V dějinách nejslavnější zámořské hokejové soutěže se dá najít spousta fantastických hráčů, kteří hráli ve středu útoku. Pokusili jsem se dát do kupy výběr těch nejlepších z nejlepších.
V následujících kapitolách najdete 16 nejfenomenálnějších hokejových centrů v historii NHL. Pokud máte pocit, že v něm někdo chybí (nebo přebývá), napište svůj názor do diskuse.
Pokračování 2 / 17
16. Ron Francis (Hartfrod Whalers, Pittsburgh Penguins, Carolina Hurricanes, Toronto Maple Leafs)
Kanaďan Ron Francis je jedním z nemnoha hráčů, kteří zakončili kariéru s průměrnou bilancí více než jednoho kanadského bodu na zápas. Jeho dlouhý sportovní život čítal 23 sezon, během nichž odehrál v základní části 1731 utkání a nasbíral do statistik 1798 bodů (549+1249), což ho v historických tabulkách NHL řadí na čtvrté místo. Dalších 171 duelů zvládl v play-off (143 bodů za 46 gólů a 97 asistencí).
Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem u hokeje zůstal i po skončení hráčské kariéry. V současnosti pracuje jako generální manažer v klubu Carolina Hurricanes.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 17
15. Mike Modano (Minnesota North Star, Dallas Stars, Detroit Red Wings)
Mike Modano je nejvýše postaveným rodilým Američanem v historickém žebříčku kanadského bodování NHL. Skvělý bruslař a střelec se zabijáckým instinktem se poprvé postavil na brusle až v sedmi letech, ale během dvou roků se o něm začalo mluvit jako o zázračném hokejovém dítěti. Jeho talent byl tak výrazný, že se rodina přestěhovala, aby měl mladý Mike víc šancí k rozvoji svých schopností.
Po zářivé kariéře v juniorských soutěžích a dvou účastech na mistrovství světa juniorů se stal v roce 1988 v draftu kořistí Minnesoty, která si ho vybrala jako prvního v pořadí. Ačkoli v základní části následující sezony ještě šanci nedostal, v roce 1989 naskočil do dvou zápasů v play-off. V následujícím ročníku jako nováček v NHL zaznamenal v 80 zápasech 75 bodů (29+46) a dostal se do nominace na Calder Trophy (tu nakonec získal Sergej Makarov).
Když se před sezonou 1993/94 přestěhovala Minnesota do Dallasu, stal se Modano tváří hokeje v Texasu. V roce 1999 přivedl Stars ke Stanley Cupu. V play-off tehdy nasbíral ve 23 zápasech 23 bodů (5+18), a to navzdory faktu, že finálovou sérii dohrával se zlomeným zápěstím.
Přestože byl po většinu kariéry považován za čistokrevného útočníka, v roce 2001 změnil způsob hry a byl dokonce nominován na Selke Trophy pro nejlépe bránícího forvarda v NHL. V 16 ročnících dokázal nastřílet přes 20 branek včetně devíti, ve kterých dal třicet a víc gólů. Nejlépe se mu dařilo v sezoně 1993/94, kdy nasázel v základní části rovných 50 gólů.
V červnu roku 2010 Dallas oznámil, že s Modanem neprodlouží smlouvu a i když zkušený veterán uvažoval o konci kariéry, nakonec se rozhodl odehrát ještě jednu sezonu v Detroitu. Když po 21 letech opustil v roce 2011 NHL, měl na kontě 1374 bodů (561+813) ze 1499 zápasů v základní části a 146 bodů (58+88) ze 176 duelů v play-off. Je držitelem řady ligových rekordů.
Modano reprezentoval Spojené státy na dvou olympiádách. V roce 1998 odjel bez medaile z Nagana, o čtyři roky později pomohl vybojovat stříbro na hrách v Salt Lake City. Kromě toho je vítězem Světového poháru z roku 1996.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 4 / 17
14. Mats Sundin (Quebec Nordiques, Toronto Maple Leafs, Vancouver Canucks)
Kdybyste otevřeli hokejový slovník a hledali heslo „konzistence“, „vyrovnanost“ nebo „stálost“, pak by u něj určitě bylo jméno Matse Sundina. Obrovitého švédského centra ulovil v roce 1989 jako první evropskou jedničku draftu v historii NHL Quebec, kde strávil čtyři první sezony. Ve třetí z nich se poprvé a naposled v kariéře dostal v kanadském bodování nad stobodovou hranici, když dal 47 gólů a přidal k nim 67 asistencí.
V sezoně 1994/95 oblékl poprvé dres Toronta, kde hrál až do roku 2007 a stal se klubovou ikonou. Dodnes je nejdéle sloužícím kapitánem v NHL, který se nenarodil na severoamerickém kontinentě. Kapitánské céčko nosil na dresu Maple Leafs devět sezon a stal se prvním Evropanem v klubu, který tuto funkci zastával.
