Není nic výjimečného, když se fotbalista po skončení hráčské kariéry vydá na trenérskou dráhu. Z průměrných či podprůměrných hráčů se mohou vyprofilovat výborní kouči, ale také se může stát pravý opak - ze skvělých plejerů se stanou bídní trenéři.
Vynikajících fotbalistů, kteří se po odchodu do důchodu stali neméně skvělými trenéry, není mnoho. Pokusili jsme se z těchto výjimečných celebrit poskládat ideální jedenáctku. Hrála by v rozestavení 3-5-2 a post po postu ji najdete rozpitvanou v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 12
Brankář: Michel Preud’homme (Belgie)
Belgický gólman Michel Preud’homme sice nikdy nehrál v žádném velkoklubu typu Barcelony, Bayernu Mnichov či Liverpoolu, nicméně v osmdesátých letech minulého století nebylo na světě mnoho lepších chlapíků mezi brankovými tyčemi. V letech 1979 až 1994 nastřádal 58 startů v reprezentaci, s níž v roce 1980 vybojoval stříbro na mistrovství Evropy.
Svůj osud spojil jako hráč se třemi kluby. Prvních devět let profesionální kariéry strávil ve Standardu Lutych, s nímž vyhrál dvakrát belgický titul a v roce 1982 si zahrál ve finále Poháru vítězů pohárů. Dalších osm sezon hájil barvy Mechelenu, kde se radoval z dalšího belgického titulu a v roce 1988 pomohl k triumfu v Poháru vítězů pohárů a v Superpoháru UEFA. Posledních pět let byl hráčem Benfiky Lisabon.
Hráčskou kariéru ukončil Preud’homme v roce 1999 a už o dvě léta později byl jmenován hlavním koučem Standardu Lutych. V roce 2007 přivedl tým do finále belgického poháru a o rok později s ním vyhrál ligovou soutěž. V roce 2010 zvedl nad hlavu národní pohár znovu, tentokrát s celkem Gentu a o rok později triumfoval v nizozemském poháru s mužstvem Twente. Od roku 2013 vedl čtyři sezony Bruggy, s nimiž vyhrál opět belgický pohár, ligovou soutěž a Superpohár. Na jaře roku 2018 se vrátil do Lutychu, kde působil do léta roku 2020.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 12
Obránce: Laurent Blanc (Francie)
Francouzský obránce Laurent Blanc patřil neodmyslitelně do reprezentace galského kohouta během poslední dekády minulého tisíciletí. V roce 1998 se podílel na spanilé jízdě Francie za titulem mistrů světa a o dva roky později završil kariéru v národním týmu výhrou na evropském šampionátu.
Na klubové úrovni vyhrál francouzský pohár v barvách Montpellieru a Auxerre, se kterým se radoval i z titulu národních šampionů. Krásná léta strávil v Barceloně, kde pomohl v roce 1997 k vítězství v Poháru vítězů pohárů a v domácím poháru Copa del Rey.
Řadu úspěchů zaznamenal i jako trenér. V roce 2009 přivedl k mistrovskému titulu v Ligue 1 Bordeaux, s nímž vyhrál i Ligový pohár. Stejnou trofej vyválčil i v milionářském klubu Paris Saint-Germain, kde vyhrál tři ligové tituly v řadě. V letech 2008 a 2015 se stal nejlepším koučem v Ligue 1 a v roce 2009 si odnesl ocenění pro nejlepšího francouzského trenéra roku.
Po sezoně 2015/16 po vzájemné dohodě opustil PSG a bez angažmá byl až do roku 2020. Mohl si dovolit odpočívat a s hledáním nové práce nemusel pospíchat, neboť dostal odstupné ve výši 22 milionů eur. Následně si dvě sezony pěchoval bankovní konto jako trenér katarského klubu Al-Rayyan a naposled působil v Lyonu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 12
Obránce: Ronald Koeman (Holandsko)
Nizozemský obránce Ronald Koeman býval vyhlášeným kanonýrem. Legendární se staly jeho tvrdé a přesné pumelice z velkých vzdáleností. Hrával v Ajaxu Amsterdam, PSV Eindhoven a v roce 1989 přestoupil do Barcelony, kde strávil šest sezon. Kvůli podobě se slavným komiksovým hrdinou tam dostal přezdívku Tintin. V roce 1995 se vrátil zpět do Holandska, kde odehrál ještě dva roky ve Feyenoordu Rotterdam.
