QMJHL, neboli Quebec Major Junior Hockey League, je jednou z nejprestižnějších juniorských hokejových soutěží v Severní Americe a každoročně si z ní vybírají kluby řadu talentovaných mladíků v draftu NHL. Z některých se stávají opravdové hvězdy a legendy soutěže.
Každý rok získá jeden z teenagerů, kteří působí v juniorské hokejové lize QMJHL, ocenění Mike Bossy Trophy, jež je určeno pro hráče s nejlepšími vyhlídkami v nadcházejícím draftu NHL. V roce 2018 tuto cenu obdržel český útočník Filip Zadina, kterého si následně vybral jako šestého hráče v draftu Detroit, v roce 2020 připadla Alexisi Lafreniérovi, jenž se pak stal jedničkou draftu.
V minulosti si trofej, nazvanou po jednom z nejlegendárnějších hokejistů v historii NHL, převzala řada mladíků, z nichž později vyrostly opravdové sportovní celebrity. Cena se uděluje od roku 1981 a Zadina se stal teprve druhým českým hráčem, který ji obdržel. V následujících kapitolách najdete devět borců, kteří ji obdrželi ještě jako (téměř) neznámí kluci a posléze se z nich staly mimořádné hokejové osobnosti.
Pokračování 2 / 12
1981: Dale Hawechuk (Kanada)
Kanadský centr Dale Hawerchuk byl vůbec prvním držitelem Mike Bossy Trophy v juniorské soutěži QMJHL. Následně se stal jedničkou draftu v roce 1981, kdy si ho vybral Winnipeg. Už od svých raných let v NHL byl srovnáván s Waynem Gretzkym. Brusle dostal od rodičů už ve dvou letech a první zápasy hrál jen o dva roky později.
Velmi rychle se projevil jeho výjimečný talent a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let exceloval v juniorské soutěži QMJHL. V sezoně 1980/81 zaznamenal v celku Cornwall Royals v 72 zápasech 183 bodů za 81 gólů a 102 asistencí. Tým tehdy přivedl k vítězství v lize a posbíral řadu individuálních ocenění.
Hned jeho první sezona v NHL navázala na tu předchozí v juniorské soutěži. Tehdy osmnáctiletý mladík ohromil v 80 zápasech ziskem 103 bodů za 45 branek a 58 nahrávek. V play-off nasbíral ve čtyřech zápasech osm bodů (1+7). Hawerchuk rozmetal na prach 18 klubových rekordů a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka roku.
Nebyl typem mediální hvězdy, ale spíše plachým introvertem, který se vyhýbal pozornosti, ovšem jakmile skočil na led, byl nepřehlédnutelný. Ve své druhé sezoně sice zůstal v kanadském bodování pod stobodovou hranicí, ale v následujících pěti letech se dostal pokaždé nad ni. Nejlepší byl ročník 1984/85, kdy nasbíral 130 bodů (53+77). Tehdy se stal třetím nejmladším hokejistou v dějinách NHL, který se během sezony dostal nad metu 50 vstřelených branek za sezonu.
V roce 1990 opustil Winnipeg a zamířil do Buffala. V následujících pěti letech vyhrál třikrát klubové bodování, přičemž ani jednou neklesl pod 86 bodů. V sezoně 1994/95 ho limitovalo zranění a po ní odešel jako volný hráč do St. Louis Blues. Po následujícím ročníku však v pouhých 34 letech ukončil ze zdravotních důvodů sportovní kariéru.
Přestože odehrál v NHL „jen“ 16 sezon a působil v Západní konferenci, jíž tehdy vládl Edmonton a Calgary, zanechal za sebou v soutěži nesmazatelnou stopu. V 1188 zápasech základní části zaznamenal 1409 bodů (518+891). Ve 13 po sobě jdoucích sezonách si držel průměr více než jednoho kanadského bodu na utkání. Hawerchuk se stal 23. hráčem, který nastřílel v NHL 500 branek a 31. hokejistou, jenž posbíral tisíc bodů.
