Každý sportovní klub má svoje nezapomenutelné hrdiny. A co teprve fotbalový Arsenal, který byl založen už v roce 1886! V rudém dresu Kanonýrů pobíhaly po anglických trávnících desítky fantastických hráčů, kteří se stali klubovými legendami.
Většina fotbalové slávy ulpívá především na útočnících nebo záložnících, přesto se v dějinách každého oddílu najdou i legendární obránci, jejichž jména jsou pro fanoušky málem svatá. Ve více než 130 let dlouhé historii Arsenalu se samozřejmě takoví hráči vyskytují.
Ponechme teď stranou devatenácté a jednadvacáté století. I tak nám zůstane dlouhých sto roků, na které jsme se zaměřili a pokusili se najít desítku nejlepších obránců, kteří v tomto časovém úseku oblékali dres londýnského klubu s kanónem ve znaku.
V případě, že dotyčný fotbalista nastupoval i po roce 2000, bylo pro nás podstatné, že větší část jeho kariéry spadala do minulého století. Tyto nezapomenutelné hráče najdete v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 11
Herbie Roberts (1926 – 1937)
Sezona 1928/29, utkání Aston Villa - Arsenal. Porážce 2:4 ve Villa Parku nezabránil ani obránce Herbie Roberts. (Foto: Profimedia.cz)
Herbie Roberts odehrál během jedenácti sezon v Arsenalu 335 zápasů, v nichž zaznamenal pět branek. Profesionální smlouvu za 200 liber podepsal v roce 1926, ale během prvních dvou roků v klubu odehrál jen pár zápasů. V dalších letech se však stal důrazný stoper nepostradatelnou součástí týmu.
Jeho hráčskou kariéru ukončila v roce 1937 zlomenina nohy. S fotbalem se ale nerozloučil. Pracoval jako trenér rezervního týmu Arsenalu. Po vypuknutí druhé světové války narukoval do armády a 19. června 1944 padl. Byl nejslavnějším z devíti hráčů klubu, kteří zahynuli ve válce.
Pokračování 3 / 11
Eddie Hapgood (1927 – 1945)
V září roku 1932 skončilo londýnské derby mezi Arsenalem a West Bromwichem nerozhodně 1:1. Před brankářem Arsenalu Frankem Mossem se ženou za míčem Eddie Hapgood a William Ginger Richardson. (Foto: Profimedia.cz)
Eddie Hapgood, civilním povoláním mlékař, odstartoval fotbalovou kariéru v roce 1920 v amatérském týmu. O sedm roků později podepsal s Arsenalem profesionální smlouvu za 950 liber. Protože byl vegetarián, byl tak hubený a křehký, že ho tehdejší kouč Tom Whittaker přinutil jíst hromady masa a naordinoval mu silový trénink.
Zpočátku moc nenastupoval, ale od roku 1929 už patřil stabilně do základní sestavy. Dobový tisk ho popisuje jako elegantního a rozvážného obránce, I díky těmto vlastnostem se dostal do anglické reprezentace, v níž odehrál 30 zápasů. Do většiny z nich nastupoval jako kapitán, včetně památného utkání proti Itálii v listopadu roku 1934, které se hrálo na stadionu Highbury.
Italové přijeli do Londýna jako čerství mistři světa. Šampionátu se tenkrát Angličané nezúčastnili, proto bylo střetnutí považováno za „opravdový zápas mistrovství světa.“ Diváci viděli boj plný zákeřných faulů, v němž mnoho hráčů utrpělo zranění, včetně Hagpooda, který měl zlomený nos. Anglie tehdy nakonec porazila Italy, kteří dohrávali v deseti, 3:2.
Když hráli Angličané před válkou v Berlíně utkání s Německem, musel Hagpood s celým týmem pod tlakem britských diplomatů pozdravit před zápasem tribuny nacistickým pozdravem. Ostrovní tým pak vypráskal Němce výsledkem 6:3.
Po vypuknutí války sloužil Hagpood u královského letectva a přitom dál nastupoval za Arsenal. Nakonec v klubu odehrál 440 zápasů, ve kterých dal dvě branky. V roce 1945 napsal jako jeden z prvních fotbalistů svou autobiografii. Zemřel jako chudý muž v roce 1973, kdy mu bylo 64 let.
