Bill Masterton Memorial Trophy je ocenění, které nese jméno po Billu Mastertonovi, bývalém hráči Minnesoty North Star, který zemřel 15. ledna 1968 na následky zranění z utkání. Během kariéry byl kanadský centr vzorem sportovní vytrvalosti a oddanosti hokeji. Cena, která je po něm pojmenována, byla poprvé udělena v sezoně 1967/68 a od té doby jí získalo přes padesát hráčů. V roce 2016 se mezi ně zařadila i česká legenda - Jaromír Jágr. Byla to poslední významná cena, kterou během kariéry v NHL obdržel.
Jak už napovídá popis, ocenění nezískávají hokejisté jen za špičkové výkony, nýbrž za oddanost hokeji, což je veličina, která se dá jen těžko změřit. V dlouhé galerii vítězů najdeme řadu hráčů, o kterých dnes vědí už jen hokejoví znalci a odborníci, ale jsou tam i opravdové legendy, které v NHL zanechaly nesmazatelnou stopu.
Když Jágr Bill Masterton Trophy získal, ocitl se pomyslně po jejich boku. A je to opravdu elitní společnost. V následujících kapitolách a ve fotogalerii najdete 17 hokejistů, kteří tuto charakteristiku stoprocentně splňují.
1968: Claude Provost (Montreal Canadiens)
Claude Provost byl montrealským rodákem a v tomto kanadském městě také strávil celou profesionální kariéru v NHL. Poprvé naskočil do slavné soutěže v sezoně 1955/56 a okamžitě se radoval ze svého prvního Stanley Cupu. Těžko tehdy mohl tušit, že do roku 1969 si to ještě osmkrát zopakuje.
Nejlepší z nejlepších. 8 borců, kteří vyhráli nejméně osmkrát Stanley Cup
Když se v roce 1968 vůbec poprvé udělovala Bill Masterton Trophy za vytrvalost a oddanost hokeji, získal ji právě Provost. Kupodivu dodnes nebyl uveden do Hokejové síně slávy a je tak držitelem největšího počtu prstenů pro vítěze Stanley Cupu, který v této legendární společnosti chybí. Během patnácti sezon odehrál v NHL 1005 utkání, ve kterých zaznamenal 589 bodů (254+335). V play-off, které si nezahrál pouze ve svém posledním ročníku v NHL (1969/70), nasbíral 126 startů a 63 bodů (25+38).
1971: Jean Ratelle (New York Rangers)
Kanadský útočník Jean Ratelle byl v roce 1985 uveden do Hokejové síně slávy, což dost výmluvně vypovídá o jeho hráčských kvalitách. Nebyl to ale jen skvělý hokejista, nýbrž i slušný člověk. V dějinách NHL je zapsán jako jeden z nejvíce džentlmenských hráčů. V žádné z 21 sezon, které v elitní lize odehrál, totiž nevyfasoval více než 28 trestných minut.
Krutý osud. 14 hráčů, kteří by si zasloužili Stanley Cup, ale nevyhráli ho
Ratelle byl členem takzvané „GAG line“. Hrál tehdy ve středu útoku New Yorku Rangers, Rod Gilbert pendloval na pravém křídle a nalevo jezdil kapitán týmu Vic Hadfield. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nebylo v NHL nebezpečnějšího útoku. Řada spolu hrála až do roku 1974, kdy byl Hadfield vytrejdován do Pittsburghu, a přivedla mužstvo do finále Stanley Cupu. Na pohár pro vítěze si však nesáhli.
Ratelle se nedočkal Stanley Cupu ani poté, co byl vytrejdován do Bostonu. V roce 1971 však získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji a o pět let později Lady Byng Trophy pro největšího gentlemana v NHL.
1974: Henri Richard (Montreal Canadiens)
Bratr slavného Maurice Richarda Henri byl jen 170 centimetrů vysoký prcek, který však fyzické nedostatky vyvažoval rychlostí a kouzelně šikovnýma rukama. Vynikající centr odehrál v Montrealu celou kariéru, která čítala rovných dvacet sezon. Poslední čtyři - v letech 1971 až 1975 - strávil v kapitánském dresu.
