V dlouhých dějinách hokeje se dá najít spousta fantastických hráčů, kteří hráli na levé straně útočné formace. Z těch českých můžeme zmínit například Patrika Eliáše. Ale nemuseli to nutně být jen hráči s defenzivními úkoly a schopnostmi. V zámořském hokeji totiž levé křídlo nebylo určeno k podpoře obrany.
V následujících kapitolách najdete 13 nejfenomenálnějších hokejových levých křídel, která se kdy proháněla mezi mantinely. Pokud máte pocit, že ve výběru někdo chybí (nebo přebývá), případně byste pořadí poskládali jinak, napište svůj názor do diskuse.
Pokračování 2 / 14
13. Vladimir Krutov
Společně s obrannou dvojicí Vjačeslav Fetisov – Alexej Kasatonov nahánělo ofenzivní trio Makarov, Larionov, Krutov hrůzu všem soupeřům. V osmdesátých letech minulého století byli u všech tehdejších úspěchů týmu trenéra Viktora Tichonova, jemuž se přezdívalo „Rudá mašina.
Vladimir Krutov se jako člen téměř neporazitelného týmu podílel na pěti titulech mistrů světa, dvakrát pomohl vyhrát zlatou olympijskou medaili a v roce 1981 byl u toho, když Sborná vyhrála Kanadský pohár. Jedenáct let hrál v dresu CSKA Moskva a pokaždé se stal mistrem ligy. Po uvolnění poměrů se vydal do zámoří, kde odehrál jedinou sezonu v NHL (1989/1990) ve Vancouveru. Pak se vrátil do Evropy, kde ještě dalších šest let válel ve Švýcarsku a ve Švédsku.
Moskevský rodák byl na první pohled nápadný podsaditou postavou. Na bruslích byl jako přibitý k ledu a před brankou bylo nesmírně obtížné ho dostat z rovnováhy. Byl to fenomenální střelec, ale také poměrně často fauloval.
V osobním životě holdoval alkoholu, který se stal také příčinou jeho předčasného skonu. Zemřel krátce po oslavě 52. narozenin. Legendární gólman Vladislav Treťjak po jeho smrti prohlásil: „Byl to člověk, se kterým by každý z nás šel hned do války.“ V roce 2010 byl uveden do Hokejové síně slávy IIHF.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 3 / 14
12. Doug Bentley
Měřil jen něco přes 170 centimetrů a vážil asi 65 kilogramů, ale co mu příroda upřela na fyzických parametrech, to mu vykompenzovala na rychlosti, hbitosti a předvídavosti. Když k tomu připočítáte bojovné srdce, máte tu jednoho z nejlepších hokejistů první poloviny minulého století.
Doug vytvořil v Chicagu spolu s bratrem Maxem a Billem Mosienkem jeden z nejlepších útoků tehdejší doby. Všichni tři byli subtilní, ale nesmírně rychlí. Říkalo se jim „Pony line.“ Každý z nich nastřílel v kariéře přes dvě stovky branek. Během válečné sezony 1943/44 nasbíral Doug Bentley v 50 zápasech 77 kanadských bodů a vytvořil tehdejší rekord soutěže, když nasbíral pět bodů v jediném střetnutí.
Na sklonku kariéry se přesunul do středu útoku a potvrdil, že je univerzálním hráčem, který dokáže být platný prakticky kdekoli. S NHL se rozloučil v roce 1954, ale úplně poslední zápas odehrál až o osm let později v soutěži WHL. V roce 1964 by uveden do Hokejové síně slávy, zemřel v roce 1972.
Foto: Hockey Hall of Fame
Pokračování 4 / 14
11. Toe Blake
Podle mnohých expertů a sportovních historiků byl Toe Blake jedním z nejlepších hokejistů všech dob. Jako kapitán přivedl Montreal ke třem Stanley Cupům, ale ještě úspěšnější byl jako trenér – s Canadiens vyhrál nejcennější trofej osmkrát.
