Není pochyb o tom, že Jaromír Jágr je nejlepším českým hokejistou, jakého kdy tato země měla. A soudě podle statistik a vyhraných trofejí, které rámují jeho kariéru, patří k nejlepším hráčům v historii tohoto sportu.
V dlouhých dějinách hokeje se dá najít spousta fantastických hráčů, kteří hráli na pravém křídle. Jaromír Jágr je jedním z nich. Pokusili jsme se dát do kupy výběr těch nejlepších z nejlepších.
V následujících kapitolách najdete 14 nejfenomenálnějších hokejových pravých křídel, která se kdy proháněla mezi mantinely. Pokud máte pocit, že v něm někdo chybí (nebo přebývá), případně byste pořadí poskládali jinak, napište svůj názor do diskuse.
Pokračování 2 / 15
14. Yvan Cournoyer (Kanada)
Kanaďan Yvan Cournoyer odehrál celou kariéru v NHL v dresu Montrealu Canadiens. Během šestnácti sezon mezi lety 1964 až 1979 patřil k absolutní světové špičce a na postu pravého křídla prakticky neměl konkurenci. Zaznamenal 25 a více gólů v základní části ve dvanácti po sobě jdoucích sezonách.
Byl to vynikající a rychlý bruslař, čímž vyvažoval nevysoký vzrůst, a kromě toho měl pověst specialisty na přesilovky. Při hře v přečíslení byl smrtelně nebezpečný. Během kariéry nastřílel více než 150 přesilovkových gólů.
Možná nejlepší chvíle v jeho kariéře přišly v play-off v roce 1973, kdy nastřílel v 17 zápasech 15 branek a získal Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče vyřazovacích bojů. Cournoyer vyhrál s Montrealem desetkrát Stanley Cup a byl také členem kanadské reprezentace, která sehrála s tehdejším výběrem Sovětského svazu Sérii století. V roce 1982 byl uveden do Hokejové síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 15
13. Andy Bathgate (Kanada)
Navzdory těžkému zranění, které utrpěl ještě v juniorském věku, se stal Andy Bathgate hokejovou legendou. I s ocelovou destičkou pod levým kolenem patřil v padesátých a šedesátých letech minulého století k nejlepším pravým křídlům na planetě.
Bathgate měl obrovský talent. Když měl na hokejce puk, dokázal s ním skoro zázraky. Častokrát se sám prokličkoval až před branku a skóroval. V sezoně 1958/59 nastřílel 40 branek, posbíral 88 bodů získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL. Byl prvním hráčem New York Rangers, který se objevil na obálce magazínu Sports Illustrated.
Přestože strávil jedenáct sezon v Madison Square Garden, prstenu pro vítěze Stanley Cupu se dočkal až po výměně do Toronta v roce 1964. Do hokejové síně slávy byl uveden v roce 1968.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 15
12. Pavel Bure (Rusko)
Není to náhoda, že Pavel Bure dostal přezdívku „Ruská raketa.“ Když do toho šlápl, nikdo jeho rychlosti na ledě nestačil. Navíc dokázal i v pekelném tempu perfektně kontrolovat puk. Nikdo snad nedával tak rád góly jako on. Byl to jeden z mála ryzích střelců s talentem od pánaboha. Diváci často sledovali jeho úžasné kousky s pusou dokořán.
V draftu NHL se v roce 1989 dočkal až v šestém kole jako 113. hráč v pořadí. Když hrál po příchodu z CSKA Moskva v roce 1991 svůj první zápas za Vancouver, nedal sice gól, ale naprosto ohromil fanoušky klubu svým bleskovým pohybem po kluzišti. Po letech paběrkování měli Canucks v kádru opět superhvězdu.
Ačkoli nebyl žádný obr (měřil 180 cm), vyznačoval se Bure ohromnou silou a úžasnou stabilitou. V zásobě měl arzenál triků, kterými dokázal obelstít každého obránce a jeho střela zápěstím i golfovým úderem byla smrtelná. Na ledě se pohyboval s bezstarostnou nenuceností, což kontrastovalo s jeho instinktem dravce. Když bylo třeba, pustil se nebojácně i do pěstního souboje a častokrát dokázal hrát i se zraněním.