Vůdci a tahouni! 10 legendárních kapitánů Montrealu Canadiens
Richard ukončil kariéru s bilancí 1256 zápasů v základní části soutěže, v nichž nasbíral 1046 bodů (358+688). V play-off zvládl 180 utkání s bilancí 49 branek a 80 asistencí. Desetkrát si zahrál v All-Star Game, ve dvou sezonách byl nejlepším nahrávačem soutěže (1957/58 a 1962/63). Získal víc prstenů pro vítěze Stanley Cupu, než má prstů na rukou (11). Jeho jméno bude navždy patřit mezi největší hokejové legendy.
Bill Masterton Memorial Trophy si odnesl ze slavnostního udílení cen v roce 1974. Ocenění obdržel za sportovní vytrvalost věrnost hokeji i klubu.
Foto: Profimedia,cz
1976: Rod Gilbert (New York Rangers)
Přezdívalo se jim „GAG line“ a rozhodně nebyli k smíchu. Ve středu útoku New Yorku Rangers hrál Jean Ratelle, Rod Gilbert pendloval na pravém křídle a nalevo jezdil kapitán týmu Vic Hadfield.
10 čísel, jež byla v klubech NHL nejčastěji vyřazena a nikdo je už nebude nosit
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století nebylo v NHL nebezpečnějšího útoku. Řada spolu hrála až do roku 1974, kdy byl Hadfield vytrejdován do Pittsburghu, a přivedla mužstvo do finále Stanley Cupu. Na pohár pro vítěze si však nesáhli. Gilbert dodnes drží klubový rekord v počtu nasbíraných kanadských bodů (1021, z toho 406 za vstřelené branky). Jeho dres s číslem 7 visí u stropu Madison Square Garden. V roce 1976 získal jako druhý hráč Rangers Bill Masterton Trophy jako ocenění, že se dokázal vrátit k hokeji po vážném zranění zad na začátku kariéry.
1978: Butch Goring (Los Angeles Kings)
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století měli newyorští Ostrované mladý a perspektivní tým, v němž ale chyběl nějaký zkušený hráč s nadstandardní výkonností. Tento problém vyřešil trejd s Los Angeles. Na západ USA putovali z východního pobřeží Dave Lewis a Billy Harris, opačným směrem zamířil Butch Goring, který už byl v té době držitelem Bill Masterton Trophy.
10 nejpovedenějších trejdů v NHL, které byly upečeny na poslední chvíli
Goring přicházel do New Yorku jako třicetiletý borec s pověstí tvrdého pracanta a vysoce produktivního útočníka. V dresu Kings odehrál během jedenácti sezon 736 zápasů, v nichž nasbíral 659 bodů a dodnes je v klubových statistikách sedmým nejproduktivnějším hráčem. V novém týmu byl třetím nejstarším hokejistou. Jeho zkušenosti a poctivá dřina pro mančaft přinesly ovoce v podobě čtyř Stanley Cupů. Goring byl přesně tím dílkem, který zapadl do skvěle poskládaného týmu Islanders.
1979: Serge Savard (Montreal Canadiens)
Obránce Serge Savard byl členem kanadského týmu, který vyhrál v roce 1976 Kanadský pohár. O deset let později byl uveden do Hokejové síně slávy a za dalších jedenáct roků byl v Montrealu slavnostně vyřazen a vyvěšen pod strop stadionu jeho dres s číslem 18.
Nejlepší z nejlepších. 10 největších legend v historii Montrealu Canadiens
V dresu Habs strávil patnáct sezon a v těch posledních dvou byl kapitánem mužstva. Když se s Montrealem v roce 1981 loučil, mohl se pochlubit osmi Stanley Cupy, z toho čtyři vyhrál v řadě za sebou. Kromě toho získal v roce 1969 Conn Smythe Trophy pro neužitečnějšího hráče play-off a o deset let později si ze slavnostního večera odnesl Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji. Dokázal se totiž vrátit do nejslavnější hokejové ligy světa poté, co utrpěl pětinásobnou zlomeninu nohy.
1987: Doug Jarvis (Hartford Whalers)
Jestliže si někdo zaslouží titul „Železný muž NHL“, pak je to bezpochyby kanadský útočník Doug Jarvis, který odehrál 964 utkání bez toho, aniž by jediné vynechal. Jeho úctyhodná série začala v roce 1975 a skončila o dvanáct let později. Jarvis překonal rekord, který držel Garry Unger, jenž zvládl bez jediné absence odehrát 914 duelů.