Pokračování 4 / 11
Peter Storey (1961 – 1977)
V lednu roku 1973 se utkal Arsenal s Manchesterem United a souboje na hřišti sváděli také Peter Storey (vpravo) s Williem Morganem. (Foto: Profimedia.cz)
Během šestnácti sezon odehrál Peter Storey za Arsenal 501 zápasů. V klubu byl od svých šestnácti let a debut v prvním týmu si odbyl v říjnu 1965, když mu bylo dvacet. Okamžitě si zajistit stálé místo v základní sestavě.
Storey byl proslulý svou tvrdostí a neústupností. Zahrál si také v 19 zápasech s anglickou reprezentací. Když v roce 1977 ztratil pod novým trenérem Terry Neillem místo v základní sestavě, odešel za deset tisíc liber do Fulhamu, kde strávil ještě jednu sezonu a pak s fotbalem sekl.
Pokračování 5 / 11
Bob McNab (1966 – 1975)
V sezoně 1970/71 porazil Arsenal na stadionu Highbury Ipswich Town 3:2. Na snímku je obránce domácích Bob McNab (vpravo) a Bob Wilson. (Foto: Profimedia.cz)
Bob McNab odehrál během devíti sezon v dresu Arsenalu 365 utkání. Do londýnského klubu přišel v roce 1966 z Huddersfieldu a záhy se stal důležitou součástí týmu. Čtyřikrát se objevil také v anglické reprezentaci.
V roce 1975, když mu bylo 32 let, byl jako neperspektivní hráč vypoklonkován z klubu. Odešel zadarmo do Wolverhamptonu, odkud pak zamířil na krátkou štaci do Spojených států, kde hrál za San Antonio Thunder.
Pokračování 6 / 11
Sammy Nelson (1966 – 1981)
Nezapomenutelný moment, který Sammyho Nelsona proslavil víc než jeho nesporné fotbalové umění. (Foto: Profimedia.cz)
Přesně v den, kdy mu bylo sedmnáct let, upsal se Sammy Nelson Arsenalu. Původně hrával na křídle, ale později se přesunul na levou stranu obrany. Kromě patnácti sezon na Highbury odehrál také dvanáct let v reprezentaci Severního Irska, kde nastřádal 51 startů. Za Arsenal nastoupil do 339 zápasů, v nichž vstřelil 12 branek.
Víc než jeho fotbalové dovednosti však Nelsona proslavil jeden konkrétní moment, kdy si stáhl trenýrky a vystrčil nahou zadnici na zaplněné tribuny. Diváci se smáli, ale členům anglické fotbalové asociace to moc vtipné nepřišlo, proto dostal dvoutýdenní zákaz hraní. Po odchodu z Arsenalu strávil ještě dvě sezony v Brightonu, kde dělal chvíli i trenéra, ale nakonec dal fotbalu sbohem a vrhl se na pojišťovnictví.
Pokračování 7 / 11
Steve Bould (1988 – 1999)
Ve třetím kole FA Cupu v roce 1993 narazil Arsenal na Yeowill Town. Obránce Steve Bold se občas ocital doslova v obležení soupeřových hráčů. (Foto: Profimedia.cz)
Jedenáct let, 372 zápasů – to je bilance Steva Bouda v Arsenalu. Odchovanec Stoke City si v domovském klubu už v mládí získal reputaci jednoho z nejlepších obránců ve druhé divizi a bylo jasné, že neunikne pozornosti bohatých oddílů z nejvyšší soutěže. O jeho podpis bojoval Everton s Arsenalem, Bould se nakonec rozhodl pro Kanonýry, kam přestoupil za 390 tisíc liber.
Hned v premiérové sezoně pomohl Arsenalu k zisku mistrovského titulu. Pocity vítěze anglické ligy si pak zopakoval ještě dvakrát. Dvakrát také vyhrál FA Cup, jedenkrát se radoval z vítězství v Ligovém poháru a v Poháru vítězů pohárů.
V roce 1999 opustil Bould Highbury a poslední sezonu kariéry strávil v Sunderlandu. Od roku 2001 opět pracoval v Arsenalu, tentokrát jako trenér mládežnických týmů v roce 2013 se stal asistentem kouče Arsene Wengera a nyní pracuje jako hlavní kouč týmu do 23 let.
