Jména jako Zico, Pelé, Sócrates, Ronaldo, Ronaldinho nebo Neymar zná každý. Jenže na každého z nich připadá pár dalších skvělých hráčů, na které prostě nezbylo v národním týmu místo. Brazílie zplodila tolik fantastických fotbalistů, že se prostě někteří rozhodli reprezentovat jinde, aby měli jistotu, že se během své kariéry dostanou na vrcholné mezinárodní akce.
V následujících kapitolách najdete tucet nejslavnějších brazilských fotbalistů, kteří dali vale rodné zemi a spojili reprezentační kariéru s cizím národním týmem.
Mário Fernandes (Rusko)
Obránce Mário Fernandes se přes rodné Sao Caetano dostal v roce 2009 do klubu Gremio, kde podepsal coby velký fotbalový talent pětiletý kontrakt. Poměrně brzy se etabloval v jednoho z klíčových mužů zadních řad týmu. Dva roky předtím, než mu smlouva vypršela, však zamířil na druhý konec světa. Za 15 milionů eur si tehdy jednadvacetiletého borce pořídil do týmu ruský CSKA Moskva. Od té doby byl klubu z hlavního města věrný. Až před pár dny se s ním rozloučil a zamířil na rok na hostování do klubu Internacional. Do své domoviny se vrací po deseti letech.
Fernandes si zahrál jeden zápas v dresu Kanárků. Šlo o přátelák proti Japonsku v roce 2014. Pak si ale zřejmě uvědomil, že do Ruska moc dalších pozvánek dostávat nebude a rozhodl se, že přijme tamní občanství. Muselo však uběhnout pět let od jeho příchodu do země, aby bylo administrativně všechno v pořádku. Do prvního střetnutí v dresu Ruska tedy naskočil v říjnu roku 2017.
Od té doby odehrál 33 utkání, včetně zápasů na mistrovství světa v roce 2018 a na Euro 2020, a dal pět branek. Ve čtvrtfinále proti Chorvatsku na světovém šampionátu vstřelil vyrovnávací gól v prodloužení, který poslal zápas do penaltového rozstřelu, po němž však bylo Rusko vyřazeno.
Foto: Profimedia.cz
Mehmet Aurelio (Turecko)
Narozen v Rio de Janeiru, reprezentoval Turecko. Ve čtyřiadvaceti letech přestoupil Mehmet Aurelio do Trabzonsporu a o pět let později přijal turecké občanství. Od roku 2006 odehrál v tamním národním týmu 37 zápasů, v nich zaznamenal dvě branky. Defenzivní záložník byl klíčovým mužem mužstva, které došlo na Euru 2008 až do semifinále.
Foto: Profimedia.cz
Alex (Japonsko)
Alessandro dos Santos se přestěhoval do Japonska v roce 1994, když mu bylo pouhých šestnáct let. Nedlouho poté už hrál v tamní nejvyšší soutěži.
Samurajové v Německu. 8 Japonců, kteří válčí ve fotbalové Bundeslize
V roce 2001 přijal japonské státní občanství a byl členem mužstva, které hrálo na mistrovství světa v roce 2002. V dresu země vycházejícího slunce odehrál 82 zápasů a dal v nich sedm branek.
Foto: Profimedia.cz
Eduardo da Silva (Chorvatsko)
Rodák z Ria de Janeira byl chorvatským reprezentantem už v týmu do 21 let. Nejlepší léta odehrál Eduardo da Silva v Dinamu Záhřeb, kde v letech 2001 až 2007 nastřílel ve 108 zápasech 73 branek. Následně strávil tři sezony v Arsenalu, ale tam už se mu tolik nedařilo. V chorvatském nároďáku má na kontě 64 zápasů a 29 nastřílených gólů.
Foto: Profimedia.cz
Francileudo dos Santos (Tunisko)
Francileudo dos Santos nikdy nehrál v profesionální soutěži ve své vlasti. Z mládežnického týmu se vydal do Evropy, konkrétně do belgického Standardu Lutych, odkud po dvou letech zamířil na sever Afriky, kde hrál v tuniském provinčním klubu Étoile Sahel.
Fotbalový zlatý důl? Maroko! Těží z něj hlavně Holanďané a Belgičané
V roce 2000 ho zlákali manažeři z francouzského Sochaux a následně ho začali lanařit stavitelé tuniského národního celku. Nejprve nabídky na změnu občanství odmítal, ale později názor změnil. Za Tunisko odehrál 40 zápasů, v nichž nasázel slušných 22 branek.
Foto: Profimedia.cz
Roger Guerreiro (Polsko)
Roger Guerreiro se narodil v Sao Paulu, hrával ve slavných klubech Corinthians a Flamengo, odkud se vypravil do španělské Celty Vigo. V roce 2006 se ocitl na hostování v Legii Varšava a to změnilo ofenzivnímu záložníkovi fotbalový život.