10 rekordů z historie NHL, které už pravděpodobně nikdy nikdo nepřekoná
Tento rekord už nejspíš nepřekoná žádný hokejista, protože od sedmdesátých a osmdesátých let se hra radikálně změnila. Hokej je rychlejší, silovější a dynamičtější, tím pádem hrozí hráčům větší riziko zranění. Dnes je skoro vyloučené, aby někdo zvládl odehrát dvanáct kompletních sezon bez zdravotní újmy a nechyběl aspoň v jediném střetnutí. Bill Masterton Trophy získal Jarvis v roce 1987, v němž překonal Ungerův rekord.
1989: Tim Kerr (Philadelphia Flyers)
Kanadský útočník Tim Kerr byl v 80. letech minulého století jedním z nejlepších kanonýrů v NHL. Ve čtyřech po sobě jdoucích sezonách se dokázal prostřílet nad padesátigólovou hranici – dvakrát zaznamenal 54 branek a dvakrát se dostal až na 58 přesných tref.
11 nejlepších hráčů v historii NHL, na které se v draftech jaksi „zapomnělo“
V NHL mu dali coby nedraftovanému hráči příležitost manažeři Philadelphie Flyers a tohoto kroku určitě ani na moment nezalitovali. Želet mohli jen toho, že Kerr trpěl na zranění ramene, kvůli nimž nakonec musel v pouhých 32 letech ukončit kariéru. I tak toho zvládl dost – odehrál 655 zápasů, ve kterých nasbíral do statistik 674 bodů (370+304), v play-off zvládl 81 utkání s bilancí 40 branek a 31 nahrávek. V roce 1989 získal za oddanost hokeji Bill Masterton Trophy. Dodnes drží rekord NHL v počtu přesilovkových gólů v jedné sezoně (34).
1993: Mario Lemieux (Pittsburgh Penguins)
Jedním z hráčů, jehož jméno je synonymem klubové věrnosti, je Mario Lemieux. Super Mario, jak se mu také přezdívalo, zvládl odehrát v Pittsburghu sedmnáct sezon. Mohlo jich být víc, ale jeho kariéru poznamenala zranění a vážná nemoc. I tak se nesmazatelně zapsal do dějin světového hokeje.
ŽEBŘÍČEK: Hokejoví titáni aneb 14 nejlepších centrů v historii NHL
Je držitelem mnoha rekordů, které jeho následovníci budou jen těžko překonávat. Třikrát dovedl Tučňáky ke Stanley Cupu, v roce 2002 se podílel na zisku olympijského zlata a pro individuální trofeje by si mohl nechat postavit muzeum. Bill Masterton Trophy obdržel v roce 1993 poté, co během sezony musel kvůli nádoru lymfatické tkáně vynechat 24 zápasů základní části NHL a přesto ještě dokázal vyhrát svou čtvrtou Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče soutěže, když nasbíral 160 bodů.
Foto: Profimedia.cz
1994: Cam Neely (Boston Bruins)
Kanaďan Cam Neely je snad jediným hráčem v historii NHL, který dokázal nastřílet během sezony přes padesát gólů a zároveň měl v kolonce trestných minut trojciferné číslo. Byl to neuvěřitelný hokejový talent a úžasný hráč, který skóroval s takovou lehkostí, až to bralo dech. Je jen škoda, že jeho kariéru poznamenala a nakonec i předčasně ukončila v pouhých 31 letech řada zranění, jinak by jeho statistická čísla mohla být ohromující.
Důrazní a produktivní. 12 nejlepších silových útočníků v historii NHL
Neely odehrál v NHL 726 zápasů, ve kterých zaznamenal 395 branek, 299 asistencí a 1241 trestných minut. Jak se později ukázalo, skoro polovinu ze všech utkání odehrál prakticky jen s jednou zdravou nohou.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byl vedle Gretzkyho či Messiera jedním z nejlepších hokejistů v NHL. Byl to fenomenální střelec a rozený bojovník, který byl ochoten se pro vítězství absolutně obětovat. Dodnes odborníci kroutí hlavou nad tím, že takového borce nechal v roce 1986 Vancouver, který ho tři roky předtím draftoval, odejít do Bostonu. Za vytrvalost a oddanost hokeji získal Bill Masterton Trophy v roce 1994.