Ve 12 ze 13 sezon, jež strávil v kanadském klubu, byl nejproduktivnějším hráčem týmu. Se 420 brankami a 984 body je rekordmanem historických statistik javorových listů.
V červenci roku 2008 se stal Sundin volným hráčem a navzdory řadě nabídek čekal až do prosince, než podepsal kontrakt ve Vancouveru. Na konci záři příštího roku na tiskové konferenci oznámil, že definitivně končí s profesionálním hokejem.
Do důchodu odešel s bilancí 564 nastřílených gólů, 785 asistencí a 1349 bodů v základní části NHL, což z něho dělá nejlepšího švédského hráče v historii soutěže. Dalších 38 branek a 44 nahrávek posbíral v 91 zápasech play-off.
Sundin nikdy nezískal Stanley Cup, ale o to úspěšnější byl na mezinárodní scéně. Na světových šampionátech pomohl reprezentaci Tre Kronor ke třem zlatým, dvěma stříbrným a dvěma bronzovým medailím. Nejcennější kov má také z olympiády v italském Turíně. V únoru roku 2012 slavnostně vyřadili v Torontu dres s číslem 13, v němž „tichý vůdce“ hrával, a nikdo jej už v klubu neoblékne.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 17
13. Eric Lindros (Philadelphia Flyers, New York Rangers, Toronto Maple Leafs, Dallas Stars)
Velký chlap s rychlýma nohama a šikovnýma rukama. Tak by se dal stručně charakterizovat kanadský útočník Eric Lindros. Už jako mladíka ho „překřtili“ na „Next One“ – příští jedničku. Měl jít ve stopách Wayna Gretzkyho a Maria Lemieuxe a nejspíš by v nich i šel, kdyby nebylo několika těžkých otřesů mozku, které zásadně poznamenaly a nakonec také předčasně ukončily jeho kariéru.
Lindrose si v roce 1991 vybral jako prvního v pořadí draftu Quebec, ale v tomto klubu neodehrál jediný zápas. Hráč i jeho rodina dali už před draftem jasně najevo, že v kanadském klubu hrát nechce, přesto si ho Nordiques pojistili a následně se pustili do handlování s ostatními kluby. Původně to vypadalo, že s nejlepší nabídkou přijdou newyorští Rangers, ale nakonec v roce 1992 naskočil Lindros do NHL v dresu Philadelphie, v němž působil osm sezon a strávil v něm nejlepší léta profesionální kariéry.
Kombinace síly, rychlosti, obratnosti a hokejové inteligence z něho udělaly noční můru pro všechny obránce v soutěži. Hned v první sezoně mezi elitou nastřílel 41 branek, v další přidal ještě o tři víc. A to v žádném z těchto ročníků neodehrál ani 70 utkání.
Útočné formaci ve složení John LeClair, Eric Lindros, Mikael Renberg se začalo přezdívat „Legie zkázy.“ Řada byla vytvořena v sezoně 1994/95, kterou zkrátila výluka NHL, a kdy Flyers získali z Montrealu Johna LeClaira. Když k němu kouč Terry Murray postavil talentovaného Lindrose s Renbergem, sám netušil, jak fantasticky si budou rozumět. Během 37 zápasů, které spolu odehráli, Philadelphia ztratila jen tři zápasy. Legie zkázy vyprodukovala 80 gólů a 96 asistencí, Lindros vyhrál Hart a Pearson Trophy.
V další sezoně byla Legie opět nezastavitelná – nastřílela 121 gólů a přidala 134 asistencí. V roce 1997 dotáhla Philadelphii do finále Stanley Cupu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 17
12. Peter Forsberg (Quebec Nordiques, Colorado Avalanche)
Dvojnásobný olympijský vítěz a mistr světa Peter Forsberg byl výjimečným hokejistou, jehož kariéru naneštěstí poznamenaly zdravotní problémy. Nebýt jich, mohl se v historických statistikách nejslavnější soutěže světa vyšvihnout hodně vysoko a možná by i švédský národní tým získal o pár medailí víc. I tak ale zůstává nezapomenutelným hráčem.
Forsberg vyhrál dvakrát Stanley Cup, v roce 1995 se během své premiérové sezony v NHL stal nejlepším nováčkem soutěže a o osm let později obdržel Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče, když v základní části zaznamenal 106 bodů (29+77). Přestože během kariéry zvládl odehrát v NHL jen 708 zápasů, připsal si v nich 885 bodů, což je v průměru 1,25 bodu na utkání.