Blake byl spolu s Elmerem Lachem a Mauricem Richardem součástí jednoho z nejlepších útoků všech dob. Členové „Punch Line“, jak se jim přezdívalo, skončili v kanadském bodování základní části soutěže v sezoně 1944/45 na prvních třech místech.
Jako trenér převzal otěže Montrealu v roce 1955 a na lavičce zůstal až do roku 1968, odkoučoval 914 zápasů, z nichž 500 jeho tým vyhrál v řádné hrací době a 159 v prodloužení. Říkalo se, že má paměť jako slon a je neuvěřitelně chytrý. V roce 1987 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, osm let poté zemřel ve věku 82 roků.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 5 / 14
10. Bob Gainey
Když se podíváte na statistiky Kanaďana Boba Gaineyho, pravděpodobně uznáte, že suchá čísla nikdy nemohou vypovídat celou pravdu o hokejové kariéře. Legenda Montrealu Canadiens, která nikdy neoblékla jiný dres, zvládla během šestnácti sezon odehrát 1160 zápasů v základní části NHL a nastřílela „jen“ 239 gólů. Na 262 branek Gainey nahrál a celkem posbíral 501 bodů. Ve své nejlepší sezoně zaznamenal 23 branek a 47 kanadských bodů. V zápasech play-off nebyl o nic produktivnější.
Na první pohled to tedy může vypadat, že šlo o průměrného hráče, ale nenechte se mýlit. Třeba bývalý ruský trenér Viktor Tichonov mluvil o defenzivním specialistovi jako o „technicky nejlepším hráči na světě.“
Až do roku 1978 se v NHL neudělovalo ocenění pro nejlépe bránícího útočníka, ale právě Gaineyho výkony a styl hry přiměl nejvyšší činovníky soutěže, aby tuto kategorii zavedli. První čtyři Frank J. Selke Trophy vyhrál právě on.
Jak platným hráčem pro Montreal byl, dokazuje pět prstenů pro vítěze Stanley Cupu, které vybojoval mezi lety 1976 a 1986. V roce 1979 získal navíc Conn Smythe Trophy pro nejužitečnějšího hráče play-off.
V letech 1976 a 1981 byl klíčovým hráčem reprezentace javorového listu na Kanadských pohárech. V roce 1992 byl uveden do Hokejové síně slávy a Canadiens vyřadili jeho číslo 23.
Pokračování 6 / 14
9. Aurel Joliat
Kanaďan Aurel Joliat, který strávil všech šestnáct sezon kariéry v letech 1922 až 1938 v Montrealu Canadiens, si na ledě vysloužil dvě přezdívky – říkalo se mu „Mocný atom“ a „Malý obr.“ Přitom měl štěstí, že vůbec mohl chodit. V mládí totiž spadl ze střechy na záda a jen zázrakem neskončil ochrnutý. Přesto však musel za všech okolností nosit komplikované výztuhy páteře.
Subtilní hokejista, který měřil jen 170 centimetrů a vážil něco málo přes 60 kilogramů, hrával s legendárním Howiem Morenzem, ale s úsměvem říkával, že „s ním“ nikdy nehrál. „I když jsem se moc snažil, nemůžu říct, že jsem hrál s Morenzem. Byl totiž tak strašně rychlý, že jsem byl vždycky až za ním a snažil se ho dohnat,“ prohlásil kdysi.
Aurel nahrazoval nedostatečné fyzické parametry skvělým hokejovým myšlením a technickou dovedností. Byl vždycky ve správný čas na správném místě a udělal tu nejsprávnější věc, jaká se dala provést.
Celou kariérou ho provázela zranění. Měl šestkrát vykloubené rameno, třikrát zlomené žebro a pětkrát zlomený nos. I se zdravotními problémy však statečně nastupoval do zápasů, ve kterých nastřílel 270 branek. Vyhrál třikrát Stanley Cup a získal Hart Trophy. V roce 1947 byl uveden do Hokejové síně slávy. Zemřel v roce 1986 ve věku 84 let nedlouho poté, co jeho milovaný Montreal vyhrál třiadvacátý Stanley Cup.