Foto: Profimedia.cz
1995: Pat LaFontaine (Buffalo Sabres)
Pat LaFontaine drží v NHL rekord mezi rodilými Američany s průměrem 1,17 bodu na zápas. Bohužel pro tohoto skvělého útočníka skončila kariéra už ve 33 letech po otřesu mozku. Během pouhých 865 zápasů v NHL vstřelil 468 branek a získal 1013 bodů. V dresu New Yorku Islanders odehrál 533 zápasů a nasbíral 566 bodů (287+279). V roce 2003 byl uveden do hokejové Síně slávy.
Lemieux, Hemský a spol. Tito borci coby mladíci získali Mike Bossy Trophy a staly se z nich osobnosti NHL
I přes několik otřesů mozku se vždycky dokázal vrátit na led a znovu dokazoval, že je mimořádným hokejistou. Bill Masterton Trophy si za svou oddanost hokeji vysloužil v roce 1995, kdy hrál čtvrtým rokem v Buffalu, kde byl kapitánem týmu.
1996: Gary Roberts (Calgary Flames)
Kanadský útočník Gary Roberts byl v roce 1984 draftován jako 12. hráč v celkovém pořadí a kdyby se výběr uskutečnil na základě znalostí o jeho kariéře, nejspíš by se ještě o pár příček posunul nahoru. V NHL odehrál 21 sezon, během nichž byl kvůli své důrazné fyzické hře postrachem protihráčů.
Alternativní historie. Jak by vypadal draft NHL v roce 1984, kdyby měli skauti křišťálovou kouli?
Do NHL naskočil v sezoně 1986/87 a postupně vyměnil dres Calgary Flames za stejnokroje Caroliny Hurricanes, Toronta Maple Leafs, Floridy Panthers, Pittsburghu Penguins a Tampy Bay Lightning, kde v roce 2009 ukončil ve 42 letech sportovní činnost s bilancí 1225 odehraných zápasů v základní části NHL a ziskem 910 bodů (438+472). Ze svého jediného Stanley Cupu se radoval v roce 1989 v Calgary. V roce 1996 získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.
Foto: Profimedia.cz
1997: Tony Granato (San Jose Sharks)
V draftu v roce 1982 si ho až v šestém kole jako 120. hráče v pořadí vybral New York Rangers, ale do nejslavnější ligy světa naskočil až o šest roků později. Start Tonyho Granata byl však famózní – v premiérové sezoně si do statistik zapsal 36 gólů a 27 asistencí. V NHL kromě Rangers nastupoval i v dresu Los Angeles Kings a San Jose Sharks. V roce 1997 získal Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji, když se dokázal vrátit na led po těžkém úrazu hlavy.
Přestože měřil jen 178 centimetrů, nebál se osobních soubojů a vyznával tvrdý fyzický styl. Po skončení hráčské kariéry se stal asistentem trenéra v Coloradu, pak tutéž funkci zastával v Pittsburghu a posléze dělal asistenta v Detroitu. Od ročníku 2016/17 vede tým University of Wisconsin v juniorské soutěži NCAA.
2001: Adam Graves (New York Rangers)
Po nedlouhém angažmá v Detroitu a Edmontonu se stal kanadský útočník Adam Graves v roce 1991 hráčem New Yorku Rangers, kde odehrál deset sezon, tedy podstatnou část své kariéry. Během této doby si vysloužil pověst železného muže, protože prakticky v žádném utkání nechyběl na ledě. Stejně velká jako chuť hrát byl i jeho gólový apetit. Střílel na branky soupeřů hodně často a nesmírně rád.
Hvězdy a titáni aneb 10 největších legend v historii New Yorku Rangers
V sezoně 1993/94 nasázel soupeřům v základní části soutěže 52 gólů, dalších deset přidal ve vyřazovacích bojích a výrazně přispěl k zisku Stanley Cupu. Byl to už jeho druhý – první prsten získal už v roce 1990 v dresu Edmontonu.
