Detroit Red Wings je jedním z nejslavnějších, nejúspěšnějších a nejpopulárnějších hokejových klubů na světě. Během uplynulých desítek let v něm hrála řada excelentních hokejistů a jen těžko bychom hledali toho nejlepšího. Ale můžeme říct, kdo je tím vůbec nepopulárnějším.
Sestavování žebříčků NEJ je sice zábavnou záležitostí, ale vždycky je to chůze po tenkém ledě. Je třeba brát v potaz tolik hledisek a faktorů, že se dva lidé nikdy nedoberou stejného výsledku. Někdo víc preferuje vůdčí schopnosti, jiný technické dovednosti, další zase počet vyhraných trofejí.
Co ale třeba najít hokejisty, kteří byli „nejpopulárnější?“ Popularita se sice nedá exaktně změřit, ale na portálu freep.com provedli zajímavý průzkum mezi fanoušky Detroitu, aby zjistili, který hráč má u nich největší sympatie. Formou minisoubojů ve stylu v play-off nechávali čtenáře hlasovat a jako na tenisovém turnaji došli dva nejoblíbenější hráči až do finále. Jak to nakonec dopadlo, zjistíte v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 9
8. Henrik Zetterberg (Švédsko)
Co lze napsat o Henriku Zetterbergovi, aniž by to už nebylo někdy dříve napsáno? Takže si to shrňme. V roce 2003 se stal nováčkem sezony, když v základní části nasbíral v 79 zápasech 44 bodů. O pět roků později zvedl nad hlavu Stanley Cup a získal Conn Smythe Trophy.
V roce 2006 se stal mistrem světa, ve stejném roce pomohl Švédsku k vítězství na olympiádě v Turíně. Je jedním z pouhých devětadvaceti hráčů Triple Gold Clubu, kterým se podařilo posbírat všechny tři nejcennější hokejové trofeje.
V NHL odkroutil patnáct sezon v dresu Detroitu, z toho šest jako kapitán týmu, a stal se jednou z klubových legend. To není špatné na chlapíka, kterého si klub v draftu roku 1999 vybral až v sedmém kole jako 210. v pořadí…
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 9
7. Vladimír Konstantinov (Rusko)
Jen šest sezon stačil odehrát ruský obránce Vladimír Konstantinov v dresu Detroitu. V roce 1997 pomohl týmu k zisku Stanley Cupu, ale jeho skvěle rozjetá zámořská kariéra se zhroutila po těžké autohavárii.
Konstantinov po nehodě strávil několik týdnů v komatu a 16 let byl závislý na invalidním vozíku. Právě na něm dostal v roce 1998 od spoluhráčů do klína Stanley Cup, který tehdy obhájili. Dojemná scéna obletěla celý svět. Před pár lety se Konstantinov s pomocí chodítka opět postavil na nohy. Fanoušci Detroitu na něho nezapomněli.
Pokračování 4 / 9
6. Brendan Shanahan (Kanada)
Kanadský útočník Brendan Shanahan působil v Detroitu „jen“ devět sezon z celkových dvaceti, které odehrál v NHL, zanechal však v klubu hodně výraznou stopu. Třikrát pomohl Rudým křídlům ke Stanley Cupu.
V žádném ročníku základní části, jež strávil v Detroitu, nenastřílel nikdy méně než 25 branek a neposbíral míň než 50 kanadských bodů. Osmkrát si zahrál v All-Star Game a dodnes je jediným hokejistou v historii NHL, který nastřílel v kariéře přes 600 gólů v základní části soutěže a zároveň nasbíral více než dva tisíce trestných minut.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 9
5. Pavel Dacjuk (Rusko)
V zámoří byl ruský centr Pavel Dacjuk věrný jedinému klubu. V Detroitu strávil čtrnáct sezon a celou dobu patří k nejlepším hráčům týmu.
V sedmatřiceti letech udělal za zámořskou kariérou tečku a v roce 2016 se vrátil do vlasti. Na své působení v NHL se ale může dívat s potěšením. V dresu Red Wings zvládl v základní části a v play-off odehrát 1110 zápasů, v nichž si do statistik připsal 1031 kanadských bodů. Dvakrát se ve městě automobilů radoval ze zisku Stanley Cupu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 9
4. Ted Lindsay (Kanada)
Měřil sice jen 173 centimetrů, ale žádný člověk na bruslích nebyl dost velký na to, aby si na něho netroufl. Přezdívka „Terrible Ted“ o mnohém vypovídá. Na tváři prý měl čtyři stovky jizev z pěstních soubojů, po seknutí hokejkou nebo od rány pukem. Kanaďan Ted Lindsay byl ostrý hoch, který však kromě tvrdosti uměl také parádně hrát hokej.
Do NHL naskočil syn brankáře Berta Lindsayho jako devatenáctiletý mladík v roce 1944 v dresu Detroitu, kde se časem zformovala jedna z nejslavnějších útočných trojic světového hokeje ve složení Howe, Abel, Lindsay. V roce 1950 vyhrála Rudá křídla Stanley Cup a trojice z prvního útoku skončila v kanadském bodování na prvních třech místech. O dva roky později pomohlo trio týmu k dalšímu Stanley Cupu a zanechala trvalou stopu v dějinách nejslavnější hokejové soutěže na světě.