Čtyřikrát vyhrál holandskou i španělskou ligu, dvakrát Ligu mistrů, dvakrát se stal nizozemským fotbalistou roku. Trenérem je od roku 1997. A rovnou se stal asistentem u holandské reprezentace. Posléze vedl Vitesse Arnhem, Ajax Amsterdam, Benfiku Lisabon, PSV Eindhoven, Valenciu, AZ Alkmaar a Feyenoord Rotterdam a Southampton. Pak byl trenérem anglického Evertonu a od února 2018 měl pod palcem holandský národní celek, k němuž se po krátkém angažmá v Barceloně letos opět vrátil. Jako kouč se může pochlubit třemi tituly z nizozemské Eredivisie, vítězstvím v tamním poháru i triumfem v poháru španělském.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 12
Obránce: Darko Milanič (Slovinsko)
Obránce Darko Milanič má ve statistikách zapsáno 47 reprezentačních startů. Pětkrát oblékl dres Jugoslávie, drtivou většinu utkání však odehrál za Slovinsko. V devadesátých letech minulého století patřil mezi nejlepší evropské zadáky. Hráčskou kariéru rozdělil mezi Partizan Bělehrad a rakouský Sturm Graz - v obou klubech shodně strávil sedm sezon.
Ve sbírce úspěchů má titul z jugoslávské nejvyšší soutěže a s Partizanem vyválčil také dva triumfy v tamním poháru. Rakouskou Bundesligu vyhrál dvakrát a pohár třikrát.
Trenérskou dráhu odstartoval v Primorje a přes Goricu a Maribor se v roce 2013 dostal do Sturmu Graz, kde strávil sedm povedených let jako hráč. Odtud po roce zamířil do anglického Leedsu, ale od roku 2016 byl až do března 2020 opět doma ve Slovinsku, kde znovu vedl Maribor. Právě s tímto klubem dokázal pětkrát vyhrát tamní nejvyšší ligu, čtyřikrát zvítězil v pohárové soutěži a dvakrát triumfoval v domácím Superpoháru. V sezoně 2020/21 vedl Slovan Bratislava a nyní působí v Abu Dhabí.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 12
Defenzivní záložník: Pep Guardiola (Španělsko)
Španěl Pep Guardiola v tomto týmu skvělých hráčů, z nichž se vyklubali dobří trenéři, nemůže chybět. Jako hráč spojil svou kariéru především s Barcelonou, kde odehrál jedenáct sezon a vyhrál šest ligových titulů. Kromě toho dvakrát triumfoval v poháru Copa del Rey, v roce 1992 se radoval z vítězství v Poháru mistrů evropských zemí a o pět let později zvedl nad hlavu trofej pro vítěze Poháru vítězů pohárů. Ve sbírce má také zlatou medaili z olympijského turnaje v Barceloně.
Drahomír Kvasnička, Petr Sobol
Výčet jeho trenérských úspěchů není o nic menší. S Barcelonou vyhrál třikrát La Ligu, dvakrát přivedl tým k vítězství v Copa del Rey i v Lize mistrů a dvakrát také triumfoval s katalánským klubem na mistrovství světa klubů. Od sezony 2013/14 vedl německý Bayern Mnichov, který dokoučoval ke třem ligovým titulům, dvěma vítězstvím v poháru DFB-Pokal, triumfu v Superpoháru UEFA i prvenství na mistrovství světa klubů. Od ročníku 2016/17 se snaží rozšířit počet trofejí jako trenér anglického Manchesteru City. Dosud přivedl Citizens k patnácti trofejím, včetně pěti titulů v Premier League a triumfu v Lize mistrů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 12
Záložník: Diego Simeone (Argentina)
Aktuálně třiapadesátiletý Argentinec Diego Simeone je od roku 2011 koučem španělského Atlétika Madrid, kde strávil také pět sezon hráčské kariéry. V méně slavném madridském klubu zvládl jednou vyhrát španělský titul a jednou se radoval z vítězství v poháru Copa del Rey.