Nikdy sice nezískal Stanley Cup, ale vždycky byl připraven reprezentovat rodnou zem na mezinárodních akcích. Hrál na mistrovství světa juniorů, ze tří šampionátů dospělých má ve sbírce tři stříbrné medaile (1982, 1986, 1989) a dvakrát pomohl vyhrát Kanadský pohár (1987, 1991). V roce 2001 byl uveden do Hokejové síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 12
1983: Pat LaFontaine (USA)
Pat LaFontaine drží v NHL rekord mezi rodilými Američany s průměrem 1,17 bodu na zápas. Bohužel pro tohoto skvělého útočníka skončila kariéra už ve 33 letech po otřesu mozku. Během pouhých 865 zápasů v NHL vstřelil 468 branek a získal 1013 bodů. Nejvíc zářil v dresu New Yorku Islanders, za něž odehrál 533 zápasů a nasbíral 566 bodů (287+279). V roce 2003 byl uveden do Hokejové síně slávy.
Ostrované si vybrali talentovaného mladíka jako třetího hráče v celkovém pořadí v draftu v roce 1983 poté, co získal Mike Bossy Trophy v QMJHL. Tehdy byla cena jedinkrát v historii udělena dvěma hráčům a dělil se o ni se Sylvainem Turgeonem.
Hned v následující sezoně po draftu mu dali Islanders šanci v NHL. Od ročníku 1984/85 byl už nepostradatelnou součástí týmu. I když Stanley Cup s týmem nikdy nezískal, dodnes je fanoušky uctíván jako jeden z nejlepších hráčů v historii klubu. Ve finále si o nejcennější trofej zahrál pouze jednou, hned ve své premiérové sezoně 1983/84, Islanders však tehdy podlehli 1:4 na zápasy Edmontonu.
V sezoně 1987/88 nastřádal v základní části soutěže 92 bodů (47+45) a po desetiletém období, kdy se na čele kanadského bodování klubu střídala jen jména Bossy nebo Trottier, se stal nejproduktivnějším hráčem Islanders. To se mu podařilo i v následujících třech sezonách, přičemž v ročníku 1989/90 se dostal nad stobodovou hranici (105). V historické tabulce klubových střelců mu patří šestá příčka.
I přes několik otřesů mozku se vždycky dokázal vrátit na led a znovu dokazoval, že je mimořádným hokejistou. Bill Masterton Trophy si za svou oddanost hokeji vysloužil v roce 1995, kdy hrál čtvrtým rokem v Buffalu, kde byl kapitánem týmu.
Pokračování 4 / 12
1984: Mario Lemieux (Kanada)
Že se do NHL řítí něco mimořádného, bylo jasné, když Mario Lemieux v juniorské soutěži QMJHL v sezoně 1983/84 nasbíral v 70 zápasech neuvěřitelných 282 bodů (133+149) a získal Mike Bossy Trophy. Pro Pittsburgh byla první volba v draftu jackpotem v loterii.
Hned v premiérové sezoně se stal urostlý Kanaďan ozdobou nejslavnější ligy světa. Do statistik si zapsal rovných sto bodů (43+57) a získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka.
Mario Lemieux byl hráčem, jehož jméno se stalo synonymem klubové věrnosti. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. Nebýt toho, mohl směle útočit na nepřekonatelné rekordy Wayna Gretzkyho. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. V 915 zápasech nastřílel 690 gólů a posbíral 1033 asistencí, třikrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu, v roce 2002 se podílel na zisku olympijského zlata a pro individuální trofeje by si mohl nechat postavit muzeum. Mimo jiné získal šestkrát Art Ross Trophy a třikrát Hart Trophy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 12
1987: Pierre Turgeon (Kanada)
Pierre Turgeon válel v 80. letech minulého století za Buffalo Sabres, později oblékal dresy New Yorku Islanders, Montrealu Canadiens, St. Louis Blues, Dallasu Stars a Colorada Avalanche. Prakticky všude, kde působil, se stal kultovním hráčem, na něhož fanoušci dodnes s láskou vzpomínají.
O jeho talentu nebylo pochyb už od dob, kdy nastupoval v mládežnických soutěžích. Mezi lety 1985 až 1987 oblékla dres celku Granby Bisons v juniorské soutěži QMJHL a během dvou sezon nasbíral neuvěřitelných 268 bodů za 116 gólů a 152 nahrávek. Právem si v roce 1987 odnesl ocenění Mike Bossy Trophy a následně se stal jedničkou draftu. V NHL strávil 19 sezon a nasbíral a nasbíral 1327 bodů za 515 gólů a 812 asistencí ve 1294 zápasech v základní části soutěže. Dalších 109 utkání (a 97 bodů) zaznamenal v play-off.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 12
1996: Jean-Pierre Dumont (Kanada)
O tom, že bude kanadský útočník Jean-Pierre Dumont v draftu v roce 1996 hodně vysoko, se vědělo dopředu. V sezoně 1995/96. která mu předcházela, totiž v juniorské soutěži QMJHL zaznamenal v 66 zápasech 105 bodů (48+57) a v play-off pak nasbíral ve 13 duelech rovných 20 bodů (12+8). Předpoklady se potvrdily a hned jako třetího si ho pojistili manažeři New Yorku Islanders.