Stejně jako řada jiných velkých hráčů byl Bure tak trochu sobec. Častokrát si vzal puk a snažil se projít přes obranu sám. Když se mu to podařilo, byla to pokaždé skvostná podívaná, ale ne vždy to vyšlo. Jedno z utkání, které vešlo do historie, sehrál na olympiádě v Naganu, kde nastřílel do sítě Finska pět branek, což je dodnes nepřekonaný rekord.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 15
11. Charlie Conacher (Kanada)
Kanaďan Charlie Conacher byl jednou z prvních velkých hokejových hvězd a předznamenal příchod Bobbyho Hulla, Gordieho Howa či Wayna Gretzkyho. Byl to velký a silný hráč s tvrdou střelou, před níž se brankáři třásli strachem. Ne náhodou dostal přezdívku „The Big Bomber.“
Během kariéry se stal pětkrát v rozpětí šesti let nejlepším střelcem NHL a dvakrát vyhrál kanadské bodován soutěže. V roce 1961 byl uveden do Hokejové síně slávy. Zemřel v roce 1967 ve věku 58 let.
Pokračování 6 / 15
10. Bill Cook (Kanada)
Kanaďan Bill Cook byl dlouhá léta považován za nejlepší pravé křídlo všech dob a někteří odborníci to o něm tvrdí dodnes. Byl to mimořádně dobrý střelec. Ve 474 zápasech v NHL, kde hrál v letech 1926 až 1937 za New York Rangers, nastřílel 229 branek.
Cook hrál podobným stylem jako legendární Gordie Howe – tvrdě a fyzicky. Přitom to byl také skvělý technik s čichem na góly. Do Hokejové síně slávy byl uveden v roce 1952. Zemřel 6. dubna 1986.
Pokračování 7 / 15
9. Teemu Selänne (Finsko)
Teemu Selänne je pro Finy tím, čím je pro české fanoušky Jaromír Jágr – uctívanou hokejovou legendou. Když v roce 2013 oznámil, že si ve 43 letech prodlouží kariéru ještě o jednu sezonu, mnozí hokejoví příznivci zajásali, protože i v požehnaném sportovním věku byl stále velkým hráčem. Po sezoně 2013/14 už to ale definitivně zabalil a pověsil brusle na hřebík.
V roce 2002 řekl Selänne finským novinářům, že v Salt Lake City hraje na své poslední olympiádě. Od té doby ale zvládl odehrát v reprezentačním dresu hry v Turíně, ve Vancouveru a pak bojoval s týmem Suomi v Soči na své šesté olympiádě. V NHL odkroutil 21. sezon. Během nich se však radoval ze zisku Stanley Cupu pouze jedenkrát – v roce 2005 slavil trofej s Anaheimem.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 15
8. Sergej Makarov (Rusko)
Sergej Makarov byl v osmdesátých letech minulého století součástí „Rudé mašiny“, jak se tehdy přezdívalo neporazitelnému sovětskému výběru trenéra Viktora Tichonova. Tvořil spolu s Igorem Larionovem a Vladimirem Krutovem nejlepší útok tehdejší doby.
Makarov byl nesmírně rychlý a hbitý bruslař, který v soubojích jeden na jednoho málokdy prohrál. K tomu připočtěte smrtelně přesnou střelbu a máte ofenzivního zabijáka, z něhož šel strach.
Během jedenácti let, které odehrál v CSKA Moskva se v každé sezoně radoval ze zisku sovětského titulu. Jeho statistiky za toto období jsou ohromující – 519 zápasů, 322 gólů, 388 asistencí a 710 kanadských bodů. Kromě toho je dvojnásobným olympijským vítězem a osminásobným mistrem světa.
Je velká škoda, že se do NHL dostal až po skončení Studené války v roce 1989, kdy odešel z CSKA Moskva do Calgary Flames, protože by se pravděpodobně nesmazatelně zapsal do historie soutěže. I tak toho ale v zámoří dokázal dost. Odehrál tam 424 zápasů, v nichž nasbíral 384 kanadských bodů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 15
7. Brett Hull (USA)
Je těžké žít ve stínu slavného předka. Brett Hull je synem legendárního Bobbyho Hulla, ale dokázal se vymanit z otcova stínu a stal se stejně zářivou hvězdou jako on. Mnozí odborníci tvrdí, že byl dokonce lepším hokejistou než táta. A to si ho jako mladíka vybralo v roce 1984 Calgary až v šestém kole draftu jako 117. v pořadí.