Podobně úspěšný byl i ve vyřazovacích bojích. Nesmrtelným se však stal především díky originálně provedenému trestnému střílení ve finále olympijského turnaje v Lillehammeru proti Kanadě.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 7 / 17
11. Howie Morenz (Montreal Canadiens, Chicago Black Hawks, New York Rangers)
Drtivou část kariéry odehrál Howie Morenz v Montrealu, kde strávil dvanáct sezon. Dvakrát získal Art Ross Trophy, třikrát se radoval ze zisku Stanley Cupu a Hart Memorial Trophy. V roce 1937 zemřel ve věku 34 let na následky zranění z utkání proti Chicagu. O osm let později byl uveden do hokejové Síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 17
10. Stan Mikita (Chicago Black Hawks)
Stan Mikita se narodil v roce 1940 na Slovensku jako Stanislav Gvoth. V osmi letech ho rodiče poslali za strýcem do zámoří, kde z něho vyrostla jedna z největších osobností v historii NHL.
Celou kariéru, to znamená dvaadvacet sezon, hrál za Chicago. Jednou se mu podařilo získat Stanley Cup, čtyřikrát vyhrál Art Ross Trophy a dvakrát Hart Trophy. V NHL odehrál přes 1500 zápasů, ve kterých nastřílel přes 600 branek a nasbíral více než 1600 kanadských bodů.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 17
9. Sidney Crosby (Pittsburgh Penguins)
Co dělá ze Sidneyho Crosbyho jednoho z nejlepších útočníků v NHL? Maličkosti. Ve všem je o krůček před svými soupeři – nejen v bruslení, ale především v myšlení. Stejně jako kdysi Wayne Gretzky dokáže vymyslet úžasné věci, které často jeho spoluhráči ani nestíhají pochopit.
Že má výjimečný talent, to se vědělo už velmi záhy. Ještě než byl draftován, skloňovala se v souvislosti s jeho jménem jména hokejových legend – Lemieuxe, Gretzkyho či Yzermana. Crosbyho výkony však nakonec předčily všechna očekávání. Dokazuje, že je neobyčejným hokejistou, který v sobě snoubí vynikajícího bruslaře, vytříbeného technika, tvůrce hry, excelentního nahrávače, výborného a pohotového střelce s neomylným čichem na góly, který navíc umí číst skvěle hru a má nadprůměrnou úspěšnost na buly.
V šestatřiceti letech má vitríny nacpané cennými trofejemi a na většinu individuálních ocenění se nejspíš práší někde ve sklepě, protože je nemá kam dávat. Dvakrát vyhrál Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče základní části NHL, dvakrát se radoval z Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu, dvakrát si odnesl Maurice Richard Trophy a třikrát vyhrál Stanley Cup.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 17
8. Joe Sakic (Quebec Nordiques, Colorado Avalanche)
Joe Sakic odehrál celou kariéru v jednom klubu, byť zažil jeho stěhování z Kanady do Spojených států a přejmenování. Během dvaceti sezon zvládl naskočit do více než patnácti set zápasů, v nichž dal přes sedm set branek a nastřádal víc než 1800 bodů.
Titul z mistrovství světa vyválčil v roce 1994, dvakrát se pak radoval ze zisku Stanley Cupu a v roce 2002 byl členem kanadského týmu, který vyhrál olympijský turnaj. Má také zlato z juniorského světového šampionátu a je jedním z nemnoha členů Triple Gold Clubu.
Ve sbírce individuálních trofejí má Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže (2001), získal také Ted Lidsay Trophy (2001), Conn Smithe Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu v play-off (1996), Bud Light Trophy za nejlepší skóre v +/- bodování (2001) a Lady Bing Trophy pro nejslušnějšího hráče v lize (2001). V letech 1996 a 2001, kdy vyhrál Stanley Cup, byl nejlepším střelcem a nejproduktivnějším hráčem ve vyřazovacích bojích.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 17
7. Bryan Trottier (New York Islanders, Pittsburgh Penguins)
Šestinásobný vítěz Stanley Cupu (čtyřikrát s Ostrovany a dvakrát s Tučňáky) se šestkrát během kariéry dostal ve statistikách v základní části přes sto bodů. V sezoně 1978/79 jich Bryan Trottier nasbíral 134 (47+87).
V historii Islanders je Trottier nejproduktivnějším hráčem i nahrávačem a druhým nejúspěšnějším střelcem. Během kariéry odehrál rovných 1500 zápasů, ve kterých si do statistik zapsal téměř 600 gólů a přes tisíc přihrávek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 17
6. Steve Yzerman (Detroit Red Wings)
Čtyřnásobný vítěz Stanley Cupu byl rozeným vůdcem, skvělým bruslařem a excelentním střelcem s neobyčejně zručnýma rukama. Steve Yzerman strávil celou kariéru v Detroitu, kde odehrál 22 ročníků v nejprestižnější hokejové soutěži na světě. Ve své nejlepší sezoně (1988/89) nasbíral 155 bodů za 65 branek a 90 asistencí. Přes 100 bodů v základní části se dostal šestkrát v kariéře.