Celkem se Lindsay radoval ze čtyř Stanley Cupů a v roce 1950 získal Art Ross Trophy. Odvahu však neprokazoval pouze na ledě, ale také mimo něj. Společně s Dougem Harveym dali dohromady skupinu hráčů, jež stála u zrodu organizace, která je dnes známá jako NHLPA, tedy hráčské odbory.
Jako odborový předák musel snášet nevybíravé útoky na svou osobu a ošklivé pomluvy, nakonec ho klub „vyštval“ do Chicaga, kde odehrál tři sezony, aby se na úplně poslední ročník NHL vrátil zpět do svého milovaného Detroitu, kde v roce 1965 ukončil kariéru. O jeho boji za založení NHLAP vznikl film nazvaný „Net Worth.“
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 9
3. Nicklas Lidström (Švédsko)
Švédský obránce Nicklas Lidström strávil celou kariéru v NHL v dresu Detroitu. S okřídleným kolem na hrudi odehrál dvacet sezon, ve kterých si připsal do statistik 1827 zápasů v základní části a v ply-off, v nichž nasbíral 1325 kanadských bodů. Fantastická bilance na chlápka, který měl v popisu práce hlavně bránění útoků soupeře.
S profesionální kariérou se rozloučil v roce 2012. Do té doby pomohl Detroitu ke čtyřem Stanley Cupům, sedmkrát získal Norris Trophy pro nejlepšího obránce soutěže a dvanáctkrát si zahrál All-Star Game. Fanoušci Red Wings ho budou jistě uctívat ještě dlouhé desítky let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 9
2. Steve Yzerman (Kanada)
Se ziskem 48 procent hlasů ve finálové anketě byl kanadský hokejista Steve Yzerman jen kousek od absolutního vrcholu. Čtyřnásobný vítěz Stanley Cupu byl rozeným vůdcem, skvělým bruslařem a excelentním střelcem. Strávil celou kariéru v Detroitu, kde odehrál 22 ročníků v nejprestižnější hokejové soutěži na světě. Ve své nejlepší sezoně (1988/89) nasbíral 155 bodů za 65 branek a 90 asistencí. Přes 100 bodů v základní části se dostal šestkrát v kariéře.
Doma ve vitríně má kromě dvou stříbrných medailí z mistrovství světa i zlato z olympiády v Salt Lake City. Jeho dres s číslem 19 byl vyřazen a vyvěšen ke stropu detroitské arény. Ještě ve své závěrečné sezoně 2005/06, kdy mu bylo 41 let, zvládl odehrát 61 zápasů, ve kterých posbíral 34 bodů za 14 branek a 20 asistencí.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 9
1. Gordie Howe (Kanada)
V hlasování fanoušků Detroitu na portálu freep.com o nejpopulárnějšího hráče klubu to vyhrál Kanaďan Gordie Howe. V závěrečné finálové anketě to ale bylo hodně těsné. Hlasovalo pro něho 52 procent respondentů.
Howe je pravděpodobně nejlepším pravým křídlem, které kdy hrálo tuto hru. Jeho jméno je opředeno mýty a legendami a v zámoří jej vzývají s patřičnou úctou.
Howe byl nesmírně houževnatý a tvrdý bojovník. Kdysi o něm v magazínu Sports Illustrated napsali, že je na ledě „primitivním divochem“, který nikdy nezůstal nikomu nic dlužen. Legendární je jeho incident s obráncem Toronta Bobem Baunem, který ho v roce 1957 zranil. Howe mu to vrátil o deset let později. Když ležel zkrvavený protihráč na ledě, stál nad ním říkal: „Teď jsme si kvit.“
„Mr. Hockey“ – tak se mu přezdívalo. Jeho hokejový talent byl obrovský. V nejlepším období jeho kariéry – mezi lety 1950 až 1960 - ho odborníci popisovali jako nejchytřejšího a nejtvořivějšího hráče, jaký se kdy narodil.
Howe bořil rekordy, ale ten nejobdivuhodnější je délka jeho kariéry. Hrál od roku 1946 a v NHL skončil v dresu Detroitu v roce 1971, když mu bylo 43 let. S hokejem ale nesekl. Vydržel bez něj jen dvě sezony a v roce 1973 naskočil do soutěže WHA, kde zvládl šest ročníků v týmech Houston Aeros a New England Whalers. V sezoně 1979/80 se v 51 letech vrátil do NHL a odehrál 80 zápasů za Hartford Whalers. Zaznamenal v nich 15 branek a 26 asistencí.
Čtyřikrát vyhrál Stanley Cup, třiadvacetkrát se dostal do All-Star týmu NHL a šestkrát získal Hart Trophy pro nejlepšího hráče soutěže. Podařilo se mu to v několika hokejových epochách, což je takřka neuvěřitelný výkon. Poprvé se tak stalo v roce 1951, naposled o 12 let později.
Foto: Profimedia.cz