Ještě další sezonu po draftu však strávil v juniorské lize a opět v ní exceloval. I když odehrál o čtyři zápasy méně než v předchozím ročníku, vylepšil si konto produktivity o tři body, když nastřílel 44 gólů a na 64 jich nahrál. Je s podivem, že mu Ostrované nikdy nedali šanci v NHL, ale pustili ho do Chicaga, za něž odehrál ve slavné soutěži první dvě sezony. Na čísla z juniorské soutěže nenavázal, ale rozhodně nezklamal.
Dumontova výkonnost rostla s věkem a zkušenostmi. Během angažmá v Buffalu, kde strávil pět sezon, se poprvé v kariéře dostal nad padesátibodovou hranici, ale nejlepší léta měl stále ještě před sebou. Štěstím pro něho byl přestup do Nashvillu v roce 2006, kde se okamžitě stal jednou z klíčových postav týmu.
Hned v prvním ročníku v dresu Predators se poprvé v kariéře dostal přes hranici 60 bodů a o rok později zažil vůbec nejlepší sezonu, když zaznamenal 72 bodů (29+43). Po pěti povedených letech v Nashvillu se s NHL rozloučil a zamířil do Evropy, kde po sezoně 2011/12 ve švýcarském Bernu odešel do profesionálního důchodu. V NHL za sebou zanechal slušnou bilanci – 822 odehraných utkání a 523 bodů (214+309) v základní části soutěže. V play-off nasbíral v 51 duelech 34 bodů (17+17).
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 12
1998: Vincent Lecavalier (Kanada)
Vincent Lecavalier je nejvíce spjat s Tampou Bay. Klub si ho vybral v roce 1998 jako jedničku draftu poté, co v juniorské soutěži QMJHL získal Mike Bossy Trophy. Talentovaný útočník působil na Floridě až do konce zkrácené sezony 2012/13. Byl kapitánem, největší hvězdou a kultovním hráčem. V NHL odehrál 1212 zápasů a více než tisícovku zvládl v dresu Lightning.
Ve floridském klubu si ho natolik cenili, že mu v létě roku 2008 předložili dlouhodobý a vysoce lukrativní kontrakt, jenže o pět let později se tamním manažerům zdálo, že bere příliš mnoho peněz a není už perspektivní, a tak ho z kontraktu vyplatili. Tehdy třiatřicetiletý Lecavalier se stal neomezeným volným hráčem a podepsal pětiletou smlouvu na 22,5 milionu dolarů s Philadelphií. Flyers však neudělali dobrý obchod, protože hráč nedokázal během necelých tří let navázat na výkony z Tampy Bay a následně byl vyměněn do Los Angeles, kde jeho kariéra dospěla ke konci.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 12
2001: Aleš Hemský (Česká republika)
Jméno Aleše Hemského může vypadat v tomto výběru možná trochu nepatřičně, ale vtip to opravdu není. Nenechte se zmást jeho posledními sezonami v Dallasu a v Montrealu. Parádní časy zažil v dresu Oilers. Ve své nejlepší sezoně 2005/06 nastřádal v Edmontonu v 81 zápasech základní části 77 bodů (19+58). Dokonce i v premiérovém ročníku v NHL měl po 59 utkáních na kontě 30 bodů.
Z pohledu čísel je možná kariéra Aleše Hemského v NHL průměrná, na druhou stranu je však třeba poznamenat, že v průběhu závěrečných sezon ho sužovaly zdravotní problémy, ale když byl na ledě, odváděl pro mužstvo spoustu „neviditelné černé práce.“ V dubnu roku 2015 podstoupil operaci kyčelního kloubu, definitivně ukončil kariéru v roce 2020.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 12
2003: Marc-André Fleury (Kanada)
Gólman Marc-André Fleury se stal v roce 2003 jedničkou draftu poté, co získal v juniorské soutěži QMJHL Mike Bossy Trophy. Ještě než se v rozšiřovacím draftu NHL přestěhoval do nového klubu z Las Vegas, zvedl v dresu Pittsburghu nad hlavu třikrát Stanley Cup.
