Pojďme se vrátit do roku 1934. Tehdy vystrkovala drápy světová hospodářská krize a ti prozíravější už nejspíš tušili, že se všechno může ošklivě zvrtnout. Nic však nebránilo tomu, aby si nejlepší fotbalové reprezentace daly dostaveníčko v Itálii a bojovaly o titul šampiona.
Mistrovství světa v Itálii v roce 1934 bylo v pořadí druhou přehlídkou toho nejlepšího, co tehdy kopalo do míče. Byli u toho i českoslovenští fotbalisté a nebýt politiky, možná se mohli vracet domů s titulem světových šampionů. V následujících kapitolách najdete vše o tomto turnaji.
Pokračování 2 / 8
Před turnajem
Výřez z oficiálního plakátu k druhému mistrovství světa ve fotbale, které se konalo v roce 1934 v Itálii. (Foto: Profimedia.cz)
Stejně jako v roce 1930 nebyly na šampionátu úplně nejlepší týmy světa. Chyběla Anglie a další ostrovní celky, ale také poměrně zhrzená Uruguay – jihoamerický šampion z roku 1930 se vzdal možnosti obhajoby, jelikož nezapomněl na evropské okolky před „svým“ turnajem.
Nicméně i tak projevilo přání hrát dvaatřicet týmů, pročež se musela konat první kvalifikace. FIFA totiž rozhodla, že finální fáze šampionátu se zúčastní šestnáct mužstev.
O tom, kdo bude klání hostit, se rozhodlo v roce 1932. Kandidovala Itálie a Švédsko. Nakonec převážily plusy pro Itálii (nutno dodat, že sliby organizátorů byly částečně plané a touha pořádat šampionát souvisela s velmocenskými ambicemi Italů, o kterých ještě bude řeč).
Pokračování 3 / 8
Kvalifikace
Z kvalifikace se mezi 16 účastníků mistrovství světa prokousali také Švédové a Argentinci, kteří spolu změřili síly v prvním kole turnaje. (Foto: Profimedia.cz)
V Evropě hrálo 21 týmů v osmi skupinách. Čechoslováci vyfasovali jako soupeře Polsko. Klíč byl poměrně složitý – některé skupiny byly dvoučlenné, některé tříčlenné. Z oněch tříčlenných zase postupoval tu jeden, tu dva týmy. Československo vyhrálo 2:1 v Polsku, což nebylo veřejností vnímáno úplně pozitivně; jak už je naším zvykem, mužstvu se moc nevěřilo.
Odveta se nakonec nekonala, opět úřadovala politika – polská vláda mužstvu zakázala do Prahy odcestovat. Roli v tom zřejmě hrála lehčí sympatie režimu našich sousedů k rodící se Třetí říši.
Kvalifikačním sítem neprošel semifinalista předchozího turnaje – Jugoslávie. Ve vyrovnané skupině s Rumunskem a Švýcarskem skončili Jugoslávci až třetí.
V zámořské části proti sobě systém svedl Spojené státy a Mexiko. Šťastnější byli nakonec Američané, kteří vyhráli 4:2. Zajímavostí je, že duel se hrál tři dny před turnajem v Itálii. Američané se totiž přihlásili pozdě a cesta lodí chvilku trvá – však se o tom přesvědčili Evropané o čtyřmi roky dříve. I proto se hrálo v dějišti turnaje. Pro Mexičany to ovšem byla hodně drahá kvalifikace.
Pokračování 4 / 8
Systém turnaje a první zápasy
V prvním kole turnaje na sebe narazili Rakušané a Francouzi. Zápas dospěl až do prodloužení, kde ho vítěznou trefou rozhodl Pepi Bican. (Foto: Profimedia.cz)
Každý zápas rozhodoval o všem. Jde se dál, nebo konec. Nasazenému Československu přisoudil los na úvod Rumunsko. A byla to dřina.
V Terstu naši fotbalisté po půli prohrávali 0:1, za což mohli ještě vděčit famóznímu Pláničkovi. Až po pauze se trefili Puč a Nejedlý. Když slovutný Belgičan Langenus (ano, správně, ten, co pískal finále premiérového šampionátu) pískl naposledy, znamenalo to těsnou výhru 2:1.
Hned v prvním kole se s turnajem loučila líbivě hrající Argentina – krása neznamená vždycky dobrý výsledek a Švédsko bylo produktivnější. Domů záhy jela i Brazílie, mezi nejlepší osmičku se probili jen Evropané. A hádejte, kdo rozhodl bitvu Rakouska s Francií v prodloužení? Inu, Pepi Bican…
Pokračování 5 / 8
Jde do tuhého
Po úvodní výhře nad Rumunskem si ve čtvrtfinále turnaje poradili českoslovenští fotbalisté se Švýcarskem. Na cestě do finále jim stálo Německo. (Foto: Profimedia.cz)
Československo mělo před sebou překážku v podobě houževnatých Švýcarů. Opět to bylo těsné a týmu se nadále mnoho nevěřilo, byť vyhrál 3:2. Hráči měli štěstí, že tehdy ještě nebyly internetové diskuse – to by si asi početli... Ale zpět k zápasu – góly dávali Svoboda, Sobotka a opět Nejedlý, který rozhodl osm minut před koncem.
Do semifinále se v rakousko-uherském souboji probili Rakušané. Až v opakovaném utkání uspěli Italové a toto trio doplnili Němci (bez těch se závěr turnaje obejde málokdy).
