Zbyňkovi přezdívali „Šutér“, mně se (za mými zády) říkalo „Šukér.“ Zbynda byl útočníkem fotbalového klubu z malého města, já jsem dělal rozhodčího. Jeho přezdívka měla kořeny ve střeleckém umění, moje zase… - jak to jen říct?
Znali jsme se už ze střední školy a párkrát jsem pískal zápas jejich mančaftu. Zbyněk byl na place rychlý, hbitý a pohotový fotbalista, který měl čich na góly, ale v civilním životě to byl pitomý, pomalý a ubohý trumbera. Trumbera, který kdovíjak přišel ke krásné ženě.
Šárku jsem poprvé zaregistroval během utkání, ve kterém dal Zbyněk hattrick. Po třetím gólu naklusal k zábradlí, za kterým stála, a políbil ji. Měla blonďaté vlasy, sympatickou tvářičku, dokonale tvarovanou figuru s oblinami na správných místech a nohy, které vykukovaly z kožené minisukně, byly dlouhé jako čekání na pivo v hospodě U Fabriky. To bylo před dvěma lety.
Pár měsíců nato jsem ji potkal v jednom baru, kde popíjela s kamarádkou. Využil jsem chvilky, kdy její přítelkyně odešla na záchod, a sehrál scénu, za kterou by se nemusel stydět ani Barney Stinson. Než se kámoška vrátila, měl jsem její telefonní číslo a týden poté už jsem s ní seděl ve vinárně. O pár dnů později jsem v autě na lesní cestě za městem potvrdil svou přezdívku.
Po čase jsme se začali scházet u ní, když nebyl Zbyněk doma. Díky známostem na krajském fotbalovém svazu jsem si zařídil, abych pískal o víkendu vždycky jiný den, než hrál Zbyda zápas. Pokaždé, když se potil na hřišti, potil jsem se v jeho posteli, na jeho pohovce, v jeho koupelně, na jeho koberci nebo kuchyňské lince s jeho manželkou.
U Zbyňka fungovala poměrně rozšířená přímá úměra – jak byl hloupý, tak byl i ješitný. Vždycky, když dal v prvním poločase gól, poslal z kabiny manželce esemesku. To samé dělal i hned po závěrečném hvizdu. S Šárkou jsme se u jeho zpráv báječně bavili.
Například: „13 minuta nabjeh do vapna levackou do sibenice – 1:0.“ Nebo: „45 minuta hlavou k levi tyci 2:1.“ Na rozdíl od střílení gólů mu psaní v mateřském jazyce moc nešlo.
Protože jsem taky ješitný chlap, za každý gól jsem mu během jeho domácí absence přefikl Šárku, abych nezůstával pozadu. Ideální bylo, když hrál zápasy venku a já měl vždycky dost času „dohrávat“ i druhé poločasy, po kterých posílal svoji celkovou bilanci, včetně obdržených karet a střel na branku. Občas se to ale dalo zvládnout i po zápasech na domácím hřišti – pokud tedy nebyl Zbyněk mimořádně potentní...
Jednou mě po první půli domácího zápasu, ve kterém se hrálo o první flek v tabulce, potěšil.
„Po faulu ze zadu na me sel v 15. minute krupka predcasne pod sprchy. Z penalty 1:0,“ stálo v textové zprávě.
Nechal jsem se inspirovat. Zatáhl jsem Šárku do sprchy a tam jsem s ní naložil jako obránce Krupka ze Zbyňkem ve vápně – faul zezadu. Dokonce dvakrát. A ona se ani nedožadovala penalty nebo vyloučení. Ostatně, jako rozhodčí bych jí stejně nevyhověl.
Pokaždé, když jsme byli spolu u ní doma, sledoval jsem po očku hodinky. Neměl jsem v úmyslu potkat se s vyhlášeným kanonýrem jinde než na hřišti. Tentokrát se mi ale asi zastavily, nebo se Zbyněk musel vrátit dřív, protože zrovna, když jsme pracovali na pohovce v obýváku na dalším gólu, který, jak jsem věřil, nejlepší střelec mužstva určitě dá, zarachotil v zámku vchodových dveří klíč.
Vystřelil jsem z postele jako kulka z hlavně a během spěšného oblékání jsem hledal únikovou cestu. Šárka na sebe rychle hodila pár svršků a vyexpedovala mě zadním východem z domu. Ještě než se otevřely dveře z předsíně a Zbyněk nakráčel do pokoje, dříve než jsem vypadl přes jakési skladiště harampádí na dvůr, slyšel jsem, jak Zbyněk volá: „Mám nohu v gipsu, ale stačil jsem dát ještě jeden gól. Kdyby tušil, že jsem během jeho nepřítomnosti skóroval třikrát, možná by tolik nemachroval…
Ilustrační foto: Profimedia.cz