Brazílie je dlouhodobě považována za zemi, kde se rodí fotbalové legendy. Jihoamerický obr produkuje zřejmě největší počet talentů na planetě. Dokonce tolik, že jim vlastní kontinent nestačí a hrají snad ve všech světových soutěžích.
Čím by byl světový fotbal bez míčových kouzelníků z Brazílie? Mezi největšími legendami tohoto sportu figuruje pěkná řádka „kanárků“. V následujících kapitolách najdete deset největších osobností, které tato jihoamerické země dala světu.
Pokračování 2 / 11
10. Zico
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se o něm psalo jako o „novém“ nebo také „bílém“ Pelém. Zcela zaslouženě.
Přestože se stal Zico jedním z nejlepších hráčů fotbalové historie, na rozdíl od Pelého s Brazilci nikdy nezískal titul mistrů světa. V roce 1978 k němu byl nejblíže, ale Kanárci vybojovali na šampionátu v Argentině jen bronz.
O čtyři roky později ve Španělsku balili dokonce už po druhé fázi turnaje, když je o postup do semifinále připravili v nezapomenutelném utkání Italové. A za další čtyři roky v Mexiku skončila brazilská pouť ve čtvrtfinále po dechberoucím střetnutí s Francií, které rozhodoval až penaltový rozstřel.
Na klubové úrovni odehrál během třiadvaceti sezon subtilní ofenzivní záložník téměř sedm stovek utkání, ve kterých nastřílel 476 branek. V reprezentaci nastoupil k 72 zápasům, v nichž dal 52 gólů. To je bilance, kterou se může chlubit málokterý hráč.
Zico byl oslnivým fotbalovým talentem, který uměl střílet góly všemi možnými způsoby. Byl to prostě plejer, jaký se rodí jednou za pár desítek let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 11
9. Rivaldo
Rivaldova fotbalová kariéra trvala neuvěřitelných 24 let a připomíná pohádkový příběh o tom, jak podvyživený a hladový kluk z chudinské favely ve městě Recife ke slávě přišel. Na přelomu tisíciletí patřil Rivaldo k nejlepším a nejrespektovanějším hráčům na světě a mnohé dnešní hvězdy o něm hovoří jako o svém vzoru.
Během fotbalového života na sebe oblékl dres 14 klubů na čtyřech kontinentech. Jeho poslední štací byl třetiligový brazilský celek Mogi Mirim. Konec ohlásil nedlouho poté, co si zahrál na hřišti se svým synem Rivaldinhem.
Ve statistikách už Rivaldo navždy zůstane jako mistr světa z roku 2002 a vítěz Zlatého míče z roku 1999. Nesmazatelně se zapsal také do klubové historie Barcelony, s níž dvakrát vyhrál španělskou ligu. Ve žlutomodrém brazilském dresu odehrál 74 zápasů, v nichž nastřílel úctyhodných 34 branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 11
8. Cafu
Kromě kratičké anabáze ve španělské Zaragoze hrál brazilský obránce Cafu až do 27 let ve své domovině a do Evropy se v roce 1997 vypravil už jako mistr světa (1994) a jihoamerický šampion (1997). Jeho zaměstnavatelem se stal AS Řím, kde strávil šest let a podílel se na vítězství italského titulu v roce 2001.
Během angažmá na Apeninském poloostrově si Cafu vysloužil přezdívku Il Pendolino (Rychlík) a v roce 2003 si to namířil po vypršení smlouvy v hlavním městě do konkurenčního AC Milán. V barvách Rossoneri vyhrál svůj druhý italský titul (2004) a o tři roky později zvedl nad hlavu i trofej pro vítěze Ligy mistrů.
V roce 2008 ukončil úspěšnou kariéru jako dvojnásobný mistr světa. Ve finále světového šampionátu si zahrál třikrát. V národním týmu odehrál mezi lety 1990 až 2006 142 zápasů a vstřelil pět branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 11
7. Kaká
Elegantní – tak by mohla znít charakteristika herního projevu Brazilce Kaká, jehož mnozí experti a fanoušci považovali za fotbalového génia. Nejlepší léta na klubové scéně strávil v AC Milán. S italským velkoklubem vybojoval titul v Serii A (2004), vyhrál Ligu mistrů (2007) a triumfoval na mistrovství světa klubů (2007).