Další hráčské úspěchy přidal v Itálii. S Interem Milán vyhrál v roce 1998 Pohár UEFA, v Laziu se zasloužil o vítězství v ligové soutěži, v domácím poháru Copa Italia i v Superpoháru UEFA. Jako argentinský reprezentant získal stříbro na olympiádě v roce 1996, vyhrál Konfederační pohár a dvakrát mistrovství Jižní Ameriky Copa America.
Coby trenér nejdříve přivedl k ligovým titulům argentinské celky Estudiantes a River Plate. Pak se vydal dobývat Evropu. S Atlétikem Madrid vyhrál v roce 2012 a 2018 Evropskou ligu i Superpohár UEFA, v letech 2014 a 2021 se radoval ze španělského titulu. Tým přivedl už dvakrát do finále Ligy mistrů, pokaždé ale jeho hoši prohráli v souboji s městským rivalem Realem.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 12
Záložník: Carlo Ancelotti (Itálie)
Jako hráč rozdělil Carlo Ancelotti kariéru mezi tři italské týmy. Nejdříve hrál tři sezony v Parmě, pak kopal osm let za AS Řím a posledních pět ročníků hájil barvy AC Milán. V Parmě se z žádné trofeje neradoval, vynahradil si to ale v dalších dvou klubech.
V Římě vyhrál jednou Serii A, čtyřikrát italský pohár a zahrál si (neúspěšně) ve finále Poháru mistrů evropských zemí. S Rossoneri ale ve stejné soutěži triumfoval v letech 1989 a 1990 a k tomu se dvakrát radoval z titulu ligových šampionů. Na reprezentační úrovni sehrál 26 zápasů v roce 1990 pomohl k bronzovým medailím na mistrovství světa.
Trenérskou dráhu odstartoval v roce 1995 v Reggianě, po roce už byl koučem Parmy a za další dvě sezony vedl Juventus Turín. Z první velké trofeje se však radoval až v Miláně. S AC vyhrál dvakrát Ligu mistrů, mistrovství světa klubů, italskou Serii A i domácí pohár. Následoval odchod do Anglie, kde přivedl v roce 2010 k mistrovskému titulu Chelsea. Na kontě má také titul z francouzské Ligue 1 (Paris Saint-Germain), španělské La Ligy (Real Madrid) a také vítězství v německé Bundeslize s Bayernem Mnichov. V roce 2018 se stal lodivodem italské Neapole, odkud v lednu 2019 zamířil do Evertonu. Nyní opět vede Real Madrid.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 12
Záložník: Antonio Conte (Itálie)
Záložník Antonio Conte se stal v 90. letech minulého století a na začátku nového tisíciletí ikonou Juventusu Turín. Dvacetinásobný italský reprezentant má doma ve vitríně stříbro z mistrovství světa v roce 1994 a stejný kov z evropského šampionátu, který se uskutečnil o šest let později. Se Starou dámou vyválčil pět titulů v Serii A, vyhrál Ligu mistrů, Pohár UEFA, Superpohár UEFA i italský pohár.
