Za pár měsíců bude hostit fotbalové mistrovství světa Brazílie. Na planetě pravděpodobně neexistuje fotbalovější země. Její vyslanci jsou žádaní ve všech světových soutěžích. A také v národních týmech.
Brazílie je největším exportérem fotbalových talentů na světě. V minulé sezoně hrálo v nejvyšších evropských soutěžích 515 Brazilců, což bylo přibližně dvakrát tolik než jaké měl zastoupení v pořadí druhý největší vývozce fotbalistů, jímž je Francie. Další stovky, možná tisíce hráčů, působí v Asii, Severní Americe a dokonce i v Africe.
Brazilec = žádané zboží
Jen v pětistovce brazilských fotbalistů, kteří hrají na starém kontinentě, jsou desítky mimořádně kvalitních plejerů. Většina z nich si však může nechat zdát o nominaci do reprezentačního mužstva. A tak volí alternativní cestu, jak se dostat na mistrovství světa – naturalizaci.
Typickým příkladem je útočník Eduardo da Silva, který přijal chorvatské občanství. Poté co zazářil v kvalifikaci na Euro 2008, v níž dal ve dvanácti zápasech deset branek, přestoupil v roce 2007 z Dinama Záhřeb do Arsenalu. Dnes hájí barvy ukrajinského Šachtaru Doněck.
Podobně se zachoval například bývalý hráč Barcelony a Chelsea Deco nebo obránce Pepe z Realu Madrid. V jejich případě je to ještě poměrně pochopitelný krok, protože Portugalsko jim nabízí aspoň kulturní homogenitu postavenou na společné koloniální historii.
V portugalském týmu, koučovaném Brazilcem Luizem Felipem Scolarim, byl svého času i jeho další naturalizovaný krajan – Liédson ze Sportingu Lisabon. Trenér Dunga, který vedl v roce 2010 reprezentaci Kanárků na mistrovství světa v Jihoafrické republice, kde v základní skupině narazila na Portugalsko, tehdy prohlásil, že je to zápas Brazílie s brazilským béčkem.
Blatter je proti naturalizacím
A je tu ještě jeden motiv, proč někteří fotbalisté ochotně přijmou pas cizí země. Hádáte správně, jsou to peníze.
Stačí vzpomenout na případ Ailtona, který se stal v sezoně 2003/04 v dresu Werderu Brémy s 28 brankami nejlepším střelcem Bundesligy a prvním cizincem, který získal titul nejlepšího německého fotbalisty roku. V roce 2004 se rozhodl přijmout za jeden milion dolarů občanství Kataru. To už ale činovníci FIFA zasáhli a tuto naturalizaci, která neměla vazbu mezi hráčem a jeho novou zemí, zakázali.
V roce 2007 prezident FIFA Sepp Blatter vyjádřil nechuť k naturalizacím brazilských fotbalistů kdekoli na světě. „Jestliže to nezastavíme, pak na mistrovství světa v roce 2014 nebo 2018 budeme mít dvaatřicet týmů plných brazilských fotbalistů. Proč? V Brazílii je asi šedesát milionů fotbalistů, ale jen jedenáct míst v základní sestavě národního mužstva,“ prohlásil Blatter. Zatím se ale navzdory jeho odmítavému postoji handluje s občanstvím dál.
Kšefty s občanstvím
Ve velkém rozjel naturalizaci Brazilců rodák ze Sao Paula Antonio Dumas. Když trénoval africkou reprezentaci Toga získal pro tamní nároďák šest hráčů. Později vedl celek Rovníkové Guineje a pořídil si do týmu dokonce osm Brazilců. Nikdo z nich samozřejmě neměl k nové zemi sebemenší vztah.
Našla by se řada dalších případů, kdy fotbaloví Brazilci změnili občanství. Namátkou třeba Cacau (Německo), Igor de Camargo (Belgie), Marco Aurelio, který si změnil jméno na Mehmet (Turecko), Marcos Senna (Španělsko), Francileudo dos Santos a José Clayton (Tunisko), Roger Guerreiro (Polsko) nebo Alessandro Santos (Japonsko).
Když to shrneme, je jasné, že letos v Rio de Janeiru a dalších městech budou na soupiskách řady týmů rodilí Brazilci. Budou hrát na „domácím“ mistrovství světa, ale svoje nejlepší schopnosti budou dávat do služeb cizích zemí, k nimž je většinou váže jen jediné – touha hrát na mezinárodní úrovni (v lepším případě) nebo vylepšení stavu bankovního konta.
Mistr světa z roku 2006 Mauro Camonaresi k tématu nedávno poznamenal: „Narodil jsem se v Argentině a cítím se být Argentincem, ale hájil jsem barvy Itálie, protože to je země, kterou mám v krvi. To je něco, co mi nikdo nemůže vzít.“
Co se ale stane, když budou naturalizace pokračovat jako dosud? Na mistrovství světa budeme stále častěji vidět multinárodní týmy plné námezdních žoldáků z celého světa.
Síla fotbalu je i v tom, že evokuje národní hrdost a cítění. Nejde jen o vítězství, ale o pocit sounáležitosti s mužstvem, jehož hráči mají v žilách stejnou krev a mluví stejnou řečí jako fanoušci ze země, v níž se narodili.
Ve stále více globalizovaném světě jsou národní mužstva vzácným pojítkem soudržnosti a identifikace. Zatím to však vypadá, že hrozí naprostá ztráta integrity národních týmů…