Graves naskakoval v Madison Square Garden na led jako křídlo Messierovy formace a tihle dva si spolu náramně rozuměli. Stejně jako centr první řady Rangers nebyl žádným ořezávátkem a vyznával fyzickou hru. Ne náhodou je v historické klubové tabulce zapsán s 810 minutami jako osmý nejtrestanější hráč. V roce 2009 byl jeho dres vyvěšen pod strop stadionu a číslo 9 vyřazeno. O osm let dříve si odnesl ze slavnostního večera po skončení sezony 2000/01 Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.
2002: Saku Koivu (Montreal Canadiens)
Když 30. září 1999 zvolili útočníka Saku Koiva kapitánem Montrealu Canadiens, stal se ve 24 letech nejmladším hráčem v historii klubu, který tuto funkci zastával. Céčko na hrudi nosil devět sezon a nebýt výluky v NHL, mohlo jich být o jednu víc.
Vyhrál toho hodně, ale tohle mu nebylo souzeno. 7 individuálních trofejí v NHL, které Jaromír Jágr nezískal
Jméno finského hokejisty bude navždy spojeno nejen s vynikajícími výkony v dresu Habs, ale také s úspěšným bojem s rakovinou. Koivu dokázal zvítězit nad zákeřnou chorobou a vrátil se zpátky do NHL ve stejné formě, v jaké hrál před onemocněním. Při jeho návratu na led mu diváci vestoje tleskali dlouhých devět minut. V roce 2002 obdržel Bill Masterton Trophy za oddanost hokeji.
Foto: Profimedia.cz
2003: Steve Yzerman (Detroit Red Wings)
Čtyřnásobný vítěz Stanley Cupu byl rozeným vůdcem, skvělým bruslařem a excelentním střelcem s neobyčejně zručnýma rukama. Steve Yzerman strávil celou kariéru v Detroitu, kde odehrál 22 ročníků v nejprestižnější hokejové soutěži na světě. Ve své nejlepší sezoně (1988/89) nasbíral 155 bodů za 65 branek a 90 asistencí. Přes 100 bodů v základní části se dostal šestkrát v kariéře.
Jaromír Jágr a 10 dalších hráčů s nejšikovnějšíma rukama v historii NHL
Doma ve vitríně má kromě dvou stříbrných medailí z mistrovství světa i zlato z olympiády v Salt Lake City. Jeho dres s číslem 19 byl vyřazen a vyvěšen ke stropu detroitské arény. Ještě ve své závěrečné sezoně 2005/06, kdy mu bylo 41 let, zvládl odehrát 61 zápasů, ve kterých posbíral 34 bodů za 14 branek a 20 asistencí. Bill Masterton Trophy obdržel v roce 2003, když se dokázal vrátit na led poté, co mu kariéru zkomplikovalo několik vážných zdravotních problémů.
Foto: Profimedia.cz
2006: Teemu Selänne (Anaheim Ducks)
Teemu Selänne je pro Finy tím, čím je pro české fanoušky Jaromír Jágr – uctívanou hokejovou legendou. Když v roce 2013 oznámil, že si ve 43 letech prodlouží kariéru ještě o jednu sezonu, mnozí hokejoví příznivci zajásali, protože i v požehnaném sportovním věku byl stále velkým hráčem. Po sezoně 2013/14 už to ale definitivně zabalil a pověsil brusle na hřebík.
Češi mají Jágra, Finové Selänneho. 10 milníků slavného hokejisty v NHL
V roce 2002 řekl Selänne finským novinářům, že v Salt Lake City hraje na své poslední olympiádě. Od té doby pak ale zvládl odehrát v reprezentačním dresu hry v Turíně, ve Vancouveru a v roce 2014 bojoval s týmem Suomi v Soči na své šesté olympiádě. V NHL odkroutil 21 sezon. Během nich se však radoval ze zisku Stanley Cupu pouze jedenkrát – v roce 2005 slavil trofej s Anaheimem.
Selänne obdržel Bill Masterton Trophy v roce 2006 poté, co se vrátil na led po těžkém zranění kolena, operaci a dlouhé rehabilitaci. V sezoně odehrál 80 zápasů a nasbíral 90 bodů za 40 branek a 50 asistencí. Stal se druhým finským hokejistou, který toto ocenění získal. Prvním byl o čtyři roky dříve Saku Koivu.
Foto: Profimedia.cz