Doma ve vitríně má kromě dvou stříbrných medailí z mistrovství světa i zlato z olympiády v Salt Lake City. Jeho dres s číslem 19 byl vyřazen a vyvěšen ke stropu detroitské arény. Ještě ve své závěrečné sezoně 2005/06, kdy mu bylo 41 let, zvládl odehrát 61 zápasů, ve kterých posbíral 34 bodů za 14 branek a 20 asistencí.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 17
5. Phil Esposito (Chicago Black Hawks, Boston Bruins, New York Rangers)
Držitel prstenu pro vítěze Stanley Cupu z let 1970 a 1972 získal během devatenácti sezon také řadu individuálních ocenění – čtyřikrát vyhrál Art Ross Trophy, dvakrát Hart Memorial Trophy, jedenkrát Lester Patrick Trophy. Dres Phila Esposita s číslem 7 v Bostonu vyřadili a vyvěsili pod strop stadionu.
Jeho rekord v počtu vítězných gólů během kariéry – nastřílel jich 118 - překonal až poměrně nedávno Jaromír Jágr. Esposito však drží rekord v počtu střel na branku během jediné sezony (550). Třináctkrát nastřílel víc než třicet branek během základní části soutěže. Víckrát to zvládl jen Wayne Gretzky.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 14 / 17
4. Mark Messier (Edmonton Oilers, New York Rangers, Vancouver Canucks)
Pětadvacet sezon v NHL, šest vítězství ve Stanley Cupu a nespočet individuálních ocenění mluví za vše. Mark Messier jako jediný hráč v historii vyhrál nejcennější pohár jako kapitán dvou různých týmů.
V zámořské soutěži odehrál 1756 utkání. Víc jich zvládl jen legendární Gordie Howe (1767) a Patrick Marleau (1779). Jeho 1887 bodů v základní části soutěže ho řadí na třetí místo za nepřekonatelného Wayna Gretzkyho a Jaromíra Jágra.
Messier byl rozený vůdce týmu. Měl štěstí, že ho během dlouhé kariéry nepotkala žádná vážnější zranění, což je vzhledem k jeho důraznému způsobu hry skoro zázrak. S hokejem se rozloučil ve 43 letech. Urostlý centr byl mimořádně platným hráčem až do své poslední sezony 2003/04. O jeho důrazném pojetí hokeje svědčí i téměř dva tisíce trestných minut, které v průběhu kariéry nasbíral.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 15 / 17
3. Jean Béliveau (Montreal Canadiens)
Frankofonní Kanaďan Jean Béliveau dostal přezdívku „Le Gros Billl.“ V NHL odehrál dvacet sezon a všechny v dresu Montrealu Canadiens. V polovině z nich – tedy desetkrát - dokázal s týmem vyhrát Stanley Cup.
Ve statistikách má zapsáno více než 1300 zápasů, ve kterých nasbíral skoro 1500 bodů. Získal také Conn Smythe Trophy, Hart Memorial Trophy i Art Ross Trophy. Jedna z největších legend kanadského i světového hokeje zemřela ve věku 83 let.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 16 / 17
2. Mario Lemieux (Pittsburgh Penguins)
Další z hráčů, jehož jméno je synonymem klubové věrnosti, je Mario Lemieux. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. Třikrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu, v roce 2002 se podílel na zisku olympijského zlata a pro individuální trofeje by si mohl nechat postavit muzeum.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 17 / 17
1. Wayne Gretzky (Edmonton Oilers, Los Angeles Kings, St. Louis Blues, New York Rangers)
The Great One. Přezdívka, kterou Wayne Gretzky dostal, vyjadřuje všechno, čím byl tento kanadský centr pro hokej. Vytvořil 40 rekordů v základní části, 15 rekordů v play-off, s Edmontonem Oilers vyhrál čtyřikrát Stanley Cup, získal desetkrát Art Ross Trophy, devětkrát Hart Memorial Trophy, pětkrát Lester B. Pearson Award a Lady Byng Memorial Trophy, dvakrát Conn Smythe Trophy.
Jediné, co mu bylo v hráčské kariéře upřeno, je titul olympijských vítězů. V roce 1998 favorizovaní Kanaďané na hrách v japonském Naganu prohráli v semifinále s českým výběrem a do boje o zlato nepostoupili.
Gretzky je jediným hráčem, který kdy v NHL za sezónu nastřádal do statistik přes 200 bodů, a to celkem čtyřikrát. V patnácti sezónách NHL nasbíral přes sto bodů, třináct z nich v nepřerušené sérii. O jeho výjimečnosti svědčí i fakt, že číslo 99, které nosil na dresu, bylo vyřazeno a v NHL ho už nikdo nikdy nevyužije.
Foto: Profimedia.cz