Po válečném běsnění ve čtyřicátých letech minulého století se svět – i ten fotbalový - pár let vzpamatovával. V roce 1942 se pochopitelně mistrovství světa nehrálo, o čtyři léta později také ještě ne, ale rok 1950 přinesl konečně měření sil nejlepších týmů planety.
Čtvrtý světový šampionát se konal Brazílii a poprvé v historii se na turnaji představila i země, v níž se fotbal zrodil – Anglie. Právě tyto týmy byly spolu s Itálií favority na titul, ale dopadlo to trochu jinak. Všechno o prvním turnaji po skončení druhé světové války se dočtete v následujících kapitolách.
Pokračování 2 / 6
Kvalifikace bez Československa
Na turnaj do Brazílie se kvalifikovalo 13 mužstev, jež hrály o Pohár Julese Rimeta, který předali pořadatelům mistrovství světa úřadující šampioni z roku 1938 Italové. (Foto: Profimedia.cz)
Boje o účast na šampionátu byly poznamenány dobou. Nedostávalo se financí, země byly často rozvráceny válkou, doznívaly staré spory. Na druhou stranu byla oživením první účast zemí z britských ostrovů. Automaticky se kvalifikovala Itálie, coby úřadující mistr světa, a pořádající Brazílie.
Hned první skupina slibovala zajímavou konfrontaci – byla totiž britská a utkala se v ní Anglie se Skotskem, Severním Irskem a Walesem. Vládcem se stala Anglie, postup si zajistilo i druhé Skotsko. Skotové ale usoudili, že na turnaji nemají moc nadějí na solidní výsledek a účasti se vzdali. Svou tradici „nepostupů“ ze základní skupiny tak načalo až později.
Podobně se odhlásilo Rakousko, které tak umožnilo cestu do Brazílie bez boje Turecku. Ale aby se to nekomplikovalo, ani Turci nakonec na šampionát neletěli. Až kvalifikační třetí zápas musel rozsoudit souboj Francie s Jugoslávií - v prodloužení se nakonec radovali Slované, kteří předtím vyřadili Izrael. Je obdivuhodné, že tehdy tvrdě zkoušená mladá země vůbec dokázala postavit reprezentační výběr.
Spolu s Itálií (obhájce trofeje) a zmíněnými celky mířili za slávou ještě Švédové, Španělé a Švýcaři. Kvalifikace se vůbec nezúčastnilo Československo a Maďarsko. Důvody byly různé, pravdou je, že československý tým byl v té době poněkud pozadu a kvůli převratu se ocitl v izolaci.
Ze silných zemí se z kvalifikace odhlásila Argentina, takže soupeři (Bolívie a Chile) měli postup také bez starostí. Totéž platilo o další jihoamerické skupině, kde odvahu ztratil Ekvádor a také Peru. Boj čekal USA a Mexiko, obě země nechaly za sebou Kubu.
Úplnou raritou byla asijská kvalifikace. Barma se odhlásila, Indonésie se odhlásila a Filipíny se – ano, také odhlásily, takže Indové postoupili bez boje. Jenže FIFA nařídila, že se na turnaji musí hrát v kopačkách. To (v kombinaci s nákladnou cestou) Indy odradilo – například na olympijských hrách totiž hráli naboso…
Pokračování 3 / 6
Skupinová fáze
Největší favorit turnaje, domácí Brazílie, si definitivně zajistila až v posledním utkání základní skupiny s Jugoslávií, v němž vyhrála 2:0. Na snímku je člen vítězného týmu Zizinho, který vstřelil obě branky. (Foto: Profimedia.cz)
O cennou trofej se v Brazílii utkalo jen třináct mužstev ve čtyřech skupinách. Do finálových bojů z nich postupoval jen vítěz. Zatímco ve dvou skupinách bojovala čtveřice týmů, v té čtvrté na sebe čekaly jen dva. Uruguay zdolala Bolívii 8:0 a bylo hotovo.
To Brazilci se nadřeli víc. Po výhře s Mexikem (úvodní duel šampionátu vidělo na stadionu Maracaná 180 tisíc diváků) remizovali Kanárci se Švýcarskem a museli tak zdolat bodově stoprocentní Jugoslávce. To se nakonec podařilo a výsledek 2:0 znamenal postup.
Ve druhé skupině se zrodilo překvapení. Anglie porazila na úvod Chile 2:0 a nastoupila proti USA. V tisku se psalo, že jen dva národy na světě neumějí hrát fotbal – Eskymáci a Američané. Ale pýcha předchází pád – amatérský soubor USA zvítězil 1:0. Angličané tak museli zdolat k postupu Španěly, to ale nedokázali – a po prohře 0:1 přenechali boj o medaile svým přemožitelům, kteří neztratili ani bod.
Poměrně nečekaná byla i výhra Švédů nad obhájci titulu z Itálie 3:2. Tedy – obhájci… Je pochopitelné, že po tak dlouhé době už triumf Itálie nikdo z hráčů neobhajoval. Nicméně i tak byla Itálie favorizována, ovšem poté, co Švédsko remízovalo s Paraguayí, bylo jasné, že potřetí v řadě trofej na Apeninský poloostrov nezamíří. Do finálových bojů šli nakonec Švédové.