Hull byl rozený snajpr. Možná ten nejlepší hokejový střelec, jaký se kdy proháněl po ledě. Nejpovedenější sezony prožil na přelomu osmdesátých a devadesátých let v St. Louis, kdy třikrát v řadě nastřílel aspoň sedmdesát branek. V sezoně 1990/91 to bylo neuvěřitelných 86 gólů v základní části a 11 v play-off. To je dodnes rekord NHL pro pravé křídlo. Pouze Wayne Gretzky dokázal v jedné sezoně nasázet víc branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 15
6. Bernie (Boom Boom) Geoffrion (Kanada)
Kanaďan Bernie Geoffrion si klidně mohl nechat patentovat svou tvrdou střelu. Jeho přezdívka „Boom Boom“ hovoří docela jasně o tom, že šlo o excelentního bombarďáka. Tvrdí se, že je to vynálezce „slapshotu, tedy golfového úderu, při němž se prohne hokejka po úderu na led jako luk a uvolněná energie udělí kotouči ďábelskou rychlost. Puky z Geoffrionovy hole létaly rychlostí kolem 150 kilometrů za hodinu.
V roce 1952 vyhrál Calder Trophy pro nejlepšího nováčka sezony, o devět let později získal Hart Trophy. V roce 1960 se stal teprve druhým hráčem v historii NHL, který nastřílel během sezony 50 branek. Kromě toho je šestinásobným vítězem Stanley Cupu – všechny tituly získal s Montrealem. V roce 2006 klub navždy vyřadil číslo 5, které nosil na dresu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 15
5. Jari Kurri (Finsko)
Každý, kdo by hrál v útoku s nejlepším hráčem hokejové historie Waynem Gretzkym, by mohl sbírat body jen tím, že by dal na led hokejku a čas od času by se od ní nějaký puk určitě odrazil do branky. To však nebyl případ Jariho Kurriho. Finská legenda vytvořila s Gretzkym jednu z nejlepších sportovních dvojic ve sportovní historii. Tihle dva spolu mohli hrát i poslepu.
Kurri nastřílel čtyřikrát během kariéry v NHL aspoň 50 gólů a ve čtyřech dalších sezonách se dostal přes čtyřicet. Šestkrát nasbíral v základní části přes stovku kanadských bodů a pětkrát se radoval ze zisku Stanley Cupu.
Hokejoví odborníci popisovali Kurriho jako komplexního hráče, který neměl slabinu. Byl to vynikají, hbitý a rychlý bruslař s perfektním přehledem a schopností dokonale přihrát do gólové šance. Kurri odváděl také obrovskou práci v obranné činnosti, což umožňovalo Gretzkymu, aby se soustředil pouze na ofenzívu a trhal jeden rekord za druhým. „Létající Fin“ sice nikdy nebyl považován za fyzického hráče, ale nebál se chodit do rohů kluziště a svádět souboje o kotouče.
Když Gretzky odešel do Los Angeles, prorokovali mnozí experti, že Kurriho hvězda pohasne. To se ale nestalo – až do svého přestupu si udržoval fantastický průměr více než jednoho kanadského bodu na zápas a i bez Gretzkyho pomohl Edmontonu k dalšímu Stanley Cupu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 15
4. Mike Bossy (Kanada)
Kdybychom hledali klíčové hráče dynastie New Yorku Islanders, která na začátku osmdesátých let minulého století vyhrála čtyřikrát v řadě Stanley Cup, našli bychom je v jedné útočné lajně. Clark Gillies, Bryan Trottier a Mike Bossy byli možná nejdynamičtější formací, která se kdy proháněla po ledě v NHL.
Bossy byl fenomenálním kanonýrem, který dokázal za sezonu nasázet soupeřům přes 60 branek – podařilo se mu to pětkrát během kariéry. Ve čtyřech dalších ročnících se dostal přes metu 50 gólů a sedmkrát zaznamenal v základní části přes sto kanadských bodů.
Jeho kariéru zkrátily zdravotní problémy se zády, proto ho v historických tabulkách produktivity nenajdeme na nejvyšších příčkách. S průměrem 0,762 gólu na zápas je však nejlepším útočníkem v historii NHL. V zámořské soutěži odehrál pouhých deset sezon – všechny v dresu New Yorku Islanders.