Pokračování 7 / 14
8. Johnny Bucyk
Je zvláštní, že na některé fantastické hokejisty se málem zapomene. Přitom třeba Johnny Bucyk je jednou z největších legend Bostonu Bruins a dodnes je v mnoha ohledech nepřekonatelným rekordmanem. Bohužel měl smůlu, že ho zastínila následující generace ještě třpytivějších hvězd, jmenovitě Bobby Orr, Phil Esposito, Ray Bourque či Cam Neely.
Bucyk vyrůstal v chudých poměrech v Edmontonu. Když mu bylo 11 let, zemřel mu otec a on začal pracovat v továrně, kde balil maso za 36 centů na hodinu. Do 13 let si nemohl dovolit ani vlastní brusle, což vysvětluje fakt, že nikdy nebyl excelentním bruslařem.
Kariéru v NHL odstartoval v Detroitu, kde odehrál dvě sezony, v roce 1957 se stal součástí trejdu, který ho přivedl do Bostonu, kde strávil následujících 21 let, během nichž přepisoval klubové rekordy. V Bostonu vytvořil spolu s bývalými parťáky z Edmontonu Vicem Stasiukem a Bronco Horvathem „Uke Line.“ Bucyk se etabloval jako odolné a houževnaté levé křídlo, byl silný v rozích kluziště a měl stabilní, vysokou výkonnost.
V Bostonu však byl zpočátku osamělou hvězdou, která neměla šanci vytáhnout mužstvo k úspěchu. Během 23 let v NHL zaznamenal v 16 sezonách přes 20 nastřílených branek. Dodnes je nejstarším hráčem v NHL, který nastřílel v základní části sezony aspoň 50 gólů (dal 51 branek v ročníku 1970/71, kdy mu bylo 35 let). Nakonec se dočkal i dvou Stanley Cupů a až do svého odchodu do hokejového důchodu v roce 1978 patřil k nejlepším hráčům mužstva.
Vždycky dával na první místo tým, snad proto se o něm dnes nemluví tolik jako o jiných hvězdách ze šedesátých a sedmdesátých let. Do Hokejové síně slávy byl uveden v roce 1981 a dodnes je hráčem, který za Bruins odehrál nejvíc sezon a nastřílel největší počet branek.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 14
7. Luc Robitaille
Málokdo asi očekával, když si Luca Robitailla v roce 1984 vybralo Los Angeles až jako 171. hráče draftu, že z něho vyroste jedna z legendárních postav NHL. Kings nechali ještě dva roky „Lucky Luca“ vyzrát v juniorské soutěži QMJHL, v níž se stal v dresu celku Hull Olympiques superhvězdou. Během dvou sezon nasbíral v 67 zápasech neuvěřitelných 340 kanadských bodů!
V roce 1987 získal Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL, a to navzdory tomu, že nikdy nebyl nijak excelentním bruslařem. Ve své nejpovedenější sezoně 1992/93 měl ve statistikách 125 bodů za 63 branek a 62 asistencí. Uměl dávat góly téměř z ničeho. Alespoň 44 branek zaznamenal v osmi po sobě jdoucích sezonách – jen Wayne Gretzky a Mike Bossy jsou na tom v tomto ohledu lépe.
V roce 1994 vstřelil vítězný gól ve finále mistrovství světa v Itálii a zajistil pro Kanadu po 33 letech dlouhého čekání zlaté medaile. Z Los Angeles se ve stejném roce stěhoval do Pittsburghu a přes New York Rangers se o tři roky později vrátil opět do Kalifornie. Premiérového Stanley Cupu se však dočkal až po přestup do Detroitu v roce 2002. Po dvou sezonách v dresu Rudých křídel se potřetí vrátil do Los Angeles, kde v roce 2006 ukončil po 19 letech kariéru v NHL.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 14
6. Dickie Moore
Vykloubená ramena, operovaná kolena, zlomené ruce a zápěstí, bezpočet modřin a jizev, to je charakteristika kariéry Dickieho Moora. Přestože měl smůlu na zranění patří k nejlepším levým křídlům všech dob.
