Pro mnohé lidi jsou zanícení sportovní fanoušci synonymem pro nemyslící fanatiky. Jenže být zapáleným fotbalovým (nebo hokejovým) příznivcem je prospěšná věc. Aspoň to tvrdí psychologové.
Je to známá věc – můžete být Čech, Moravan, nebo Slezan, můžete poslouchat jakýkoli druh muziky, můžete volit jakoukoli politickou stranu, můžete věřit v jakéhokoli boha (nebo být ateista) - pokud fandíte společnému týmu s někým, kdo vzývá úplně jiné hodnoty, je to naprosto nepodstatné.
Fanděním k psychickému zdraví
Snaha o rozumové zdůvodnění tohoto fenoménu může být komplikovaná, možná dokonce marná. Ovšem psychologické studie prokázaly, že fandění sportovním týmům může mít dalekosáhlé důsledky.
Podle profesora Daniela L. Wanna z univerzity v Murray, který je průkopníkem na poli sportovní psychologie, platí jednoduchá rovnice – čím vášnivěji člověk fandí, tím větší dopad to má na jeho psychické zdraví.
Na základě průzkumů amerických sportovních fanoušků, které prováděl více než dvacet let, je rozdělil do dvou kategorií. V první jsou ti, kteří se s klubem úplně ztotožňují a považují ho za součást svého života i sebe sama. Ve druhé kategorii jsou spíše vlažnější příznivci.
Wann tvrdí, že ti, kteří se silně identifikují s klubem nebo mužstvem, mohou z tohoto vztahu pozitivně těžit. „Fanoušci týmu se mohou cítit být součástí něčeho velkolepého. Získávají důležité spojení s ostatními v jejich komunitě, pocit přátelství a spříznění. Jsou šťastnější,“ uvedl Wann.
Fotbalový nacionalismus
Všechno se ještě víc násobí, jde-li o národní mančaft. I když je to jen krátkodobá záležitost, která souvisí hlavně s velkými mezinárodními akcemi. Ve své knize How Soccer Explains The World (Jak fotbal vysvětluje svět) píše Franklin Foer, že nacionalismus spojený s fotbalovým fanděním může hrát ve společnosti pozitivní roli.
„Lidé touží po identifikaci se skupinou. Je to dávný instinkt. A protože moderní život odsunul rodinu a obecní komunitu do pozadí, je národní cítění tím nejpřirozenějším impulsem. Pranýřování této touhy po identifikaci je popíráním lidské přirozenosti a důstojnosti,“ obul se Foer do všech, kteří fotbalový nacionalismus démonizují.
Každý, kdo někdy seděl v hospodě u piva během fotbalového utkání s partou fanoušků soupeře, to dobře zná. Atmosféra je sice plná rivality, ale ve vzduchu je cítit i jakési podivné, skoro spiklenecké spříznění.
„Sport, zejména na národní úrovni, je schopen působit jednotící silou,“ míní redaktor magazínu Soccer and Society Sean F. Brown. Za příklad dává španělskou reprezentaci, kde spolu hrají největší rivalové, jaké si dokážete představit – hráči Barcelony a Realu Madrid, Španělé, Katalánci a Baskové.
„Má to zpětnou vazbu a následně to ovlivňuje i fanoušky. Lidé z různých regionů najednou podporují stejný tým, vidí, že spolu mohou spolupracovat i ti, u kterých by to nepředpokládali. A to je dobrý důvod pro fotbalový nacionalismus,“ soudí Brown.
Foto: Profimedia.cz