Pokračování 4 / 6
Finálová skupina
Klíčový moment, který nasměroval Uruguay k druhému titulu mistrů světa a zmrazil 200 tisíc diváků na stadionu Maracaná - Juan Alberto Schiaffino srovnává stav finálového zápasu s Brazílií na 1:1. O výhře pak rozhodl jeho spoluhráč Ghiggia. (Foto: Profimedia.cz)
Poprvé a naposled v historii se o titulu rozhodovalo ve finálové skupině. Tu otevřela odpočatá Uruguay remízou se Španělskem. Brazílie roznesla Švédsko 7:1. Proti Španělům dala jen o gól méně, zatímco Uruguay horko těžko zdolala Švédsko 3:2.
Karty byly rozdány jasně. V paralelně hraných zápasech se bojovalo o bronz a o titul. Bronz si zajistilo Švédsko výhrou 3:1 nad Španěly. Seveřané neměli na turnaji nejsilnější tým, chybělo jim trio z AC Milán (Gren, Nordahl a Liedholm), třetí místo každopádně bylo slušným úspěchem.
Ve finále už se Brazilci viděli jako mistři světa, stejně jako 200 tisíc nadšených diváků. Stačila jim remíza, defenzivu soupeře navíc prolomil ve 47. minutě Friaca a zdálo se být rozhodnuto. Jenže Uruguay ožila, Schiaffino vyrovnal a zaplněný stánek Maracaná šokoval ranou takřka z nulového úhlu Ghiggia. Následovalo mrtvolné ticho, po kterém se domácí na vyrovnání již nezmohli. Uruguay podruhé dobyla trofej pro mistry světa.
Pokračování 5 / 6
Střípky z turnaje
Kapitán nových mistrů světa, Uruguayec Obdulio Varela, přebírá z rukou prezidenta FIFA Julese Rimeta trofej, která nese jeho jméno. (Foto: Profimedia.cz)
Nestárnoucí legenda se ocitla v roli spasitele. Rytíř fotbalu a první držitel Zlatého míče Stanley Matthews jako pětatřicetiletý veterán už na šampionát neměl cestovat. Až po fiasku s USA obdržel telegram, že má z propagačního turné po Kanadě narukovat k anglickému týmu. Ani on ale nepomohl odvrátit blamáž.
Angličané z neúspěchu vinili nekvalitní pažit v Belo Horizonte. „Nebyla tam skoro tráva, hřiště bylo tvrdé jako kost a plné hrbolů, nedalo se přihrát ani vystřelit,“ hartusil Wilf Mannion. S povrchem se lépe vyrovnali Američané – tým dokařů, číšníků a průvodčích vyhrál brankou Gaetjense - studenta z Haiti, který tímto gólem vstoupil do dějin americké kopané.
Jugoslávce dost možná připravila o postup nehoda v tunelu. Před utkáním s Brazílií si Mitič (jedna z opor) při nástupu na trávník rozbil hlavu, musel být ošetřen a nastoupil až ve 20. minutě. Tou dobou již Jugoslávci prohrávali 0:1. K vyrovnání sice měli blízko, ale nakonec se jim to nepodařilo.
Pochmurnou atmosféru na konci finálového duelu umocnil i fakt, že dva fanoušci v hledišti spáchali sebevraždu a dva podlehli srdeční mrtvici. Na hřišti mezitím probíhalo podivní předávání trofeje. Jules Rimet postával nepovšimnut s pohárem, dokud nenarazil na kapitána vítězů Varelu – tomu trofej doslova vnutil. Nezněla hymna, nevlála vlajka. S vítězstvím Uruguaye prostě nikdo nepočítal. Divácky hojně navštěvovaný turnaj (průměrnou návštěvnost na zápas překonal až šampionát v roce 1994) skončil rozpačitě.
Pokračování 6 / 6
Hvězdy šampionátu
Švédský brankář Kalle Svensson zasahuje před Brazilcem Ademirem, který se stal nejlepším střelcem turnaje. V tomto utkání se trefil čtyřikrát. (Foto: Profimedia.cz)
Nejlepším střelcem turnaje se stal Brazilec Ademir, kterému táhlo na třicítku. Nasázel soupeřům devět branek, ve finále ale „mlčel“, protože byl dobře pokrytý. Prosadil se ovšem jeho protějšek Schiaffino, pozdější reprezentant Itálie (ta často lovila v jihoamerických vodách – viz Omar Sivori). Trefil se jen třikrát, klíčový byl ovšem jeho vyrovnávací gól z „finálového“ duelu.
Ještě větším hrdinou byl ale dost možná gólman Maspoli. Svými zákroky přiváděl brazilské hráče k šílenství, držel naděje spoluhráčů a mohl se tak nakonec radovat, když Ghiggia (další z hráčů, kteří později reprezentovali Itálii) rozhodl. Uruguay byla tedy nadále stoprocentní – i druhou účast na šampionátu přetavila v absolutní úspěch.