Úspěchy sklízel také na mezinárodní scéně. V roce 2002 pomohl Kanárkům k zisku titulu mistrů světa a dvakrát zvedl nad hlavu Konfederační pohár FIFA (2005 a 2009). V roce 2007 získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa.
Těžkou ránu, z níž se už nikdy pořádně nevzpamatoval, dal jeho kariéře přestup do Realu Madrid v roce 2009. Ve španělském klubu se neprosadil nastálo do sestavy, a i když se během čtyř let s Bílým baletem jednou radoval ze zisku mistrovského titulu, byly to fotbalově nepovedené roky. Pak se vrátil do AC Milán, ale už to nebyl ten fenomenální hráč, na něhož si fanoušci Rossoneri pamatovali.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 11
6. Neymar
V roce 2017 se stal útočník Neymar nejdražším fotbalistou v historii, když za něho francouzský klub Paris Saint-Germain vyplatil Barceloně neuvěřitelných 222 milionů eur. Někteří možná budou namítat, že do této elitní společnosti nejlepších Brazilců ještě nepatří a dostane se do ní, až potvrdí svou výjimečnost v průběhu další kariéry, ale v případě tohoto borce jde o tak velký fotbalový talent, že ho sem bez výčitek svědomí zařazujeme.
Neymar ještě nevyhrál mistrovství světa, ale ve 30 letech má stále ještě čas na to, aby to dokázal. Ve sbírce reprezentačních úspěchů má však titul z jihoamerického šampionátu v roce 2011, triumf z Konfederačního poháru (2013) a v roce 2016 přivedl na olympiádě v Rio de Janeiru Kanárky ke zlatým medailím.
Na klubové scéně už toho také dokázal hodně – je trojnásobným brazilským šampionem s celkem Santos, vítězem Copa Libertadores, dvakrát triumfoval s Barcelonou ve španělské La Lize, třikrát zvedl nad hlavu pohár Copa del Rey, radoval se z výhry v Lize mistrů i na mistrovství světa klubů. S PSG už vyválčil jedenáct trofejí včetně čtyř mistrovských titulů. Vzhledem k tomu, že může mít před sebou ještě pár let kariéry (pokud ji nezhatí nějaké vážné zranění), v tomto žebříčku se v budoucnosti možná posune o nějaký kus nahoru.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 11
5. Romário
Kariéra brazilského útočníka Romária je protkána velkými úspěchy. Subtilní fotbalista , který je odchovancem klubu Vasco da Gama, se vypravil v roce 1988 do Evropy, kde si vydobyl jméno v dresu Eindhovenu, s nímž vybojoval třikrát mistrovský titul. V dresu nizozemského klubu dal ve 107 ligových zápasech 96 branek a vysloužil si angažmá v Barceloně, kam si ho vytáhl tehdejší kouč Johan Cruijff.
Při příchodu do katalánského velkoklubu sebevědomě ohlásil, že v premiérové ligové sezoně na Camp Nou nastřílí rovných třicet branek, a to taky splnil. Stačilo mu na to 33 zápasů a na konci ročníku 1993/94 se radoval z titulu španělského šampiona. V dresu Barcy zaznamenal pět hattricků, včetně jednoho do sítě Realu Madrid.
Jeho angažmá v Barceloně však neskončilo slavně. Po nesrovnalostech s trenérem opustil klub v lednu roku 1995 a zamířil zpátky do Jižní Ameriky. To už se mohl chlubit titulem mistra světa, který pomohl Kanárkům vybojovat na šampionátu ve Spojených státech. Ve stejném roce získal Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety.
Po odchodu z Pyrenejského poloostrova se Romário vrátil do Evropy už jen ke dvěma epizodním angažmá ve Valencii, jinak válel ve své domovině a tři utkání odehrál v Kataru. Ve 40 letech si zahrál v americké Major League Soccer a v dresu Miami se stal jednou z největších hvězd soutěže. I v pokročilém věku předváděl pozoruhodné výkony a střílel gól za gólem. V 25 ligových zápasech jich nasázel devatenáct. Poslední soutěžní utkání odehrál v dresu brazilského celku América, když mu bylo 43 let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 11
4. Ronaldo
Pamatujete, jak se před lety loučil exhibičním zápasem obtloustlý Brazilec s fotbalem a nedokázal trefit branku ani z těch největších šancí? To už byl úplně jiný Ronaldo než ten, který zářil na přelomu tisíciletí v dresech Eindhovenu, Barcelony, Interu Milán, Realu Madrid nebo milánského AC.