Hned v první sezoně, když mu bylo teprve dvacet let, se stal oporou mužstva a s 53 góly utvořil nováčkovský rekord NHL. Také v každé z následujících osmi sezon se dostal přes magickou hranici padesáti branek. V sezoně 1980/81 se stal po Maurici Richardovi teprve druhým hráčem v historii, který nastřílel v úvodních padesáti zápasech 50 gólů. Kariéru ukončil v pouhých třiceti letech. Od roku 1991 je členem Hokejové síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 15
3. Guy Lafleur (Kanada)
Muž známý pod přezdívkou „The Flower“ vtrhl do NHL v roce 1971 a brzy se stal jedním z nejsledovanějších hráčů soutěže. Definitivně zazářil jako hvězda ve své čtvrté sezoně v Montrealu. Po třech letech, kdy hrál s helmou, ji sundal a jako by jeho schopnosti explodovaly - nastřílel 53 gólů a nasbíral 119 kanadských bodů. V následujících pěti letech nikdy pod tuto hranici neklesl.
Ve druhé polovině sedmdesátých let nebylo na světě lepšího hráče. Pětkrát vyhrál Stanley Cup. Byl to rychlý hokejista, který uměl perfektně ovládat puk. Jeho kousky doslova zvedaly diváky ze sedadel, jeho góly byly oslavou hokeje.
Po sezoně 1984/85 odešel do hokejového důchodu a v roce 1988 se počítalo s tím, že bude uveden do Hokejové síně slávy. Překvapivě však podepsal smlouvu s New Yorkem Rangers, kde strávil jednu sezonu. Další dva ročníky odehrál v Quebecu a definitivně sekl s hokejem až v roce 1991.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 14 / 15
2. Jaromír Jágr (Česká republika)
Když Jaromír Jágr v roce 2008 opustil New York Rangers a zamířil do ruského Avangardu Omsk, rozloučili se v NHL s jednou z největších person soutěže, sečetli statistická data z jeho kariéry a plánovali, že jej brzy uvedou do Hokejové síně slávy. Pětinásobný vítěz bodování základní části a nejlepší Evropan v historii NHL však zase jednou všechny překvapil a o tři roky později se vrátil zpět.
Téměř ve všech statistikách soutěže patří Jágr do nejlepší desítky. Nebýt odchodu do KHL, mohl v historických tabulkách figurovat ještě výš. I tak je úžasné, kam to kladenský odchovanec dotáhl. Ve sbírce má dva prsteny pro vítěze Stanley Cupu, zlato z olympiády i ze světového šampionátu.
V nejlepších dobách byl nezastavitelný. Prakticky nešel odstavit od puku a z obránců často dělal jen statisty, kteří sledovali jeho exhibici. S Mariem Lemieuxem vytvořil v Pittsburghu jednu z nejúchvatnějších hokejových dvojic v dějinách.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 15 / 15
1. Gordie Howe (Kanada)
Kanaďan Gordie Howe je pravděpodobně jedním z pěti nejlepších hokejistů všech dob a vůbec nejlepším pravým křídlem, které kdy hrálo tuto hru. Jeho jméno je opředeno mýty a legendami a v zámoří jej vzývají s patřičnou úctou.
Howe byl nesmírně houževnatý a tvrdý bojovník. Kdysi o něm v magazínu Sports Illustrated napsali, že je na ledě „primitivním divochem“, který nikdy nezůstal nikomu nic dlužen. Legendární je jeho incident s obráncem Toronta Bobem Baunem, který ho v roce 1957 zranil. Howe mu to vrátil o deset let později. Když ležel zkrvavený protihráč na ledě, stál nad ním říkal: „Teď jsme si kvit.“
„Mr. Hockey“ – tak se mu přezdívalo. Jeho hokejový talent byl obrovský. V nejlepším období jeho kariéry – mezi lety 1950 až 1960 - ho odborníci popisovali jako nejchytřejšího a nejtvořivějšího hráče, jaký se kdy narodil.
Howe bořil rekordy, ale ten nejobdivuhodnější je délka jeho kariéry. Hrál od roku 1946 a v NHL skončil v dresu Detroitu v roce 1971, když mu bylo 43 let. S hokejem ale nesekl. Vydržel bez něj jen dvě sezony a v roce 1973 naskočil do soutěže WHA, kde zvládl šest ročníků v týmech Houston Aeros a New England Whalers. V sezoně 1979/80 se v 51 letech vrátil do NHL a odehrál 80 zápasů za Hartford Whalers. Zaznamenal v nich 15 branek a 26 asistencí.
Čtyřikrát vyhrál Stanley Cup, třiadvacetkrát se dostal do All-Star týmu NHL a šestkrát získal Hart Trophy pro nejlepšího hráče soutěže. Podařilo se mu to v několika hokejových epochách, což je takřka neuvěřitelný výkon. Poprvé se tak stalo v roce 1951, naposled o 12 let později.
Foto: Profimedia.cz