Dvakrát vyhrál kanadské bodování základní části NHL a v roce 1953 vytvořil výkonem 96 bodů dokonce nový rekord soutěže, který překonal až o devět let později Bobby Hull. A to hrál celou sezonu se speciální dlahou na zápěstí, která mu znemožňovala tvrdě vystřelit.
Během čtrnácti sezon vyhrál šestkrát Stanley Cup a dvakrát získal Art Ross Trophy. Třikrát si připsal na konto 35 a víc gólů. V roce 1998 byl uveden do Hokejové síně slávy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 14
5. Frank Mahovlich
Frank Mahovlich je jedním z mála hokejistů, kteří si zahráli v obou nejpopulárnějších a nejslavnějších kanadských klubech – v Torontu a v Montrealu. Kariéru odstartoval v dresu Javorových listů, kde je dodnes uctíván jako jeden z největších hrdinů klubu.
Mahovlich, který dostal přezdívku „The Big M“, byl urostlý a silný hráč. Podle mnohých odborníků prakticky neměl slabinu. V knize „Maple Leaf Legend“ píše Mark Leonetti: „Mahovlich se na ledě pohyboval jako plnokrevník – měl impozantní postavu, byl silný a dynamický bruslař. Dokázal rozpoznat správný okamžik, když má zabrat a pak nebyl k zastavení. Uměl projít s pukem přes půl hřiště, pohrát si s obránci a dát gól.“
Byl typem útočníka, který se poctivě zapojoval do defenzivní činnosti a pomáhal obráncům. Paradoxně si tímto stylem proti sobě poštval fanoušky, kteří nedokázali pochopit, proč se skvělý útočník nehrne stále jen před branku. Navzdory příšernému vztahu s trenérem Imlachem, pomohl Torontu vyhrál čtyřikrát Stanley Cup, dvakrát si pak pocity vítěze zažil na začátku 70. let v Montrealu.
Definitivně se rozloučil s hokejem v roce 1979, o dva roky později byl uveden do Hokejové síně slávy a v roce 1990 do Kanadské sportovní síně slávy. V roce 1998 se stal senátorem.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 14
4. Ted Lindsay
Měřil sice jen 173 centimetrů, ale žádný člověk na bruslích nebyl dost velký na to, aby si na něho netroufl. Přezdívka „Terrible Ted“ o mnohém vypovídá. Na tváři prý měl čtyři stovky jizev z pěstních soubojů, po seknutí hokejkou nebo od rány pukem. Kanaďan Ted Lindsay byl ostrý hoch, který však kromě tvrdosti uměl také parádně hrát hokej.
Do NHL naskočil syn brankáře Berta Lindsayho jako devatenáctiletý mladík v roce 1944 v dresu Detroitu, kde se časem zformovala jedna z nejslavnějších útočných trojic světového hokeje ve složení Howe, Abel, Lindsay. V roce 1950 vyhrála Rudá křídla Stanley Cup a trojice z prvního útoku skončila v kanadském bodování na prvních třech místech. O dva roky později pomohlo trio týmu k dalšímu Stanley Cupu a zanechala trvalou stopu v dějinách nejslavnější hokejové soutěže na světě.
Celkem se Lindsay radoval ze čtyř Stanley Cupů a v roce 1950 získal Art Ross Trophy. Odvahu však neprokazoval pouze na ledě, ale také mimo něj. Společně s Dougem Harveym dali dohromady skupinu hráčů, která stála u zrodu organizace, která je dnes známá jako NHLAP, tedy hráčské odbory.
Jako odborový předák musel snášet nevybíravé útoky na svou osobu a ošklivé pomluvy, nakonec ho klub „vyštval“ do Chicaga, kde odehrál tři sezony, aby se na úplně poslední ročník NHL vrátil zpět do svého milovaného Detroitu, kde v roce 1965 ukončil kariéru. O jeho boji za založení NHLAP vznikl film nazvaný „Net Worth.“
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 14
3. Alexandr Ovečkin
Není pochyb tom, že Alexandr Ovečkin je jednou z největších postav v historii světového hokeje. O jeho kvalitách svědčí suché statistické údaje, které říkají, že si drží průměr více než jednoho kanadského bodu na zápas.