Říkalo se, že Ronaldo je největší brazilská hvězda od dob Pelého. Přezdívalo se mu Fenomén a on oprávněnost této přezdívky dokazoval v každém utkání. Díky své rychlosti, schopnosti driblovat a střeleckým instinktům je dodnes považován za jednoho z nejlepších hráčů v moderní historii fotbalu V národním týmu hrál od roku 1994 do roku 2002, získal dva tituly mistra světa a je dvojnásobným držitelem Zlatého míče pro nejlepšího hráče planety (1997 a 2002).
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 11
3. Garrincha
Mnohými odborníky je Brazilec Garrincha považován za nejlepšího dribléra všech dob. Subtilní křídlo si dělalo z obránců soupeře dobrý den. V jeho technickém rejstříku bylo tolik triků a fíglů, že nikdo nemohl tušit, co v kterém okamžiku právě provede.
Když v letech 1958 a 1962 vyhrála Brazílie mistrovství světa, měl na tom Garrincha pokaždé lví zásluhu. Byl to fotbalový bavič, který nevynechal jedinou příležitost, kdy mohl zvednout diváky ze sedadel nějakým drzým kouskem. A to všechno zvládal i s tělesnou vadou. Narodil se totiž s deformací páteře a jeho pravá noha byla o pár centimetrů kratší než levá.
V prokladu k jeho fotbalovým úspěchům byl osobní život. Po svém otci zdědil kladný vztah k alkoholu a ten ho také přivedl do hrobu. Mezitím kvůli etanolu se musel vypořádat řadou finančních i manželských problémů, způsobil několik vážných silničních nehod, dokonce i smrtelných. Zemřel v lednu roku 1983 na cirhózu jater. Navzdory tomu, že v posledních letech života byl naprostou fyzickou i duševní troskou a zdálo se, že byl zapomenut, jeho pohřební průvod lemovaly v ulicích Rio de Janeira miliony fanoušků.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 11
2. Ronaldinho
Když měl svůj den, byl Brazilec Ronaldinho božský a nepřekonatelný. Na cestě k brance dělal z protihráčů jen nebohé panáky a statisty.
Ronaldinho odcházel do fotbalového důchodu jako král, který vyhrál prakticky všechny trofeje, které byly k mání. Výčet všech by byl delší než týden před výplatou, takže zmíníme jen ty nejdůležitější. V roce 2005 získal prestižní Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu planety, o tři roky dříve se stal mistrem světa, dvakrát byl vyhlášen nejlepším hráčem na světě, s Barcelonou vyhrál Ligu mistrů a dva španělské tituly, v AC Milán zvedl nad hlavu trofej pro vítěze Serie A.
Mnozí mohou možná namítat, že jeho kouzelnické kousky s míčem se nijak výrazně neliší od těch, které předváděl Diego Maradona nebo jež dnes provádí na hřišti Lionel Messi, ale R10 byl jiný. V jeho hře byla totiž vždycky až dětská nevázanost, drzost a osvěžující radost.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 11
1. Pelé
O Pelém byly už popsány tuny papíru. Ani dlouhá léta poté, co Edson Arantés do Nascimento ukončil profesionální kariéru, jeho sláva nepohasíná. Pro ty, kdo pamatují kousky, jež prováděl na hřišti, je to pochopitelné. Většina současných fanoušků však Pelého nikdy hrát neviděla.
Jeho kariéra skončila v roce 1977 v americkém klubu New York Cosmos. Angažmá v USA inspirovalo celou řadu dalších hráčů, ale také miliony dětí po celé zemi. Nejslavnější hráč fotbalové historie se stal prvním významným velvyslancem tohoto sportu ve Spojených státech a nastartoval tam jeho boom. Pelého totiž postupně následovaly další hvězdy.
Nejlepší fotbalové roky strávil v brazilském Santosu (1956 až 1974). Tři tituly mistra světa posbíral v rozmezí dvanácti let mezi roky 1958 až 1970. Během kariéry nastřílel Pelé neuvěřitelných 1280 gólů, ve čtrnácti zápasech, které odehrál na mistrovství světa, jich dal dvanáct. V březnu roku 2002 byl vydražen dres, ve kterém odehrál mistrovství světa v roce 1970 za 220 850 dolarů. Od roku 1995 do roku 1998 byl Pelé brazilským ministrem sportu.
Foto: Profimedia.cz