Pokračování 8 / 11
Nigel Winterburn (1987 – 2000)
Nigel Winterburn a Martin Hayes (vlevo) poté, co Arsenal v roce 1988 prohrál ve finále FA Cupu s Lutonem. (Foto: Profimedia.cz)
Během třinácti sezon odehrál Nigel Winterburn v dresu Arsenalu 584 zápasů. Začínal v Birminghamu, odkud se přesunul do Oxfordu a v roce 1983 zamířil do Wimbledonu. V roce 1986 postoupil s týmem do nejvyšší soutěže. V každé ze čtyř sezon, které v klubu odehrál, se stal podle hlasování fanoušků nejlepším hráčem roku.
V létě 1987 získal Winterburna za 350 tisíc liber Arsenal a klub toho patrně nikdy nelitoval, protože spolehlivý levý obránce byl klíčovou postavou týmu, který posbíral řadu cenných trofejí. V roce 2000 opustil klub a zamířil za 250 tisíc liber do West Hamu, kde strávil poslední tři sezony aktivní hráčské kariéry.
Pokračování 9 / 11
Tony Adams (1983 – 2002)
Pan Arsenal. Přezdívka Tonyho Adamse hovoří za vše. (Foto: Profimedia.cz)
Tony Adams se upsal Arsenalu už ve čtrnácti letech a debut v prvním týmu si odbyl v roce 1983, tři týdny po oslavě sedmnáctých narozenin. V dalších sezonách dostával stále víc příležitostí a v roce 1986 už byl klíčovým hráčem mužstva. V roce 1988 se stal kapitánem týmu a zůstal jím až posledního utkání, které odehrál o čtrnáct let později v roce 2002.
V Arsenalu zažil zlatou éru, během níž vybojoval čtyři ligové tituly, tři trofeje v FA Cupu a vítězství v Poháru vítězů pohárů. Celou tu dobu však měl ve skříni kostlivce v podobě návyku na alkohol. I proto často plnily bulvární tisk jeho výstřelky z nočních klubů či zprávy o autech nabouraných v opilosti. Čtyři měsíce dokonce strávil ve vězení. V roce 1996 podstoupil úspěšné léčení a boj s alkoholem popsal ve své autobiografii.
Adams je dodnes jediným hráčem v historii anglického fotbalu, který dokázal jako kapitán získat tituly ve třech různých dekádách. Ne náhodou získal přezdívku „Mr. Arsenal.“ V roce 2004 byl uveden do anglické fotbalové síně slávy.
Pokračování 10 / 11
Lee Dixon (1988 – 2002)
Je 11. května 2002 a Lee Dixon hraje poslední utkání v dresu Arsenalu. (Foto: Profimedia.cz)
Za čtrnáct let odehrál Lee Dixon v dresu Gunners 619 zápasů. Ještě když hrával v polovině osmdesátých let ve Stoke City, upoutaly jeho výkony skauty Arsenalu natolik, že klub s pravým obráncem podepsal smlouvu. V následujících letech se stal pilířem zadních řad a výraznou měrou přispěl k úspěchům, kterých Kanonýři v devadesátých letech minulého století dosáhli.
Spolu s Tony Adamsem, Martinem Keownem, Nigelem Winterburnem a Stevem Bouldem tvořili ve své éře patrně nejlepší defenzivní klubovou řadu na světě. „Jako jednotlivci jsme určitě nebyli nejlepšími hráči na světě, ale všechny nedostatky každého z nás vykompenzovaly přednosti těch ostatních. Pokud se někomu zrovna nedařilo, ostatní hráli za něj,“ řekl jednou Dixon, který má ve vitríně čtyři zlaté medaile za vítězství v anglické lize, tři z FA Cupu, dva za výhru Ligového poháru a jednu za vítězství v Poháru vítězů pohárů.
Pokračování 11 / 11
Martin Keown (1981 – 2004)
Takhle se v květnu 2004, za doprovodu svých synů, kteří nesli pohár pro mistra Premier League, a za potlesku spoluhráčů i tribun loučil Martin Keown. (Foto: Profimedia.cz)
Do Arsenalu přišel Martin Keown jako patnáctiletý mladíček v roce 1981. O pět let později sice odešel za 200 tisíc liber jako „neperspektivní“ do Aston Villy, ale pak se přes Everton do klubu opět vrátil. Od roku 1993 do roku 2004 byl oporou Kanonýrů.
Nepostradatelným se stal i pro anglickou reprezentaci, v níž odehrál 43 zápasů a vstřelil dvě branky. V Arsenalu toho zvládl podstatně víc. Když se loučil, měl ve statistikách 449 odehraných utkání a na kontě tři anglické tituly, tři trofeje z FA Cupu a vítězství v Poháru vítězů pohárů.