Ovečkinův vstup do nejslavnější hokejové soutěže na světě byl impozantní. V roce 2006 se stal nejlepším nováčkem sezony. Během první stovky zápasů v NHL dokázal nastřílet 64 branek, což je víc, než se povedlo Gretzkymu, Lemieuxovi či Crosbymu. Ve stejném období nasbíral 128 bodů a ve statistikách za sebou nechal mimo jiné třeba Lindrose nebo Forsberga.
Je jediným hráčem v historii, který byl jmenován do první pětky All-Star týmu v pěti prvních sezonách v NHL. Třikrát už vyhrál Hart Memorial Trophy a stal se teprve osmým hráčem v historii, jemuž se to podařilo. Jedenkrát byl oceněn Art Ross Trophy pro vítěze kanadského bodování a devětkrát se stal držitelem Maurice Richard Trophy pro nejlepšího střelce. Ve sbírce má také tři zlaté medaile z mistrovství světa a předloni se konečně radoval i ze zisku Stanley Cupu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 14
2. Valerij Charlamov
Valerij Charlamov ohromil v roce 1972 v Sérii století kanadské hokejové publikum. Pro zámořské fanoušky byli hráči tehdejší sovětské reprezentace neznámí, ale subtilní levé křídlo si fanoušci rychle zapamatovali.
Charlamov byl rychlý, chytrý, vášnivý a technicky skvěle vybavený hráč, fantastický bruslař, báječný střelec a nesobecký nahrávač. Řada expertů dodnes tvrdí, že byl minimálně stejně talentovaný jako Wayne Gretzky nebo Mario Lemieux. V historii ruského hokeje možná neexistoval lepší hráč. Zda byl lepší než Bure, Fjodorov, Mogilnyj či Ovečkin už nikdo nikdy nerozsoudí, protože na rozdíl od nich nikdy nehrál v NHL, což by mohl být určitý etalon pro porovnání.
Kdykoli hrála Rudá mašina proti Kanaďanům, Charlamov byl kvůli svým schopnostem nejčastějším terčem brutální a zákeřné hry ze strany zámořských hráčů. Vyřadit jej ze zápasu znamenalo snížit ofenzivní sílu soupeře na polovinu.
Ve výčtu jeho úspěchů jsou dvě zlaté olympijské medaile, osm titulů mistra světa a nespočet titulů ze sovětské nejvyšší soutěže. Charlamov zemřel ve věku pouhých 33 let při autonehodě.
Foto: RIA Novosti / Jurij Somov
Pokračování 14 / 14
1. Bobby Hull
Legendární levé křídlo spojilo svou kariéru v NHL s Chicagem. V roce 1972 přestoupil do Winnipegu, který hrál v konkurenční soutěži WHA, a strávil tam sedm sezon. Nebýt tohoto kroku, zbořil by patrně v NHL všechny rekordy legendárního Gordieho Howea.
Hull byl excelentním bruslařem a měl ve své době údajně nejtvrdší střelu golfovým úderem na světě – rychlost puků, které posílal na branku prý přesahovala 170 kilometrů v hodině. Jeho rána zápěstím dosahovala rychlosti přes 155 km/h. A to bylo v době, kdy brusle vážily o dost víc než dneska a hokejky byly ze dřeva. Jak by asi válel s dnešním vybavením a lehkými grafitovými holemi?
Kromě toho, že vyhrál s Chicagem Stanley Cup a s Winnipegem třikrát triumfoval v WHA, stal se v obou soutěžích nejužitečnějším hráčem, třikrát získal Art Ross Trophy a byl klíčovým mužem reprezentace javorového listu na Kanadském poháru v roce 1976. I přes problémy se zraněním odehrál 23 profesionálních sezon a je považován za nelepší levé křídlo všech dob.
Foto: Profimedia.cz