát. Hracím dnem byla středa a souboj se měl odehrát na stadionu White Hart Lane v Tottenhamu, protože domovský stánek Arsenalu Highbury byl v užívání ministerstva obrany.
Hráči Dynama Moskva nastupují na stadionu White Hart Lane v husté mlze k zápasu s Arsenalem.
Už o půlnoci se začaly tvořit fronty a o půl jedenácté dopoledne byl dav tak početný, že policie nařídila otevřít brány stadionu. Nakonec bylo na tribunách 54 tisíc diváků, kteří však ze hry kvůli mlze mnoho neviděli. Dokonce ani hráči na hřišti neviděli míč, rozhodčího, spoluhráče ani protihráče, takže došlo k řadě srážek a kolizí a posléze i drsných soubojů muže proti muže. Rusové nakonec střetnutí vyhráli 3:2.
Rangers - Dynamo
Protože tři dojednané zápasy vygenerovaly obrovské finanční zisky, bylo rozhodnuto, že se odehraje ještě jedno utkání, a to v Glasgowě proti místním Rangers. O souboj byl takový zájem, že lístky v hodnotě 21 šilinků se prodávaly za deset liber.
Největší návštěva na turné byla na stadionu Ibrox v Glasgowě, kde se Dynamo Moskva utkalo s Rangers před 90 tisíci diváky.
Dynamo se ujalo vedení, hosté sice srovnali, ale pak Sověti vstřelili nejkrásnější gól celého turné. Bobrov si na hranici pokutového území stáhl k sobě dva obránce, pak přihrál přes šestnáctku Beskovovi, který levačkou přihrál zpět doprava mezi couvající beky volnému Karcevovi, jenž poslal míč do protilehlého rohu branky. Deník Daily Telegraph uvedl, že to byl „nejdokonalejší gól, jaký kdy na stadionu Ibrox padl." Pět minut před závěrečným hvizdem Rangers srovnali na konečných 2:2.
Návrat domů
Rychle bylo přijato rozhodnutí o uspořádání pátého utkání, v němž mělo Dynamo nastoupit ve Villa Parku proti výběru Anglie. Přichystáno bylo 70 tisíc lístků, zápas se ale neuskutečnil. Jen něco málo měsíc poté, co Dynamo přicestovalo do Británie, bylo mužstvo povoláno zpět do Moskvy.
David Downing, který napsal o turné Dynama z roku 1945 knihu, v ní mimo uvádí: „Rusové vyhráli pouze dva zápasy, ale jejich styl hry zanechal ve vzduchu vůni magie."
V mnoha ohledech šlo o první záblesk odlišného herního stylu od zažitého britského modelu. Bylo to lekce, kterou ostrovní fotbal dostal osm let před tím, než byl sražen ve Wembley z piedestalu fenomenálními Maďary, kteří v chrámu anglického fotbalu vyhráli nad tamní reprezentací 6:3 a o rok později rozmetali výkvět Albionu v Budapešti výsledkem 7:1.
Do vlasti se fotbalisté Dynama Moskva vrátili jako národní hrdinové. Několik hráčů získalo významné státní ocenění. Pro Sovětský svaz šlo o důkaz, že sport může být použit k zobrazení síly socialismu.
Před dalším turné Dynama do Švédska v roce 1947 byli fotbalisté povolání do Kremlu, kde dostali rozkaz dát v každém utkání se severskými týmy pět branek, aby Švédům připomněli bitvu u Poltavy - rozhodující ruské vojenské vítězství z roku 1709.
Konstantin Beskov na schůzku vzpomínal: „Pak ministr chvíli přemýšlel a dodal: ‚Nechte je dát jeden gól‘. Hráli jsme dva zápasy proti ligovým šampionům IFK Norrköping a IFK Göteborg a skóre v každém z nich bylo 5:1, přesně jak si přál."