Stříbrný medailista a nejužitečnější hráč z juniorského šampionátu v roce 2003 do NHL poprvé nakoukl v sezoně 2003/04. Ve sbírce úspěchů má kromě Stanley Cupů z let 2009, 2016 a 2017 také zlato z olympiády ve Vancouveru.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 12
2005: Sidney Crosby (Kanada)
Co dělá ze Sidneyho Crosbyho jednoho z nejlepších útočníků posledních let v NHL? Maličkosti. Ve všem je o krůček před svými soupeři – nejen v bruslení, ale především v myšlení. Stejně jako kdysi Wayne Gretzky dokáže vymyslet úžasné věci, které často jeho spoluhráči ani nestíhají pochopit.
Že má výjimečný talent, to se vědělo už velmi záhy. Ještě než byl draftován, skloňovala se v souvislosti s jeho jménem jména hokejových legend – Lemieuxe, Gretzkyho či Yzermana. Crosbyho výkony však nakonec předčily všechna očekávání. Dokazuje, že je neobyčejným hokejistou , který v sobě snoubí vynikajícího bruslaře, vytříbeného technika, tvůrce hry, excelentního nahrávače, výborného a pohotového střelce s neomylným čichem na góly, který navíc umí číst skvěle hru a má nadprůměrnou úspěšnost na buly.
V šestatřiceti letech má vitríny nacpané cennými trofejemi a na většinu individuálních ocenění se nejspíš práší někde ve sklepě, protože je nemá kam dávat. Dvakrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče základní části NHL, dvakrát se radoval z Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu, v letech 2010 a 2017 si odnesl Maurice Richard Trophy a Stanley Cup vyhrál třikrát – naposled v roce 2017, kdy se stal podruhé v řadě nejužitečnějším hráčem play-off.
Kromě toho je dvojnásobným vítězem olympijských her (2010, 2014).Už nyní figuruje mezi největšími hokejovými velikány všech dob.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 12
2011: Sean Couturier (Kanada)
Aktuálně jednatřicetiletý Kanaďan Sean Couturier byl osmým výběrem v draftu v roce 2011 a ve Philadelphii zřejmě nelitují, že po něm sáhli. Mistr světa ze šampionátu v Praze zaznamenal dosud v NHL v 767 zápasech 491 bodů za 190 gólů a 301 asistencí.
Kromě ofenzivních úkolů si skvěle plní i ty defenzivní, především při hře v početní nevýhodě je fenomenální. V roce 2020 získal J. Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka v NHL. Nebylo to však jeho první významné individuální ocenění v kariéře. V roce 2010 získal v juniorské lize QMJHL Jean Beliveau Trophy udělovanou nejproduktivnějšímu hráči soutěže, o rok později obdržel Michel Briere Trophy pro nejužitečnějšího borce ligy a navrch také získal Mike Bossy Trophy pro hráče s nejlepšími vyhlídkami v nadcházejícím draftu NHL.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 12
2014: Nikolaj Ehlers (Dánsko)
Nikolaj Ehlers je důkazem, že talentovaní hráči se nerodí jen v hokejově nejvyspělejších zemích. Rychlé levé křídlo oplývá kreativními schopnostmi, umí střílet góly a je také velmi dobrý ve hře dozadu. V draftu NHL se stal v roce 2014 kořistí Winnipegu, který si ho vybral v prvním kole jako devátého hráče v celkovém pořadí.
Sezonu 2013/14, která byla jeho premiérovou v zámoří, strávil v juniorské soutěži QMJHL, v níž v dresu Halifaxu Mooseheads doslova zářil – v 63 zápasech nasbíral rovných 104 bodů za 49 branek a 55 asistencí. Fantastická byla i jeho bilance v +/- bodování, v němž měl na kontě 65 plusových bodů. Po právu tak získal prestižní Mike Bossy Trophy. Od vstupu do NHL v ročníku 2015/16 už stačil Ehlers odehrát 570 střetnutí, ve kterých zaznamenal do statistik 431 bodů (192+239) a stal se jedním z pilířů mužstva.
Foto: Profimedia.cz