Pokračování 6 / 8
Československý boj o titul
Momentka z finálového utkání turnaje, v němž Československo podlehlo domácí Itálii 1:2. (Foto: Profimedia.cz)
V semifinále, kde Čechoslováci hráli proti Německu, to byla show Oldřicha Nejedlého. Trefil se třikrát a svůj osobní zápas s Němci vyhrál v poměru 3:1. Nikdo další se nemusel přidávat. Byl to náš nejlepší výkon na turnaji, po kterém do hotelu dorazila spousta darů a z Plzně i sud piva. Ve druhém semifinále zdolala Itálie Rakousko 1:0.
Poprvé se také hrálo o bronz. Ten dobyli v dramatickém utkání Němci (3:2). Pak už bylo na řadě finále, o kterém bohužel mnoho hezkého napsat nemůžeme. Okolnosti jsou dostatečně známy.
Itálie prostě musela vyhrát, čemuž napomáhal i veliký Duce ve své lóži, kde ho navštívil před utkáním švédský sudí Eklind. Z dnešního pohledu se zdá, že možná dostal „notičky“. Jisté je, že jeho styl pískání vzbudil podiv všech nezávislých pozorovatelů.
Italům tedy prošla poměrně ostřejší hra, i tak to ale bylo velkolepé a dramatické finále. Československo vedlo zásluhou Puče, jeho gól rozjásal asi dvoutisícový ostrůvek v italském moři (zápas sledovalo 45 tisíc diváků). Pak nastřelil Sobotka tyč. Ovšem těsně pod vrcholem přišel pád.
Osm minut před koncem zápasu srovnal Orsi a v prodloužení rozhodl Schiavio. Titul zůstal doma, Itálie slavila. Stříbrný tým se ovšem doma dočkal triumfálního přivítání – od hranic až do Prahy.
Pokračování 7 / 8
Nejlepší hráči turnaje
Československý brankář František Plánička patřil k největším hvězdám turnaje. (Foto: Profimedia.cz)
Nejlepším střelcem šampionátu se stal Čechoslovák Oldřich Nejedlý. Vsítil pět branek, tři z nich proti Němcům. V souhře s další hvězdou Pučem krásně ukázali, že v národním dresu si mohou rozumět i sparťan se slávistou. Nejedlému na záda šlapal Ital Schiavio. Dal „jen“ čtyři góly, ale jeden z nich byl zlatý. Na inkasované branky v prodloužení jsme prostě měli „štěstí“ vždycky.
Status hvězd si na turnaji vysloužili i gólmani. Dlouho se vedl spor, zda je lepší František Plánička či Španěl Zamora, a asi málokdo si troufl vynášet jasné soudy – oba byli famózní a zdatně jim sekundoval Ital Combi.
Pokračování 8 / 8
Střípky z turnaje
Je dobojováno. Italští fotbalisté pózují po vítězství nad Československem ve finále mistrovství světa na domácí půdě. (Foto: Profimedia.cz).
Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků tvrdí, že vítězství Italů bylo neregulérní – na turnaji startovalo trio hráčů, které hrát nemělo. Jedním z nich byl Monti, který ještě v roce 1931 reprezentant Argentinu, za niž hrál na předešlém šampionátu. Nesplňoval požadavek FIFA, aby v nové zemi žil minimálně tři roky. Totéž se týkalo i Guaity, jenž oblékal argentinský dres ještě v roce 1933. Třetím do party byl „ex-Brazilec“ Guarisi. Proč byla tehdy FIFA tak benevolentní, to už se můžeme jen dohadovat. První dva jmenovaní nastoupili i ve finále.
Turnaj navštívila jen hrstka československých fanoušků, ovšem diváci doma o něj nebyli ochuzeni. Přiblížil jej totiž na rozhlasových vlnách fenomenální reportér Josef Laufer. Při utkání s Rumunskem musel být pro silný vítr od moře na střeše dokonce přivázán (mimochodem, onen vítr dost ovlivnil i hru). Na finále zase pomáhal organizovat výlety pro pár šťastlivců.
I tehdy kolovaly světem novinářské kachny, ať již vypuštěné senzacechtivým reportérem, nebo zaviněné tehdejší nedokonalostí spojení. Těžko hádat, kde se zrodila zpráva o tom, že Antonín Puč po kopnutí do hlavy zemřel, nicméně v Praze způsobila solidní paniku. Faktem je, že byl československý finálový střelec nějakou dobu ošetřován, sám pak byl poměrně překvapen, když se dozvěděl o svém údajném skonu.
Svět se tehdy přeorientoval na legendární „WM systém“, střední záložník se posunul mezi beky a zrodil se stoper. Hrála tak většina mužstev, Československo ovšem zůstalo u starého pojetí (rozhodně to přineslo lepší výsledek, než o pár desítek let později lpění na systému 3–5–2, to sem ovšem nepatří). Právě tato nezvyklost tak rozvrátila německou hru – improvizace a sázka na individuality je ostatně asi to jediné, co na Němce občas platí.
Řekové na turnaji poměrně vydělali, aniž by se na něj probojovali. Alespoň tak hovoří zkazky o tom, proč nedošlo k odvetě kvalifikace s Itálií. Ta doma vyhrála 4:0, a jak se ukázalo v roce 1995, nabídla Řekům luxusní dvoupatrový dům v Aténách, který předtím zakoupila, pakliže se odveta nebude hrát. Ne snad že by se Italové báli o postup – prostě se jim nehodil termín a cestování. Finanční investice jim přišla jako lepší nápad.