Upoutal pozornost tehdejšího trenéra reprezentace Leo Beenhakkera, který ho inspiroval, aby si požádal o polské občanství. Chtěl ho mít k dispozici pro Euro v roce 2008. V dresu s bílou orlicí na prsou odehrál 25 zápasů, ve kterých dal čtyři branky. Když mu v roce 2013 vypršela smlouva v řeckém klubu AEK Athény a vrátil se do Brazílie.
Foto: Profimedia.cz
Antonio Naelson (Mexiko)
Záložníka Antonia Naelsona brazilští fanoušci prakticky neznají, ale v Mexiku je to fotbalová persona. Hráč, který ukončil sportovní kariéru v roce 2016, má na kontě 59 reprezentačních startů v dresu středoamerické země, ve kterých nastřílel šest branek. Antonio Naelson se stal vůbec prvním hráčem, který se nenarodil v Mexiku, ale hrál za tamní národní mužstvo.
Foto: Profimedia.cz
Marcos Senna (Španělsko)
Mistr Evropy z roku 2008 a člen All-Star týmu šampionátu se narodil v Sao Paulu. V šestadvaceti letech přestoupil Marcos Senna do španělského Villarrealu a o čtyři roky později získal nové občanství.
Reprezentoval Španělsko na mistrovství světa v roce 2006, po něm se mluvilo o velkém zájmu Manchesteru United, k přestupu ale nikdy nedošlo. V listopadu roku 2015 - v 39 letech - ukončil profesionální kariéru. Na kontě má 28 reprezentačních startů a jeden gól.
Foto: Profimedia.cz
Kevin Kuranyi (Německo)
Na rozdíl od jiných Brazilců je u Kevina Kuranyiho celkem pochopitelné, že reprezentoval jinou než svou rodnou zemi. Jeho otec byl poloviční Maďar a poloviční Němec a mladý Kevin byl už členem německého týmu do 21 let. Kromě reprezentace Brazílie a Německa si mohl vybrat i Panamu, jejíž občanství má po matce také, ale rozhodl se pro Evropu.
V národním dresu debutoval v roce 2003, reprezentoval na Euru 2004, ale o dva roky později na mistrovství světa už v německém výběru chyběl. Za další dva roky ho ale kouč Joachim Löw vzal na další Euro, čímž jeho reprezentační kariéra skončila. Během padesáti utkání nastřílel devatenáct branek.
Foto: Profimedia.cz
Diego Costa (Španělsko)
Útočník Diego Costa mohl klidně hájit na světovém šampionátu v Brazílii v roce 2014 barvy rodné země. Dokonce odehrál v dresu Kanárků v roce 2013 dva reprezentační duely, jenže pak dostal španělské občanství a okamžitě deklaroval, že touží hrát za svou novou domovinu.
Toto je 40 nejdražších přestupů fotbalové historie. Změní se během léta opět pořadí?
Někdejší opora Chelsea či Atlétika Madrid odehrála premiérové střetnutí v dresu Španělska v březnu roku 2014. Následně byl Costa nominován do týmu pro mistrovství světa. Na brazilských trávnících ho ale bývalí krajané moc nadšeně nevítali. Dodnes ho považují za zrádce země.
Foto: Profimedia.cz
Pepe (Portugalsko)
Řízný stoper Pepe se narodil v Rio de Janeiru, ale už v osmnácti letech se vydal do Evropy, kde hrál v celku Maritimo. V roce 2004 přestoupil do Porta, odkud ho po třech sezonách zlákali do Realu Madrid.
Pepe je idiot. Kdyby ho nedostal ze hry Müller, zvládl by to někdo jiný
Brzy po tomto přestupu získal portugalské občanství a navzdory řadě zranění odehrál už 133 zápasů, v nichž se osmkrát zapsal mezi střelce. Daleko víc se dostal do povědomí nepochopitelnými blikanci. Svoji psychickou labilitu předvedl i na mistrovství světa v Brazílii, kde se nechal hloupě vyloučit v utkání s Německem za ťuknutí hlavou do Thomase Müllera. Na světovém šampionátu v Kataru se podílel gólem na drtivé porážce Švýcarska (6:1) a stal ve věku 39 let a 283 dní nejstatším střelcem góly v historii mistrovství světa.
Foto: Profimedia.cz
Deco (Portugalsko)
Deco je patrně nejlepší brazilský hráč, který dobrovolně změnil občanství, aby mohl hrát za jinou zemi. Vyhrál Ligu mistrů se dvěma různými kluby (Porto a Barcelona), hrál na Euru v roce 2004, ale údajně neměl dobré vztahy s některými hráči, hlavně s hvězdou mužstva Luisem Figem. Za Portugalsko odehrál během sedmi let 75 zápasů, ve kterých dal pět branek.
Foto: Profimedia.cz