Na úspěšnou kariéru hráče zvládl navázat i v roli trenéra. Upozornil na sebe v sezoně 2008/09, kdy přivedl do Serie A provinční Bari. Od sezony 2011/12 dokázal získat s Juventusem tři ligové tituly v řadě a dvakrát vyhrál italský Superpohár. Od roku 2014 byl Conte trenérem reprezentace Squadry Azzury, s níž se však po Euru ve Francii rozloučil a zamířil do Chelsea. S londýnským klubem hned ve své premiérové sezoně na ostrovech vyválčil mistrovský titul. Od léta 2019 byl až do konce sezony 2020/21 koučem Interu Milán, s nímž vyhrál italskou ligu a postoupil do finále Evropské ligy. Naposled vedl Tottenham Hotspur.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 12
Ofenzivní záložník: Zinedine Zidane (Francie)
Mistr světa i Evropy, vítěz Ligy mistrů a trojnásobný držitel ocenění Nejlepší světový hráč roku zakončil profesionální kariéru po finále mistrovství světa v roce 2006, které vstoupilo do historie fotbalu. Zizu, jak se mu všeobecně říkalo, v něm v nastaveném čase udeřil hlavou do hrudi Itala Materazziho, uviděl červenou kartu musel předčasně pod sprchy. Francie boj o titul prohrála, Zinedine Zidane byl ale přesto vyhlášen nejlepším hráčem šampionátu.
V jeho hře nikdy nechyběla vášeň, obrovské nasazení, kreativní myšlení, dokonalá technika a vůle po vítězství. Kombinace těchto prvků z něho dělá jednoho z nejúžasnějších fotbalistů všech dob a je charakteristická i v jeho trenérské kariéře. V ní dokázal s Realem Madrid vyhrát dvakrát Superpohár UEFA, mistrovství světa klubů a španělskou La Ligu. V roce 2018 se stal prvním koučem v novodobé historii Champions League, který v milionářské soutěži vyhrál tři tituly v řadě.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 12
Útočník: Jürgen Klinsmann (Německo)
Jürgen Klinsmann je jednou z největších legend německého fotbalu. Světový šampion a mistr i vicemistr Evropy vystřídal během hráčské kariéry dres osmi klubů, nejvýraznějších úspěchů však dosáhl v milánském Interu a v Bayernu Mnichov. S italským celkem vyhrál Pohár UEFA v roce 1991, s bavorským týmem se ve stejné soutěži radoval z výhry o pět let později. V další sezoně se dočkal i německého titulu.
Kromě týmových trofejí získal Klinsmann i řadu individuálních ocenění. Jeho největším trenérským úspěchem je třetí místo na mistrovství světa v roce 2006, k němuž přivedl německou reprezentaci, a vítězství v Gold Cupu, v němž triumfoval s národním týmem Spojených států, který vedl od roku 2011 do roku 2016. Na přelomu let 2019 a 2020 byl deset týdnů koučem Herthy Berlín a pak byl tři roky bez angažmá. Od února je lodivodem jihokorejské reprezentace.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 12
Útočník: Ernesto Valverde (Španělsko)
Byť odehrál Ernesto Valverde jen jediné utkání ve španělské reprezentaci, býval to nesmírně kvalitní fotbalista. Během osmdesátých a devadesátých let minulého století oblékal mimo jiné dresy obou barcelonských rivalů, nejdelší část kariéry však strávil v Bilbau. S Barcelonou vyválčil v roce 1990 pohár Copa del Rey, o rok dříve se v katalánském velkoklubu podílel na triumfu v Poháru vítězů pohárů. S Espanyolem se zase probojoval až do finále Poháru UEFA.
Hráčskou kariéru ukončil v roce 1997 a už o čtyři roky později stál jako asistent u lavičky v Bilbau, jež záhy vedl jako hlavní kouč. Posléze trénoval Espanyol, Villarreal, Valencii či řecký Olympiakos. Od léta roku 2017 vedl až do ledna 2020 Barcelonu. Pak čekal dva roky na lukrativní nabídku a dostal ji opět z Bilbaa. Mezi jeho největší trenérské úspěchy patří postup do finále Poháru UEFA, kde však stejně jako v roli hráče pohořel. Třikrát vyhrál řeckou ligu a Barcelonu přivedl dvakrát k mistrovskému titulu i vítězství v poháru Copa del Rey.
Foto: Profimedia.cz